ECLI:CZ:US:2001:3.US.636.01
sp. zn. III. ÚS 636/01
Usnesení
III. ÚS 636/01
Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.K., zastoupeného Mgr. M.N., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 2001, sp. zn. 28 Cdo 1358/2001, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2001, sp. zn. 44 Co 273/2000, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. října 1999, sp.zn. 6 C 1047/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 2001 (28 Cdo 1358/2001-58) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí obecných soudů nižšího stupně (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2001 - 44 Co 273/2000 a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne
8. října 1999 - 6 C 1047/97-29) a tvrdil, že všechny jmenované obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a současně mu také odepřely "ochranu jeho majetkových práv (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)".
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že nalézací soud zamítl jeho (a dalších účastníků řízení) žalobu na náhradu za nevydané nemovitosti, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, ačkoli pro taková rozhodnutí - stručně řečeno - nebylo ani skutkových ani právních (zákonných) důvodů, zejména jestliže odvolací soud, v rozporu s procesním stavem po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně posoudil (nesprávně) podle novelizovaných ustanovení.
Aniž by stěžovatel své tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv z hlediska ústavněprávních aspektů blíže zdůvodnil, v polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů, vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí, a s tvrzením, že "všechna napadená rozhodnutí (jsou) jako flagrantní ukázka denegatio iustitiae", navrhl, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Podstata stěžovatelovy polemiky s rozhodovacími důvody obecných soudů, zejména I. a II. stupně, v meritu věci spočívá ve výkladu jeho výzvy k vydání věci, v níž zaměnil slovo "nemovitosti" za slovo "pozemky" (za které mu náhrada byla poskytnuta) a dále v otázce, zda i takto (nesprávně) uplatněný nárok zanikl v důsledku prekluze. Zde však stěžovatel opomíjí ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž je přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů z jeho pravomoci jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další). Jestliže obecné soudy I. a II. stupně nepřisvědčily tvrzením stěžovatele a obě vpředu zmíněné otázky právně posoudily odlišně od jeho výkladu, a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), zejména jestliže stěžovatel ani netvrdí vady či nedostatky v oblasti skutkových zjištění (stavu věci). Ostatně stěžovatel se mýlí, přičítá-li obecným soudům zvláštní "povinnost vyvíjet
(v restitučních věcech) součinnost s oprávněnými osobami", neboť takováto "povinnost", vybočující očividně z rámce obecně uzákoněné povinnosti poučovací (§5 o. s. ř.), byla by ve zřetelném rozporu s ústavně přikázanou zásadou rovnosti účastníků (čl. 96 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Jakkoli je správné tvrzení stěžovatele, že odvolací soud, z důvodů již dříve naznačených, procesně pochybil, nelze přehlédnout, že tuto procesní vadu stěžovatel v dovolacím řízení sám neuplatnil, ale zejména, že dovolací soud sám ji přiměřeným způsobem napravil a stěžovatelovo dovolání, byť je z důvodů dostatečně vyložených odmítl, přes uplynulou lhůtu posoudil jako dovolání podané včas; tvrzení stěžovatele, že mu byl odepřen výkon spravedlnosti, tak ani z toho důvodu nemá oporu ve stavu věci a v jejím procesním průběhu.
Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou stěžovatelových tvrzení, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. listopadu 2001