ECLI:CZ:US:2001:3.US.286.2000
sp. zn. III. ÚS 286/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele F. Ch., zastoupeného JUDr. M. U., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 7 Cmo 710/99-268, ze dne 2. 2. 2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 13 Cm 649/98-229, ze dne 17. 5. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 9. 5. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2000. Návrh směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 7 Cmo 710/99-268, ze dne 2. 2. 2000, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 13 Cm 649/98-229, ze dne 17. 5. 1999 a vysloveno, že dovolání se nepřipouští. Uvedeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byl zamítnut návrh, že usnesení přijatá na valné hromadě obchodní společnosti Jihočeské papírny, a.s., V., se zamítá. Napadenými usneseními byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 13 Cm 649/98, vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel jako akcionář obchodní společnosti Jihočeské papírny, a.s., se obrátil na Krajský soud v Českých Budějovicích se žalobou na určení, že usnesení přijatá na valné hromadě uvedené a.s., konané dne 30. 6. 1998, jsou neplatná. Navrhovatel jako důvody neplatnosti usnesení valné hromady uvedl následující skutečnosti: posuzování projektu sloučení Jihočeských papíren, a.s. s obchodní společností B., a.s.. nedostatečným počtem znalců ve smyslu §69 odst. 4 obchodního zákoníku v původním znění; jednání ve shodě ve smyslu §66b odst. 1 písm. a) obchodního zákoníku, když obě společnosti, tj.obchodní společnost B., a.s. a Investiční a poštovní banka, a.s. (dále jen "IPB") vlastnící podíly na obchodní společnosti Jihočeské papírny, a.s. (B. - 49,87% a IPB - 30,06%) a IPB vlastnící podíly na společnosti B., a.s. (10,46%), hlasovaly o všech důležitých bodech shodně, zejména o bodu, týkajícím se sloučení Jihočeských papíren, a.s., se společností B., a.s., aniž tuto skutečnost oznámily, čímž porušily ustanovení §183b odst. 1 obchodního zákoníku; nesprávný postup společnosti Jihočeské papírny, a.s., a společnosti B., a.s., při slučování ve smyslu zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, když společnost B., a.s., podala opožděně návrh Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na zahájení řízení o povolení spojení podniků v důsledku čehož společnost B. nemohla disponovat svými akciemi a valná hromada nebyla usnášení schopná; nesprávné zastoupení obchodní společnosti B. na předmětné valné hromadě. O podaném návrhu rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který po provedeném jednání podaný návrh usnesením, č.j. 13Cm 649/98-229, ze dne 17. 5. 1999, v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění se velmi podrobně zabýval všemi důvody neplatnosti, které navrhovatel v žalobě uvedl.
K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze. Navrhovatel v podaném odvolání předně namítal podjatost soudce soudu I. stupně, dále vytkl soudu I. stupně nesprávnost právního posouzení věci. K námitce podjatosti soudce soudu I. stupně odvolací soud v odůvodnění uvedl, že námitka podjatosti není důvodná, vznesené námitky spočívají v podstatě v postupu soudce při jednání, při vedení řízení, což nelze podřadit pod ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") Dále odvolací soud konstatoval, že se ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu I. stupně, které má v provedeném dokazování oporu a nebylo ani navrhovatelem zpochybňováno. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu I. stupně a podrobně se zabýval jednotlivými tvrzenými důvody neplatnosti usnesení valné hromady. V odůvodnění dále k návrhu navrhovatele na připuštění dovolání v přesně uvedených otázkách uvedl, proč dovolání v těchto otázkách nepřipustil a z jakého důvodu. Vrchní soud v Praze tak svým usnesením, č.j. 7 Cmo 710/99-268, ze dne 2. 2., potvrdil usnesení soudu I. stupně a vyslovil, že dovolání se nepřipouští.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání s opřením o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a současně s procesní opatrnosti i návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti.
K dovolání navrhovatele rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením, č.j. 29 Cdo 1314/2000-293, ze dne 25. 10. 2000, dovolání v připuštěných dovolacích otázkách zamítl, ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Nejvyšší soud ČR podle §239 odst. 2 o.s.ř. připustil dovolání v následujících otázkách: povaha pověření člena představenstva jednáním jménem společnosti, účinnost rozhodnutí Úřadu pro hospodářskou soutěž podle §8 a §8a zákona č. 63/1991 Sb., ve vztahu ke smlouvě o koupi akcií společnosti, složení soudu při rozhodování, nezávislost znalců přezkoumávajících projekt sloučení. V ostatních otázkách, které navrhovatel v dovolání uváděl, když v nich dříve nepožádal o připuštění dovolání při jednání před odvolacím soudem rozhodl tak, že dovolání není přípustné. Ve výslovně připuštěných dovolacích otázkách pak Nejvyšší soud ČR posoudil právní závěry odvolacího soudu a konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto rozhodl, jak je uvedeno výše.
Podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadal usnesení soudu I. i II. stupně. Namítal, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, protože mu postupem obecných soudů bylo odepřeno právo na spravedlivý proces a porušeno právo na rovnost účastníků. Porušení uvedených práv spatřoval navrhovatel především v tom, že soud II. stupně pochybil ve svém odůvodnění týkajícím se nestrannosti soudce soudu I. stupně a o vznesené námitce podjatosti vůbec nerozhodl, když se touto otázkou zabýval pouze v odůvodnění svého rozhodnutí. Dále spatřoval navrhovatel pochybení v tom, že v řízení před soudem I. stupně, i když se rozhodovalo o otázce hospodářské soutěže, nerozhodoval senát a soud odvolací se touto otázkou nezabýval. Navrhovatel také namítal, že soud nesprávně posoudil vliv rozhodnutí Úřadu pro hospodářskou soutěž na účinnost smlouvy o nabytí akcií a rovněž to, že se soudy nedostatečně zabývaly posouzením hlasování na předmětné valné hromadě, jestliže se hlasovalo s akciemi, s nimiž nebylo spojeno hlasovací právo, a dospěly k právnímu závěru, z něhož nelze dovodit odůvodnění soudního rozhodnutí. Porušení jeho práva bylo způsobeno také tím, že soudy v jeho neprospěch vyložily ustanovení §69a odst. 4 obchodního zákoníku v tehdy platném znění, týkající se posouzení vystupování znalců při sloučení akciových společností. Konečně namítal i to, že soud I. stupně neprovedl i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány a nepřipustil některé důkazy, které naopak navrhovatel navrhoval. Na základě uvedeného pak dovozoval, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Proto žádal, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení. Ten se vyjádřil k jednotlivým námitkám a uvedl, že nepovažuje podaný návrh za důvodný. S námitkou podjatosti se Vrchní soud, který ji neshledal opodstatněnou, vypořádal dostatečně [v souladu s §16 odst. 1, §221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve znění tehdy platném) a soudní praxí] v odůvodnění svého usnesení. Pokud se jedná o námitku, že soud I. stupně nerozhodoval v senátu a odvolací soud se tímto pochybením nezabýval, uvedl Vrchní soud, že v předmětné věci se nejednalo o spor z právních vztahů upravených předpisy o ochraně hospodářské soutěže, ale o spor o neplatnost usnesení valné hromady akciové společnosti. Otázka z oblasti ochrany hospodářské soutěže byla ve sporu řešena jen jako předběžná podle §135 odst. 2 o.s.ř. K dalším bodům pak uvedl, že návrh je nekonkrétní a nesrozumitelný. Vzhledem k uvedenému žádal, aby Ústavní soud podaný návrh zamítl.
Ústavní soud především posuzoval otázku přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k dovolání, které uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo ve vymezených dovolacích otázkách označeno za přípustné. Vzhledem ke své ustálené rozhodovací praxi dospěl Ústavní soud k závěru, že v dovoláním připuštěných otázkách, pokud by byly rovněž předmětem ústavní stížnosti, je ústavní stížnost nepřípustná, protože nebyly doposud vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, když za takový prostředek je nutno považovat i dovolání, o jehož přípustnosti bylo rozhodnuto. Vzhledem k tomuto závěru pak Ústavní soud musel odmítnout návrh směřující do obsazení senátu soudu I. stupně, do posouzení vlivu rozhodnutí Úřadu pro hospodářskou soutěž na účinnost smlouvy o nabytí akcií i do námitky, že soudy v jeho neprospěch vyložily ustanovení §69a odst. 4 obchodního zákoníku v tehdy platném znění, týkající se posouzení vystupování znalců při sloučení akciových společností. V těchto otázkách, obsažených jako námitky v ústavní stížnosti, rozhodoval dovolací soud věcně, protože v nich připustil dovolání. Vzhledem k této skutečnosti pak ústavní stížnost proti těmto otázkám je ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nepřípustná.
Dále navrhovatel namítal, že soud II. stupně pochybil ve svém odůvodnění týkajícím se nestrannosti soudce soudu I. stupně a o vznesené námitce podjatosti vůbec nerozhodl, když se touto otázkou zabýval pouze v odůvodnění svého rozhodnutí, námitka, že se soudy nedostatečně zabývaly posouzením hlasování na předmětné valné hromadě, jestliže se hlasovalo s akciemi, s nimiž nebylo spojeno hlasovací právo, a dospěly k právnímu závěru, z něhož nelze dovodit odůvodnění soudního rozhodnutí, námitka, že soud I. stupně neprovedl i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány a nepřipustil některé důkazy, které naopak navrhovatel navrhoval a konečně namítal, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Vzhledem k těmto námitkám, protože pochybeními v nich uváděnými bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo, chráněné Listinou, se Ústavní soud zabýval přezkoumáním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Českých Budějovicích i řízení jim předcházejícího. Po přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení jim předcházejících pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k předmětným námitkách je návrh zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě nutno připomenout, že Ústavní soud se zabývá pouze hlediskem ústavněprávním, které zakládá jeho ingerenci do jurisdikční činnosti soudů obecných a takto zjistil, že v tomto směru nelze jejich rozhodovací činnosti nic vytýkat.
Ústavní soud se především zabýval posouzením postupu odvolacího soudu ve vztahu k námitce, že tento soud nerozhodl o námitce podjatosti soudce soudu I. stupně a zabýval se jí pouze v odůvodnění. Námitka podjatosti tak, jak je upravena v příslušných ustanoveních o.s.ř., je nástrojem, který má vyloučit z rozhodování ve věci samé ty soudce, u nichž je důvodná obava, že by mohli být podjati ve věci vzhledem ke svému poměru k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Soudce, u něhož je taková pochybnost na místě, musí být vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci samé a nemůže provádět úkony, které by se dotýkaly věci samé. V předmětné věci se odvolací soud zabýval námitkou podjatosti, žalobu posoudil věcně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu I. stupně věcně potvrdil, takže soudce soudu I. stupně již nemohl ve věci dále meritorně jednat, nerozhodoval odvolací soud o námitce podjatosti ve výroku potvrzujícího usnesení. Uvedený postup koresponduje s ustanovením §14 odst. 1 o.s.ř., které stanoví, že podjatí soudci musejí být vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci. Stejně tak tento postup koresponduje i ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o.s.ř., podle něhož by, pokud by dospěl k závěru, že soudce byl podjatý, musel napadené usnesení soudu I. stupně zrušit. Postup odvolacího soudu byl rovněž ve shodě s obecnou soudní praxí a Ústavní soud v jeho postupu neshledal porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces.
Zbývající námitky proti napadeným usnesením obecných soudů mají charakter polemiky s hodnocením zjištěných skutečností a s právními závěry, které obecné soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu. Zde Ústavní soud konstatoval ve shodě se svou ustálenou rozhodovací praxí, že obecné soudy při procesu dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak ji vymezuje §132 o.s.ř. a nelze dospět k závěru, který dovozuje navrhovatel, totiž že je extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutečnostmi a vyvozenými závěry. Ústavní soud po přezkoumání provedeného řízení dospěl k závěru, že obecné soudy při hodnocení důkazů postupovaly tak, že důkazy hodnotily každý jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vyjádřily své právní závěry. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ani v tomto případě nebylo porušeno základní právo navrhovatele na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako částečně nepřípustný a v další části odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu