ECLI:CZ:US:2001:3.US.45.01
sp. zn. III. ÚS 45/01
Usnesení
III. ÚS 45/01
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z.A., zastoupeného JUDr. J.M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2000, sp. zn. 1 Ko 322/2000, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. března 2000 sp. zn. 94 K 10/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem (§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona), napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2000 (1 Ko 322/2000-2315) a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. března 2000 (94 K 10/94-2176) a tvrdil, že těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; porušení těchto ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že rozhodnutími obecných soudů I. a
II. stupně byl podle §8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání zproštěn funkce správce konkursní podstaty, ačkoli postupoval způsobem, který mu zákon ukládá, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. března 20000 (94 K 10/94-2176) byl stěžovatel zproštěn funkce správce konkursní podstaty úpadce O., a ustanoven správce nový. Zproštění stěžovatele z funkce správce konkursní podstaty navrhl věřitelský výbor a připojil se tak k dřívějším návrhům některých členů věřitelského výboru a F.ú. Z odůvodnění tohoto usnesení dále vyplývá, že důvodem bylo to, že stěžovatel postupoval nesprávně při vymáhání pohledávek úpadce, když bilance vymáhání pohledávek byla pro konkursní podstatu negativní.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který svým usnesením (1 Ko 322/2000-2315) potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí rozpor napadených usnesení obecných soudů
s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že jej v souladu s §8 odst. 6 zákona
o konkursu a vyrovnání zbavily funkce správce konkursní podstaty. V této souvislosti je namístě poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Zaujetím stěžovateli nepříznivého určitého právního názoru obecnými soudy nemohlo dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu. Právo na soudní ochranu tak, jak jej stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, znamená, že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán především k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Ve věci posuzované ústavní stížnosti nic nenasvědčuje tomu, a stěžovatel to ani netvrdil, že by byly při zproštění stěžovatele funkce správce konkursní podstaty porušeny zásady stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel měl možnost vyjádřit se k návrhům na zproštění z funkce, toho také využil, včetně odvolání proti již zmíněnému usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, což svědčí o tom, že se mu ze strany obecných soudů dostalo zákonné soudní ochrany. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně je možno dovodit také důvody, pro které byl stěžovatel zbaven funkce správce konkursní podstaty. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z větší části opakují pouze tvrzení, uplatněná již v opravném prostředku, s nimiž se odvolací soud způsobem zcela dostatečným vypořádal, a proto je zřejmé, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo.
Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť nelze přisvědčit stěžovatelovu názoru, že výkon funkce správce konkursní podstaty je podnikáním; tím se totiž rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku (§2 odst. 1 obch. zák.). Funkce správce konkursní podstaty tyto podmínky, které musí být splněny kumulativně, aby tato činnost mohla být považována za podnikání, a to provádění podnikatelské činnosti vlastním jménem, nenaplňuje. Správce konkursní podstaty vystupuje jménem úpadce a činí za něj veškeré úkony, které nezavazují jeho osobně, nýbrž úpadce a v konkursním řízení nevystupuje ve svém vlastním zájmu, nýbrž zastupuje veřejný zájem na řádném provedení konkursu, kterým je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu. Správce vystupuje v konkursním řízení v postavení orgánu jmenovaného konkursním soudem ze zvláštního seznamu osob
u něho vedených, nikoli v postavení podnikatele. K tvrzenému porušení práva podnikat proto dojít nemohlo.
Z takto rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů posouzen jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. března 2001