ECLI:CZ:US:2001:3.US.465.01
sp. zn. III. ÚS 465/01
Usnesení
III. ÚS 465/01
Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P., zastoupené JUDr. PhDr. S.B., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2000, sp. zn. 16 Co 31/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. prosince 1995,sp.zn. 24 C 179/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), splňující i jinak formální náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti rozhodnutím orgánů veřejné moci (rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. května 2001 -
20 Cdo 263/2001-249, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2000 - 16 Co 31/2000-221 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. prosince 1995 - 24 C 179/92), a tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na procesní vady v postupu obecných soudů (zejména stran nedostatku pravomoci soudů, procesního nástupnictví žalobců, neúplnosti skutkových zjištění a nadto brojila proti vadám, jimiž trpí výroková část rozhodnutí soudu II. stupně), a také proti výkladu pojmu "výkon práva v rozporu s dobrými mravy", jak jej provedl dovolací soud. Stěžovatelka proto navrhla zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 (24 C 179/92), a na základě jeho obsahu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (24 C 179/92) a obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka byla zavázána uzavřít s žalobci (Ing. A.H., M.H., H.A. - dědici původního žalobce V.H.) dohodu o vydání pozemků označených ve výrokové části rozsudku ze dne 7. prosince 1995
(24 C 179/92). Podle jeho odůvodnění původní žalobce (V.H.), jako osoba oprávněná [§2 zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zák. č. 403/1990 Sb.], žádal o vydání předmětných pozemků. Žalovaná (právní předchůdce stěžovatelky) je vydat odmítla s poukazem na to, že na nich byla zřízena stavba, a proto žalobci náleží finanční náhrada. Spornou otázkou, na kterou soud
I. stupně zaměřil dokazování, bylo, zda na daných pozemcích byla zřízena stavba (stavby) až po převzetí pozemku státem a byly tedy splněny předpoklady uvedené v §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb., či nikoliv. Soud I. stupně dospěl k závěru, že stavby (výrobní hala a "motovývoj") byly zřízeny, resp. v převážné části realizovány, v období před převzetím pozemku státem, a proto dovodil splnění předpokladů pro jejich vydání.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1996 rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta (odvolací soud sice vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, avšak dospěl stran aplikace §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb., k opačnému právnímu názoru). Tento rozsudek odvolacího soudu byl posléze na základě dovolání podaného žalobci dovolacím soudem zrušen (rozsudkem ze dne 5. 11. 1999). Soud II. stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d, §226 o. s. ř.), v podstatě po věcné stránce rozsudek soudu I. stupně potvrdil; připustil však proti svému rozsudku dovolání pro řešení otázky, zda za stavbu vzniklou po převzetí pozemku státem (§10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb.) lze pokládat i stavbu vzniklou poté, kdy restituční žaloba byla pravomocně zamítnuta, neboť v mezidobí (po nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. 9. 1996 do vydání rozhodnutí dovolacího soudu) stěžovatelka přenechala předmětné nemovitosti do nájmu jiného subjektu, který na nich rozvíjel svou stavební činnost.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, svým rozsudkem (20 Cdo 263/2001) dovolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal především na to, že výkon práva k pozemku (zřízení stavby na pozemku po nabytí právní moci odvolacího soudu) za situace, kdy stěžovatelka o podaném dovolání věděla, je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila v podstatě shodná tvrzení stran porušení procesního postupu obecných soudů jako v řízení před obecnými soudy, která směřují do rozličných jeho fází, s nimiž se však již obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly, zejména pak Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 16. května 2000
(16 Co 31/2000) a Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 17. května 2001
(20 Cdo 263/2001). Jak bylo z připojeného spisu zjištěno, postup obecných soudů byl v souladu s kautely příslušného procesního předpisu - občanského soudního řádu, a proto k tvrzeným procesním vadám, jež měly mít údajně za následek porušení ústavních procesních předpisů (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod), ve věci nedošlo.
Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva obsaženého v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť podle konstantní judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994 a další) předmětem ochrany tohoto článku Listiny základních práv a svobod nemůže být vlastnictví, které se jeví jako sporné. Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (ostatní články nepřicházejí pro svou povahu v úvahu) je proto nutno chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již dříve vyložil, že není další instancí v systému obecného soudnictví a že proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další). Z tohoto důvodu nebylo třeba zabývat se tvrzením stěžovatelky směřujícím proti výkladu pojmu "výkon práva v rozporu s dobrými mravy" (§3 odst. 1 obč. zák.) tak, jak již provedl dovolací soud, a to již proto, že dovolací soud zaujal ohledně výkladu tohoto pojmu právní názor, který má dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních, a který je také v souladu se zákonem dostatečným způsobem odůvodněn (§157 odst. 2 o. s. ř.). Přijetím stěžovatelkou nepříznivého právního názoru však nemohlo ústavně zaručená práva (svobody) stěžovatelky zasáhnout.
V této souvislosti je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995), že dokazování v dané věci bylo provedeno pečlivě a v dostatečném rozsahu (obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 - 24 C 179/92).
Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nedošlo, a proto ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jak jsou vpředu označena, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ní bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. listopadu 2001