ECLI:CZ:US:2001:3.US.475.2000
sp. zn. III. ÚS 475/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele B., zastoupeného JUDr. A. Š., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 20 Cdo 2044/98-139, ze dne 30. 5. 2000 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 22 Co 89/98-126, ze dne 27. 4. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 8. 8. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 20 Cdo 2044/98-139, ze dne 30. 5. 2000, kterým bylo zamítnuto dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 22 Co 89/98-126, ze dne 27. 4. 1998. Uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 14 C 122/94, ze dne 18. 9. 1997 tak, že žaloba navrhovatele na určení, že je vlastníkem nemovitostí v rozhodnutí označených, se zamítá. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v konečném důsledku i základní právo navrhovatele podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 14 C 122/94, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou u uvedeného soudu domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí. Svůj nárok odůvodňoval tím, že darovací smlouvou ze dne 15. 4. a 16. 4. 1957 převedla Náboženská matice v Praze bezplatně specifikované nemovitosti na Československý stát - Obvodní národní výbor v Praze 2. Podle názoru navrhovatele neměla Náboženská matice právo disponovat majetkovou podstatou svěřeného majetku náboženských subjektů. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem, č.j. 14 C 122/94-98, ze dne 18. 9. 1997, po provedeném řízení rozhodl tak, že navrhovatel je vlastníkem označených nemovitostí. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že byly splněny podmínky pro kladné rozhodnutí o určovací žalobě. Darovací smlouvu uzavřenou mezi Náboženskou maticí a Československým státem shledal absolutně neplatnou pro rozpor s tehdy platnými právními předpisy a uzavřel, že za tohoto stavu nikdy nedošlo k platnému převodu vlastnického práva navrhovatele k předmětným nemovitostem na jiný subjekt. Námitku žalovaných, spočívající v tom, že nelze podle obecných předpisů o neplatnosti právních úkonů postupovat tam, kde je vydán restituční zákon, v tomto případě zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 298/1990 Sb."), neshledal důvodnou. Vyjádřil názor, že tento restituční zákon měl pouze zjednodušit proces navrácení majetku řádů a kongregací v případech, kdy jejich nároky nejsou sporné, když tím nebyla uzavřena možnost domoci se právní ochrany v jiných případech podle obecných ustanovení.
K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 22 Co 89/98-126, ze dne 27. 4. 1998, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé tak, že určovací žalobu zamítl. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí konstatoval, že soud I. stupně provedl v daném případě dostatečná skutková zjištění, avšak vyvodil z nich nesprávné právní závěry. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení byly nemovitosti, jejichž původním vlastníkem byl církevní subjekt. Restituce církevního majetku jsou řešeny zákonem č. 298/1990 Sb. Již z názvu zákona je zřejmé, že se týká pouze některých majetkových vztahů. Podle ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, se tohoto zákona nepoužije na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona, v daném případě právě zákona č. 298/1990 Sb. Citovaný zákon č. 298/1990 Sb. obsahuje jak taxativní výčet subjektů, na něž se vztahuje, tak i majetku, který se prohlašuje za jejich vlastnictví. Jedná se o pozitivní výčet, z něhož je nutné vyvodit závěr o tom, že se církevní restituce netýkají žádných jiných subjektů a majetku v zákoně neuvedených. Vzhledem k tomu, že tyto právní předpisy jsou předpisy speciálními, nemůže se jiný subjekt, jako je tomu v případě navrhovatele, domáhat určení vlastnického práva k nemovitosti podle obecného právního předpisu, protože tento postup je obcházením zákona.
K dovolání navrhovatele rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, č.j. 20 Cdo 2044/98-139, ze dne 30. 5. 2000, dovolání zamítl. V odůvodnění rozsudku pak Nejvyšší soud uvedl, že v obdobných případech již bylo rozhodováno, a odvolal se na rozsudek, sp. zn. 3 Cdon 404/96, který byl publikován v časopise Soudní judikatura pod č. 78, ročník 1997 s právní větou: "Subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není." Dále Nejvyšší soud polemizuje s názory, které se obvykle objevují jako argumentace pro výklad, že zákon č. 298/1990 Sb. nemá význam pro dané restituční vztahy. Nejvyšší soud poukázal v této souvislosti především na preambuli citovaného zákona, podle níž je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých létech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením §1 odst. 1, 3 cit. zák. nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1. 8. 1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací byl prohlášen také movitý majetek, který byl ke dni 10. 4. 1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází. Dále Nejvyšší soud uvedl, že postupy, kterými se odnímal majetek řeholních řádů a kongregací, jak byly i skutkově zjištěny v řízení před soudem I. stupně, byly užívány ve vztahu k majetku těchto subjektů typicky a obecně, lze proto důvodně dovozovat, že zákon č. 298/1990 Sb. postihuje svými restitučními prostředky především je. Jestliže zákon výčtem majetku založil nápravu majetkové křivdy ohledně jen některého z takto odňatého majetku a nikoli jiného, byť odňatého týmž postupem, pak to nemůže logicky znamenat nic jiného, než že subjekt jinak podle zákona oprávněný (ve vztahu k majetku vypočtenému) ohledně jiného (nevypočteného) majetku k uplatnění vlastnického práva legitimován není. Tyto navzájem odlišné vlastnické důsledky nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale pouze na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený na základě výčtu podle §1 zákona č. 298/1990 Sb.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jeho názoru byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1), právo na rovné postavení účastníků řízení (čl. 37 odst. 3) a právo na soudní ochranu (čl. 38) Listiny, a v důsledku těchto rozhodnutí bylo porušeno i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Svá tvrzení ohledně porušení uvedených základních práv navrhovatel odůvodnil - stručně shrnuto - především tak, že oběma obecným soudům vytkl nesprávnou aplikaci, resp. výklad zákona č. 298/1990 Sb. a obsáhle, nezávisle na uvedeném zákoně, dovozoval, že "dotčeným subjektům (tj. řeholním řádům a kongregacím) nelze upírat, aby se domáhaly svých základních práv na základě obecných občanskoprávních předpisů", když označený zákon "neupravuje a ani upravovat nemůže všechny vztahy řádů, a to jak co do subjektů těchto vztahů, tak co do objektů těchto majetkových vztahů". I když návrhem napadená rozhodnutí jsou zcela ve shodě s ustálenou judikaturou obecných soudů, dovolává se navrhovatel některých nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 163/98 ze dne 28. 4. 1999, event. sp. zn. IV. ÚS 403/98 ze dne 21. 12. 1998) a s odkazem na právní závěry soudu I. stupně a rozborem zákona č. 298/1990 Sb. uzavírá, že oba obecné soudy vyšších stupňů nepostupovaly při své činnosti ve shodě s obsahem hlavy V. Listiny a ve vztahu k navrhovateli porušily výše uvedená základní práva. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření i Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že jeho napadené rozhodnutí odpovídá konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále pak doplnil, že restituční charakter zákona č. 298/1990 Sb. je vyložen v napadeném rozsudku. Uvedl, že subjektová určení jsou ze zákona zřejmá a "restituční skutkovou podstatu" (určitý způsob odnětí majetku) z něj lze dovodit. Tím nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní jiným restitučním předpisům, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, jejichž údajný nedostatek navrhovatel namítá. Nejvyšší soud dále konkrétně polemizoval s některými tvrzeními obsaženými v návrhu s odkazem na řešení této otázky v napadeném rozhodnutí. Svoje vyjádření uzavřel Nejvyšší soud tak, že svým rozhodnutím se nemohl dotknout ústavně zaručených základních práv a svobod navrhovatele, a má za to, že ústavní stížnost není důvodná, navrhl proto, aby ji Ústavní soud zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do rozhodovací praxe obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se domáhal právě ochrany svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a konstatoval, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jak z tvrzení navrhovatele, tak z odůvodnění jím napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že navrhovatel se návrhem na určení domáhal před obecnými soudy určení svého vlastnického práva k nemovitostem, které svého času - v totalitním období - v mezích tehdy platného zákona č. 218/1949 Sb. a v důsledku prováděcích předpisů přešly formou bezúplatného převodu Náboženského fondu (Náboženské matice) na Československý stát - Obvodní národní výbor Praha 2, a že tento svůj návrh podložil tvrzením, že k takovým úkonům Náboženská matice jako pouhá správkyně řádům a kongregacím odňatého majetku nebyla oprávněna a že v důsledku toho, s přihlédnutím k obecné právní zásadě (nikdo nemůže na jiného převést více práva než sám má) je takový úkon absolutně neplatný.
Judikatura obecných soudů, jak na ni poukázal Nejvyšší soud, vyložila v úvahu přicházející problematiku tak, že "subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není". S přihlédnutím k právním závěrům vyloženým v odůvodnění návrhem napadených rozhodnutí obecných soudů (zejména v rozhodnutí Nejvyššího soudu), a také k četnosti jim předcházejících obdobných rozhodnutí, sluší se výše uvedenou právní větu pokládat za výraz ustálené rozhodovací praxe obecných soudů a z ní posléze vyvodit, že (ve smyslu obdobně ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu) při posuzování navrhovatelova návrhu nejde o vlastnictví konstituované, a proto mu jako takovému a v důsledku toho nelze přiznat ochranu, a to z důvodů, které Ústavní soud již dříve vyložil (k tomu srov. Nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, č. 5, Praha 1994)a na které stran odůvodnění tohoto rozhodnutí postačí odkázat s tím, že opakovaná polemika navrhovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů, k nimž ostatně obecné soudy zaujaly dostatečně zřejmé stanovisko, je z hlediska ústavní stížnosti zcela nerozhodná.
Odhlédnuto od toho, že Ústavnímu soudu, jak rovněž již dříve a opakovaně bylo vyloženo, přísluší přezkum věcné správnosti a legality rozhodnutí obecných soudů jen za splnění zvláštních podmínek, které však v posuzované věci dány nejsou, jsou tvrzení navrhovatele zcela nepřípadné též proto, že na rozhodovací praxi orgánů veřejné (státní) moci totalitního státu, který sám za časté jím vytvořeného právního řádu nedbal, nelze ex post aplikovat zásady (ústavní kritéria) právního státu. Tvrzení navrhovatele (odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně), podle něhož "takové darovací smlouvy byly neplatné i podle tehdejších zákonů, přičemž se jednalo o neplatnost absolutní, ke které by soud musel přihlížet z úřední povinnosti" jeví se nejen ve světle označeného zákona, ale i pro notoricky známý způsob výkonu státní moci totalitními orgány jako nepřiměřeně odvážný.
Jako nedůvodná byla shledána také další tvrzení v návrhu, která navrhovatel ostatně blíže ani neodůvodnil. V posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by v řízení před obecnými soudy byla porušena ústavně chráněná zásada procesní rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), případně, že by byl protiústavním způsobem porušen stanovený postup (zásady spravedlivého procesu - čl. 36 odst. 1 Listiny) nebo že by nebylo dbáno jiných procesních garancí (čl. 38 Listiny).
Pokud se navrhovatel dovolával některých výše uvedených rozhodnutí samotného Ústavního soudu, pak tento soud konstatoval, že tato rozhodnutí se týkala skutkově jiných věcí a nelze je aplikovat na předmětnou věc. Naopak je nutno v této souvislosti připomenout některá dřívější rozhodnutí tohoto soudu, vydaná ve skutkově stejné věci (např. sp. zn. III. ÚS 250/99 ze dne 29. 9. 1999).
Vzhledem k výše uvedených závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu