ECLI:CZ:US:2001:3.US.325.99
sp. zn. III. ÚS 325/99
Usnesení
III. ÚS 325/99
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. B., zastoupené JUDr. L. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. 6 Co 546/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své občanskoprávní věci (vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem) pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. dubna 1999 (6 Co 546/99-235), jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně, a tvrdila, že tímto rozhodnutím porušil jmenovaný obecný soud její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 12 odst. 1, 3 a 4 a čl. 90 Ústavy ČR; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že při vypořádání podílového spoluvlastnictví jak obecný soud I. stupně, tak i Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, zbavil stěžovatelku vlastnického práva a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka. S odkazem na již zmíněné články Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku, zásah do práv, které stěžovatelka v návrhu uplatňuje, shledán nebyl. Dovolání stěžovatelky podané dle §239 odst. 2 občanského soudního řádu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. ledna 2001 odmítl s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění svého rozhodnutí, s jehož obsahem se Ústavní soud ztotožňuje, se vypořádal s námitkami stěžovatelky k aplikaci §141 odst. 1 obč. zákoníku, dle něhož, není-li rozdělení věci možné, soud rozhodne o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví za přiměřenou náhradu spoluvlastníka.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného procesu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat. V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu stěžovatelky (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze to, že obecným soudem mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Poněvadž nebylo zjištěno, že by se označený obecný soud v řízení, jež rozhodnutí předcházelo nebo v rozhodnutí samotném, dostal do rozporu s ústavními principy řádného a stanoveného postupu, když po provedeném řízení a hodnocení důkazů nevyhověl žalobě stěžovatelky, uplatňující nárok na vlastnictví nemovitosti, byl návrh jako zjevně neopodstatněný, v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. dubna 2001