ECLI:CZ:US:2001:3.US.304.01
sp. zn. III. ÚS 304/01
Usnesení
III. ÚS 304/01
Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti R.S., zastoupeného Mgr. K.A., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. dubna 2001, č. j. 2 To 266/2001-320, kterým byl zrušen rozsudek Okresního rozsudku v Olomouci ze dne 12. února 2001, č. j. 3 T 20/2001-298, ve výroku o trestu a jímž bylo nově rozhodnuto o uložení úhrnného trestu, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 18. května 2001, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,ze dne 6. dubna 2001, č. j. 2 To 266/2001-320, a rozsudku Okresního rozsudku v Olomouci ze dne 12. února 2001, č. j. 3 T 20/2001-298. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivé soudní řízení, vyplývajícím z čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 3 T 20/2001, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 ve spojení s §222 odst. 1 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., pročež mu byl podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 6. dubna 2001, č. j.
2 To 266/2001-320, uvedený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu zrušil a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu stěžovateli nově uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců (a to podle §222 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák.).
Ústavní stížnost oběma rozsudkům obecných soudů vytýká porušení kautel, plynoucích ze zásady vyhledávací dle §2 odst. 5 tr. řádu, dále plynoucích ze zásady volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 tr. řádu a konečně z kautel, vyžadovaných tr. řádem pro odůvodnění rozsudku (§125 tr. řádu). Dle jeho přesvědčení, navzdory uplatnění všech uvedených námitek již v odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu, soud odvolací uvedené deficity nenapravil, a tudíž i jeho rozhodnutí trpí stejnými vadami, jak je tomu v rozhodnutí soudu I. stupně.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Kromě toho Ústavní soud v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů; jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93 a další).
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy (a to zejména Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci) nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Krajský soud v Ostravě při posuzování předmětné věci plně respektoval všechny kautely plynoucí z trestního řádu, respektoval příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu, a v tom rámci i reflektoval některé jeho nedostatky a vyvodil z nich odpovídající závěry. Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy). Pokud stěžovatel argumentuje i ustanovením čl. 90 Ústavy, nelze než upozornit, že čl. 90 Ústavy je normou kompetenční, vymezující postavení soudů v rámci soustavy státních orgánů, a nikoli normou, zakotvující základní právo, resp. svobodu.
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 3. července 2001