ECLI:CZ:US:2001:3.US.455.2000
sp. zn. III. ÚS 455/2000
Usnesení
III. ÚS 455/2000
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 2321/99, 21 Cdo 2323/99 a 21 Cdo 2325/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, totiž usnesení ze dne 28. června 2000
a) čj. 21 Cdo 2321/99-220,
b) čj. 21 Cdo 2323/99-223,
c) čj. 21 Cdo 2325/99-226,
a tvrdil, že všemi těmito rozhodnutími porušil zmíněný obecný soud jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu [Krajského soudu v Plzni ad a) 13 Co 702/99-208, ad b) 13 Co 703/99-211 a
ad c) 13 Co 954/98-171], když dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné [ad b)] nebo že z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel, ač jako účastník řízení k nařízeným jednáním (21. července 1998 a 19. ledna 1999) řádně předvolán, se k nim nedostavil, a protože nebyly zjištěny jiné objektivní okolnosti, které by stěžovateli v přiměřené omluvě bránily, projednání věci obecnými soudy nižších stupňů v jeho nepřítomnosti nic nebránilo (§101 odst. 2 o. s. ř.), a že v důsledku toho jde o dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není přípustné [ad c)].
Podle odůvodnění ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu v tom, že jednak svou neúčast u soudních jednání omluvil [ad b)], jednak dovolací soud "nepřihlédl k tomu", že "zaplatil řádně poplatek z dovolání" a jednak že zastavením řízení o dovolání "jen zčásti a zčásti nikoliv" dělí obecné soudy "nepřípustně jediný právní úkon na několik právních úkonů, což nemá oporu v občanském soudním řádu" [ad a), b)].
Stěžovatel proto, aniž by věnoval ústavněprávním aspektům své stížnosti větší pozornost, navrhl, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí dovolacího soudu, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovateli, také jako až dosud právnímu zástupci ex professo, z jeho předchozích ústavních stížností podávaných ať již ve vlastních věcech nebo těch, v nichž vystupoval jako zástupce stěžovatelů, musí být známy zásady a podmínky, za nichž Ústavní soud ústavní stížnosti k projednání přijímá, případně o nich rozhoduje, stejně jako by měly být známy zásady, z nichž Ústavní soud vyvozuje svou ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů, a proto se jeví nadbytečné a zcela neúčelné již dříve a opakovaně, nadto též vůči stěžovateli zvláště vyložené principy opakovat, a proto též jako na svou ustálenou rozhodovací praxi Ústavní soud stěžovatele odkazuje a jen ve vší stručnosti připomíná, že současné procesní právo po novelách původního znění zákona č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád) je vybudováno na zásadě, že je především procesní povinností účastníka řízení před obecnými soudy, aby si svá práva střežil; z této zásady eo ipso vyplývá, že zamýšlenou neúčast u soudního jednání, pokud tomu nebrání náhlá a vážná překážka, je účastník soudního řízení povinen řádně a včas omluvit, a zejména požádat, aby jednání (pro jeho omluvitelnou neúčast) bylo odloženo (odročeno); z obsahu spisu [ad c)] nevyplývá nic, co by mohlo naznačený postulát ve prospěch stěžovatele ovlivnit, neboť - mimo jiné - byl-li hospitalizován, u vědomí že sám zahájil soudní řízení, které dosud neskončilo, bylo na něm, aby obecný soud na tuto okolnost upozornil, nehledě již ani k tomu, že tvrzená hospitalizace v době od 26. června 1998 do 7. srpna 1998 je z hlediska ústních jednání neřízených na den 19. ledna 1999 očividně nerozhodná a pracovní neschopnost účastníka soudního řízení sama o sobě procesní překážku nepředstavuje; odkaz stěžovatele "na v civilizovaných zemích omluvitelný důvod", stejně jako jeho vývody stran čl. 36 Listiny základních práv a svobod proto neobstojí.
Ve zbytku zcela postačí odkázat stěžovatele na jednoznačné a zřetelné rozhodovací důvody vyložené dovolacím soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí s tím, že z procesního hlediska (§157 odst. 2 o. s. ř.), tím méně z hlediska meritorního, pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), není nic, co by zadávalo důvod k ingerenci Ústavního soudu; ostatně v tomto směru zcela postačí stěžovatele odkázat na obecně přístupnou ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), v níž již dříve byly podmínky této ingerence opakovaně vyloženy
(k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 62/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., č. 78, Praha 1996, a další), včetně důvodů pro které jen za zvláštních podmínek je dána pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, případně přezkoumávat rozsah jimi provedeného dokazování (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další). Takové zvláštní podmínky v posuzované věci zjištěny nebyly a ostatně stěžovatel je ani netvrdil.
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale zejména konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno s tím, že o obsahově shodné ústavní stížnosti, došlé Ústavnímu soudu později, dne 9. srpna 2000, jíž by jinak svědčila překážka litispendence, nebude zvlášť rozhodováno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. ledna 2001