ECLI:CZ:US:2001:3.US.606.01
sp. zn. III. ÚS 606/01
Usnesení
III. ÚS 606/01
Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M.P., zastoupeného JUDr. M.F., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. srpna 2001, sp. zn. 5 Co 1198/2001, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 29. března 2001, sp. zn. P 62/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. srpna 2001 (5 Co 1198/2001-281) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 29. března 2001
(P 62/99-236) a tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR).
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv, stručně shrnuto, došlo tím, že obecné soudy zavázaly stěžovatele přispívat na výživu jeho nezl. dětí M. a A. pravidelnými měsíčními částkami v cizí měně (USD) k rukám matky, ačkoli pro uložení takové povinnosti nebyly dány zákonné důvody. V souvislosti s poukazem na své osobní a majetkové poměry (stěžovatel má zákonnou vyživovací povinnost také k synovi M.P.) stěžovatel vytknul obecným soudům porušení základního práva na soudní ochranu, porušení ustanovení zákona o rodině, devizového zákona a občanského soudního řádu (volného hodnocení důkazů, rovnosti stran a jiné). Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodovací důvody obecných soudů obou stupňů, vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění jejich rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.), nesvědčí o tom, že by obecné soudy stěžovatelově věci nevěnovaly přiměřenou pozornost, případně že by "nedostatečně zjistily a posoudily skutkový stav, což vyústilo v nesprávné právní posouzení"; naopak z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že obecné soudy se zabývaly všemi námitkami, které stěžovatel v řízení před nimi uplatnil a že způsobem zcela dostatečným a zřejmým vyložily, proč návrhům stěžovatele nevyhověly, příp. z jakých jiných důvodů je odmítají. Vyživovací povinnost obecné soudy stanovily dle zásad ustanovení §85 a §96 zák. o rodině. Právní posouzení věci obecnými soudy tak spočívají na dostatečně zjištěném skutkovém základu, a jestliže posléze vyúsťují v závěr, že nezl. děti mají právo podílet se na nadstandartní životní úrovni otce, jde o závěr, který, jakkoli se v podstatě vymyká z přezkumné pravomoci Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci II. 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), je i z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) ve shodě se zákonem i se skutkovým stavem věci tak, jak v opravném řízení po doplněném dokazování byl zjištěn.
Za tohoto stavu jsou stěžovatelova tvrzení projevem jeho nesouhlasu s meritorním rozhodnutím obecných soudů co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti a pokud stěžovatel polemizuje s výsledky hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy, je na místě připomenout, že dle konstantní judikatury není Ústavní soud další soudní instancí obecných soudů a jeho zásah do jejich rozhodovací činnosti je vázán na porušení ústavně zaručeného práva (svobody) stěžovatele; nepřísluší mu však hodnotit "hodnocení" důkazů provedených obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. listopadu 2001