ECLI:CZ:US:2001:3.US.290.2000
sp. zn. III. ÚS 290/2000
Usnesení
III. ÚS 290/2000
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O., a. s., zastoupené JUDr. B. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. dubna 2000, čj. 10 Ca 318/99-28, rozhodnutí Celního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. července 1999, čj. 3198/1290-01/99-04, 3198/1290-01/99-06, 3198/1290-01/99-09, a rozhodnutí Celního úřadu v Písku ze dne 24. května 1999, čj. 1195/99, 1198/99 a 1173/99, spolu s odkladem vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], doplněnou dne 21. června 2000, napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
5. dubna 2000 (10 Ca 318/99-28), rozhodnutí Celního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. července 1999 (3198/1290-01/99-04, 3198/1290-01/99-06, 3198/1290-01/99-09) a rozhodnutí Celního úřadu v Písku ze dne 24. května 1999 (1195/99, 1198/99 a 1173/99), jimiž bylo rozhodnuto o úhradě celního dluhu z globální záruky v záruční listině, s tím, že je považuje za rozhodnutí vydaná v rozporu s čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11
odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 12 odst. 1, 3 a 4 a čl. 10 Ústavy ČR. S odkazem na již zmíněné články Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování ústavní stížnosti se Ústavní soud řídil právním názorem, který Ústavní soud vyslovil v dosud nepublikovaném nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001 (Pl. ÚS 54/2000), ve kterém ve srovnatelném případě totožné stěžovatelky se konstatuje, že cílem celního zákona a jeho prováděcích předpisů je na jedné straně zjednodušení dovozu zboží do České republiky a současně zajištění výběru cla (celního dluhu), které vzniká nebo by mohlo vzniknout tímto dovozem. Výklad zákona, podle kterého postupují celní orgány při aplikaci globálního zajištění celního dluhu při každém jednotlivém dovozu, má oporu jak v samotném zákonu, jehož postulátem je - mimo jiné - zabránit celním únikům, ale i ve slovním textu zákona, ale vyplývá i z praxe vlastního celního řízení.
Z obsahu ústavní stížnosti, jejího doplnění a napadených rozhodnutí, nebyl shledán zásah do práv stěžovatelky, kterých se v návrhu dovolává. Obecný soud se v odůvodnění rozsudku vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, směřujícími proti rozhodnutím celních úřadů, a vyčerpávajícím způsobem vyložil pojem globální zajištění dluhu zakotvený v §256 celního zákona, ve znění před novelou zákonem č. 113/97 Sb., jakož i §256 písm. a) celního zákona, ve znění po novele, a to i se zřetelem na vyhlášku č. 92/1993 Sb., ve znění platném ke dni vystavení předmětné globální záruky.
Ústavní soud neshledal stěžovatelčiny námitky proti napadenému rozhodnutí soudu a celních orgánů, které rozhodovaly o úhradě celního dluhu z globální záruky v záruční listině, podle §256 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění zák. č. 35/1993 Sb. a přílohy č. 25 k vyhlášce č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, a která obsahuje vzorový text záruční listiny, za důvodné.
Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecným soudem mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatelky a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek Listiny základních práv a svobod) poukazovala stěžovatelka, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jenž současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelkou navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jehož se toto usnesení Ústavního soudu dotýká.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. dubna 2001