ECLI:CZ:US:2001:3.US.42.01
sp. zn. III. ÚS 42/01
Usnesení
III. ÚS 42/01
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B., zastoupené JUDr. J.J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2000, sp. zn. 25 Co 241/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podané v procesně-právní věci včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2000
(25 Co 241/2000-64) a tvrdila, že jmenovaný obecný soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a také jemu obsahově odpovídající právo plynoucí z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6), stejně jako její ústavně zaručené právo prohlášené čl. 11 odst. 1
al. 2 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení těchto práv došlo tím, že jmenovaný obecný soud, jako soud odvolací, nevyhověl stěžovatelčině odvolání do rozhodnutí obecného soudu I. stupně, jímž k návrhu žalobce bylo určeno, že okamžité zrušení jeho pracovního poměru u stěžovatelky je neplatné. Aniž by své tvrzení co do porušení již dříve označených práv blíže a podrobněji rozvedla (zdůvodnila), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu II. stupně, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odůvodnění ústavní stížnosti, stručně shrnuto, rozborem skutkového stavu věci a z nich odvozenými právními tvrzeními směřuje proti věcné správnosti či legalitě rozhodnutí, proti němuž stěžovatelka brojí, a tak přehlíží, že takový přezkum, o jaký v řízení o ústavní stížnosti usiluje, se ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a že otázky spojené s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod byly v téže praxi opakovaně vyloženy, a že v jejich intencích je ústavní ochrana z tohoto článku plynoucí v případě stěžovatelky z povahy věci vyloučena (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další).
Odhlédnuto od toho, že v rozhodujících aspektech - mimo strohý odkaz na ten který článek Listiny základních práv a svobod (Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postrádá ústavní stížnost přiměřené odůvodnění stran porušení toho kterého ústavně zaručeného práva, Ústavní soud neshledal, že by k porušení těchto práv ať již v procesním či hmotném smyslu došlo, a proto posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak - a to zejména - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevila potřeba vésti stěžovatelku k odstranění vad ve vykázané plné moci jejího zástupce (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. února 2001