ECLI:CZ:US:2001:3.US.365.2000
sp. zn. III. ÚS 365/2000
Usnesení
III. ÚS 365/2000
Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. P. S., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. dubna 2000, sp. zn. 5 Tz 6/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. dubna 2000 (5 Tz 6/2000), jímž bylo rozhodnuto na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných ing. P.S. (stěžovatele), ing. J. T. a ing. J. F. tak, že pravomocným rozhodnutím vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu vyšetřování pro Českou republiku ze dne 15. července 1999 (ČVS: ÚVV-4/20-218-98) a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) a v ust. §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, a to jak ve prospěch, tak v neprospěch obviněných; označené usnesení vyšetřovatele bylo proto zrušeno a vyšetřovateli přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Stěžovatel tvrdil, že uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a to tím, že Nejvyšší soud ČR
o stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě (§272 tr. ř.). Poukázal na to, že průtahy v řízení o stížnosti pro porušení zákona způsobily události nezávislé na jeho vůli, neboť na případných procesních obstrukcích ze strany spoluobviněného ing. J. T., případně jeho právních zástupců, které posléze vedly k tomu, že bylo rozhodnuto až po lhůtě vymezené zákonem, sám neměl nijaký podíl; ostatně, tvrdil stěžovatel, Nejvyšší soud mohl ze společného řízení věc ing. J. T. vyloučit k samotnému projednání (§23 odst. 1 tr. ř.) a nemusel jednání proto všem obviněným odročovat. Tvrdil také, že základním pochybením v řízení o podané stížnosti bylo, že
o podané stížnosti pro porušení zákona, příp. o řízení o ní, nebyli vyrozuměni původní obhájci obviněných, kteří "s velkou pravděpodobností mají na své klienty kontakt".
Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů Nejvyššího soudu ČR, vyložených v odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí, se podává, že po opakovaných pokusech jednat v nařízených veřejných zasedáních (ve dnech 23. února 2000, 16. března 2000, 28. března 2000, 6. dubna 2000) Nejvyšší soud ČR stížnost pro porušení zákona projednal - za splnění všech ostatních procesních podmínek - teprve dne
20. dubna 2001, tedy po uplynutí zákonem stanovené tříměsíční lhůty (stížnost pro porušení zákona byla Nejvyššímu soudu ČR podána dne 10. ledna 2000).
Překročení zmíněné lhůty Nejvyšší soud ČR po podrobné rekapitulaci svých procesních úkonů odůvodnil jednáním spoluobviněných stěžovatele a všech obhájců v této věci činných a z něj odvodil faktickou nemožnost řízení o stížnosti pro porušení zákona ukončit dříve, totiž před kritickým dnem, jímž zákonem stanovená lhůta skončila; co do skutkové stránky věci (procesních průtahů v řízení před Nejvyšším soudem ČR) stěžovatel námitky nevznesl.
Za daného stavu věci a v situaci, kdy překročení procesní lhůty Nejvyšší soud ČR odůvodnil - stručně řečeno - nemožností stížnost pro porušení zákona projednat včas pro překážky na straně obviněných a jejich obhájců, tedy pro okolnosti na jeho vůli zcela nezávislých, je stěžovatelem napadený postup obecného soudu ve shodě s ústavněprávními zásadami vyloženými Ústavním soudem již dříve (ve věcech III. ÚS 83/96 a I. ÚS 283/97) a není rozumného důvodu od těchto zásad, na něž se Nejvyšší soud ČR odvolává, ve stěžovatelově věci ustoupit.
Obdobně neobstojí tvrzení stěžovatele, že na vzniklých průtazích sám nemá podíl; zde je na místě připomenout, že jedno z dříve nařízených veřejných zasedání (na den
6. dubna 2000) bylo zmařeno jednáním jeho obhájců (jejich absencí a také opomenutím substituta) a zejména, že povaha věci, její složitost a vzájemná propojenost jednání všech obviněných vylučovaly procesní možnost projednat věc toho kterého obviněného samostatně za vyloučení ze společného projednání. Jednání všech obviněných má zřetelné znaky jednání na tolik propojeného, že je nelze nikterak oddělit, a proto i procesní důsledky plynoucí z procesního jednání jednoho obviněného nemohou zůstat bez vlivu na obdobné důsledky všech.
Nejvyšší soud ČR proto ani z hledisek ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č.
1/1993 Sb.) nepochybil, jestliže k době překážek způsobených obviněnými, resp. jejich obhájci, v intencích již dříve vyložených zásad nepřihlédl; ústavní stížnost stěžovatele, též s přihlédnutím k rozhodovacím důvodům vyloženým ve věci obviněného ing. T.
(III. ÚS 355/2000), na něž se odkazuje, byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak zásadami vyloženými Ústavním soudem již dříve ve věcech, jak vpředu byly označeny; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by bylo třeba zabývat se tvrzením stěžovatele co do vyrozumění původních obhájců (§41 odst. 5 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. července 2001