ECLI:CZ:US:2001:3.US.492.01
sp. zn. III. ÚS 492/01
Usnesení
III. ÚS 492/01
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného JUDr. P.H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2001, sp. zn. 4 To 238/2001, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2001 (4 To 238/2001), ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. dubna 2001 (1 T 22/2001), kterými byl uznán vinným trestným činem vydírání (§235 odst. 1 tr. zák.), trestným činem ublížení na zdraví
(§221 odst. 1 tr. zák.), pokusem trestného činu znásilnění (§8 odst. 1, §241 odst. 1 tr. zák.), trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci (§197a tr. zák.). Stěžovatel tvrdil, že těmito rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a obdobné právo plynoucí z čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení těchto práv došlo tím, že stěžovatel byl odsouzen na základě nepřímého důkazu, totiž výpovědi poškozené B.K., podporované výpověďmi jejich dcer R. a J.K. Obecné soudy naproti tomu odmítly provést důkazy navržené stěžovatelem, zejména pak výpověďmi 15 svědků a znalce MUDr. V., což mělo "zásadní vliv na zkoumání obecné věrohodnosti výpovědi poškozené". Stěžovatel má tak za to, že obecné soudy pochybily v hodnocení nepřímého důkazu a že navíc porušily i zásady volného hodnocení důkazů, a to způsobem, který pokládá za "deformaci"; řízení před obecnými soudy je tak postiženo vadou "opomenutých důkazů", jíž došlo současně k porušení povinností orgánů činných v trestním řízení zjišťovat a provádět důkazy svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného (§2 odst. 5 tr. ř.). Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2001 (4 To 238/2001).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že z provedených důkazů nevyplývá, že by se byl dopustil trestných činů vydírání (§235 odst. 1 tr. zák.) a ublížení na zdraví (§221 odst. 1 tr. zák.), pokusu trestného činu znásilnění (§8 odst. 1, §241 odst. 1 tr. zák.) a trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci (§197a tr. zák.), když výrok o vině opřely obecné soudy jen o výpověď svědkyně (poškozené) B.K., je namístě připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí plyne, že při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení (§2 odst. 6 tr. ř.), se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod). Závěry plynoucí z vyhodnocení provedených důkazů, dle nichž byl stěžovatel shledán vinným inkriminovanými trestnými činy, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů a za daných okolností, kdy nic nenasvědčuje tomu, že by řízení před obecnými soudy trpělo protiústavními vadami, odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze pokládat za porušení jeho základních práv nebo svobod.
Obecné soudy neměly povinnost provést všechny důkazy, které stěžovatel navrhl, jestliže - jak se podává z obsahu spisu - skutkový základ stěžovatelovy trestní věci byl v potřebném rozsahu zjištěn z jiných důkazních pramenů a zejména, jestliže (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995) odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal se všemi námitkami stěžovatelova odvolání (§125 tr. ř.).
Pokud tedy obecný soud II. stupně považoval za nadbytečné provádět důkazy další, a to za situace, kdy výpověď poškozené i vyslechnutých svědků nevykázaly znaky nevěrohodnosti nebo rozpornosti, nelze ani pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic namítat proti závěru odvolacího soudu, že dokazování bylo provedeno v potřebném a dostatečném rozsahu. Obecnému soudu byla sice vytknuta obecnost jeho úvah v odůvodnění jeho rozhodnutí, když konkrétně neuvedl, proč stěžovatelův návrh na provedení výslechu znalce k objasnění znaleckého posudku zamítl, přesto však je z jeho rozhodovacích důvodů dostatečně zřejmé, že se obhajobou stěžovatele v její podstatě zabýval.
Stěžovatel se ostatně mýlí, má-li za to, že byl odsouzen pouze "na základě nepřímého důkazu, kterým je nevěrohodná výpověď poškozené K.". Tento důkaz má totiž charakter důkazu přímého, neboť je čerpán z přímého a bezprostředního pramene dokazované skutečnosti, když jmenovaná svědkyně byla přímým svědkem trestněprávního jednání stěžovatele (k tomu srov. Š., P., K.,V.,B.,J.,P.,F.: Trestnířád.Komentář.1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, str. 385).
Ze shora rozvedených důvodů plyne, že ve stěžovatelově trestní věci nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecných soudů byl posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový byl odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnou povahou stěžovatelových tvrzení, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. listopadu 2001