ECLI:CZ:US:2001:3.US.677.2000
sp. zn. III. ÚS 677/2000
Usnesení
III. ÚS 677/2000
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2000, sp. zn. 29 Ca 173/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2000 (29 Ca 173/99-39), kterým byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 2. dubna 1999 (4482-0101-01/98/74B), jímž bylo částečně změněno rozhodnutí Celního úřadu v Břeclavi - dálnice, dodatečný platební výměr ze dne 17. 8. 1998 (29-104/CD/98 B), kterým mu bylo dodatečně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty ve výši 97.762,- Kč, a tvrdil, že obecný soud tímto svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně (29 Ca 173/99-39) je patrno, že stěžovatel, jako kupující, uzavřel dne 9. 9. 1997 s maďarskou firmou M. S. M. (dále jen M.), jako prodávajícím, a s maďarskou firmou T. (dále jen T.), která vystupovala jako zástupce kupujícího, rámcovou obchodní smlouvu, jejímž předmětem byl nákup zboží, který se měl uskutečnit od prodejce - firmy M. pro kupujícího za dohodnutou cenu 0,08 DEM za kg hroznů, prostřednictvím firmy T. Téhož dne stěžovatel uzavřel, jakožto kupující, komisionářskou smlouvu s firmou T., jako zprostředkovatelem, kterou se jmenovaná firma zavázala stěžovateli zprostředkovat vlastním jménem a na účet kupujícího nákup moštových hroznů v množství dle požadavků kupujícího, včetně následujících služeb souvisejících s nákupem (svoz vinných hroznů na centrální místo nakládky - M., umytí a dezinfekci kontejnerů před každou nakládkou, zchlazení hroznů a ošetření hroznů před zapařením, zajištění včasného celního odbavení a vyřízení všech celních formalit, provedení veškerých dalších manipulací s hrozny).
Pod bodem III. této smlouvy, označeným jako platby, je výslovně uvedeno, že zprostředkovatel má právo na nákupní provizi ve výši 100 % z celkového objemu kupních cen nakoupených hroznů a že za všechny služby, které zprostředkovatel vykoná v souvislosti s touto smlouvou, má právo na platby za 1) svoz vinných hroznů na centrální místo nakládky - M., do 2 200,- DEM za každé naložené nákladní auto, 2) umytí a dezinfekci kontejnerů před každou nakládkou do 600,- DEM za každé naložené nákladní auto, 3) zchlazení hroznů a ošetření hroznů proti zapaření do 1 000,- DEM za každé naložené nákladní auto, 4) zajištění včasného celního odbavení a vyřízení všech celních formalit do 600,- DEM za každé naložené nákladní auto a 5) provedení veškerých dalších manipulací s hrozny - na skutečně vynaložený čas do 1 500,- DEM za každé naložené nákladní auto.
V návaznosti na uskutečněný dovoz smluveného zboží stěžovatel celnímu úřadu předkládal faktury vystavené firmou T., na základě kterých prováděl platby do zahraničí, a v nichž deklaroval jednotkovou cenu dovezených hroznů ve výši 0,08 DEM/1 kg s tím, že těmito fakturami prokazoval cenu skutečně placenou za deklarované zboží.
Inspektorát celní a finanční stráže při provádění následné kontroly po propuštění zboží (vinných hroznů) do celního režimu volného oběhu podle §127 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona (dále jen celní zákon), zjistil, že stěžovatel uskutečnil i další platby, a to na základě faktur, které měly shodné číselné označení i datum jako faktury s cenou 0,08 DEM, byly pouze odlišeny písmenem B (dále jen faktury s označením B), kde byly fakturovány tyto položky: 1. provize 100 % z ceny zboží na základě obstaravatelské smlouvy k pověření nakupovat zboží, 2. svoz zboží na místo nakládky, 3. čištění a dezinfekce nádrží, 4. chlazení a větrání proti zapaření, 5. celní poplatky a 6. překládka z kontejnerů do kamiónů.
Inspektorát celní a finanční stráže dospěl k závěru, že jde o fakturaci provize a služeb, které měly být při deklarování celní hodnoty připočteny k ceně skutečně placené, a měly být proto součástí celní hodnoty [§75 odst. 1 písm. f) celního zákona]. Celní úřad Břeclav -dálnice proto dodatečným platebním výměrem ze dne 17. 8. 1998 (29-104/CD/98 B) stěžovateli vyměřil clo a daň z přidané hodnoty ve výši 112.798,- Kč.
V odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatel tvrdil, že fakturované služby naplňují znaky nákupní provize, neboť bylo fakturováno vyhledávání dodavatelů, prohlídka zboží a zajištění komplexních služeb při zajištění přepravy v Maďarsku, uskladňování a vlastní dodávka.V průběhu odvolacího řízení byla předložena další obchodní smlouva uzavřená dne 9. 9. 1997 stěžovatelem, jako příjemcem služeb, a firmou C. T. (dále jen C. T.), jako poskytovatelem služeb, jejímž předmětem bylo poskytnutí služeb stejné specifikace jako služeb uvedených ve zprostředkovatelské smlouvě a fakturách s označením B. Dle sdělení stěžovatele firma T. služby zprostředkovala a firma C. T. tyto služby provedla. O odvolání stěžovatele rozhodlo celní ředitelství tak, že změnilo dodatečný platební výměr Celního úřadu Břeclav - dálnice pouze ohledně vyměřených částek tak, že celkem dodatečně vyměřené clo a daň s přidané hodnoty snížilo na částku 97.762,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatovalo, že částky označené pod body 2 až 6 ve fakturách B nelze považovat za nákupní provizi ve smyslu §65 odst. 1 celního zákona. Způsob fakturování totiž svědčí o fakturaci služeb (nákladů) spojených s dopravou a manipulací dováženého zboží v Maďarsku (konkrétně byly popsány a fakturovány jednotlivé typy provedených služeb) a ceny takových služeb je proto nutno chápat jako položky připočitatelné k ceně skutečně placené ve smyslu
§75 odst. 1 písm. f) celního zákona.
Krajský soud v Brně, který na základě žaloby podané stěžovatelem přezkoumal napadené rozhodnutí celního ředitelství i rozhodnutí jemu předcházející, v rozsahu jakém bylo žalobou napadeno, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V této souvislosti odkázal na příslušná ustanovení celního zákona, která ve věci aplikoval:
- ustanovení §66 celního zákona, podle kterého je základem pro vyměření cla celní hodnota, přičemž celní hodnota dováženého zboží je převodní hodnota, to je cena skutečně placená nebo která má být zaplacena za zboží prodané pro vývoz do tuzemska, upravená podle §75 a §76,
- ust. §75 odst. 1 celního zákona, podle kterého se při určení celní hodnoty podle §66 připočtou k ceně skutečně placené nebo ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena, prvky dále uvedené, pokud jsou hrazeny kupujícím a nejsou zahrnuty v ceně skutečně placené nebo která má být zaplacena, a to mimo jiné provize a odměny za zprostředkování, s výjimkou nákupních provizí. Dle písmena f) tohoto ustanovení se k uvedené ceně připočtou výlohy za naklád8ní, vykládání a manipulaci spojené s dopravou dováženého zboží na místo, kde zboží vstupuje do tuzemska, nejsou-li zahrnuty v ceně skutečně nebo která má být zaplacena,
- §65 odst. 1 písm. f) celního zákona, podle něhož se pro účely celního hodnocení rozumí nákupní provizí úhrady placené dovozcem jako zástupci za zastupitelské služby v zahraničí při nákupu zboží, které má být hodnoceno,
- dle poznámky k článku 8 odst. 1a (i) přílohy (interpretační poznámky) Dohody
o provádění článku VII. Všeobecné dohody o clech a obchodu se výrazem "nákupní provize" rozumí částka, kterou platí dovozce svému zástupci za jeho služby, které spočívají v tom, že tento zástupce ho zastupuje při nákupu zboží, které má být hodnoceno.
S ohledem na uvedenou právní úpravu pak krajský soud neuznal námitku stěžovatele, že do celní hodnoty neměly být celními orgány zahrnuty ty částky, které zaplatí zprostředkovatelům. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že citovaná právní úprava je zcela v souladu s Dohodou o provádění čl. VII Všeobecné dohody o clech a obchodu, v níž je jednoznačně definováno, co se připočítává k ceně skutečně placené nebo k ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena. Z této úpravy také vyplývá, co se rozumí pojmem "nákupní provize". Při posouzení dané věci vycházel z označení jednotlivých služeb tak, jak jsou blíže specifikovány v uzavřených smlouvách, a dále ze způsobu fakturování služeb, spojených s dopravou a manipulací s dováženým zbožím. Ztotožnil se proto s důvody, uvedenými v napadeném rozhodnutí celního ředitelství, neboť předmětné služby jsou dle §75 odst. 1 písm. f) celního zákona připočitatelnými položkami k ceně skutečně placené, a nelze proto souhlasit s názorem stěžovatele, že veškeré služby fakturované ve fakturách s označením B naplňují znaky nákupní provize. Položka č. 1 uvedených faktur však nákupní provizi obsahuje, tato se k hodnotě celního zboží nepřipočítává a celní ředitelství proto postupovalo správně, pokud rozhodnutí celního úřadu v části týkající se této položky změnilo. Obecný soud přihlédl i k tomu, že v komisionářských smlouvách, uzavřených mezi žalobcem a maďarskými firmami, jsou platby za služby a nákupní provize důsledně rozlišovány, z čehož lze dovodit, že služby, které maďarské firmy, jako zprostředkovatelé, v souvislosti s uvedenými smlouvami zajišťovaly, nebyly za nákupní provize považovány. Výklad předložený stěžovatelem považoval soud za nepřijatelný, neboť by jím bylo zcela negováno shora uvedené kogentní ustanovení celního zákona, týkající se určení celní hodnoty.
Za důvodné obecný soud nepovažoval ani tvrzení stěžovatele, že nebylo respektováno stanovisko Ministerstva financí, Generálního ředitelství cel, ze dne 6. 8. 1998
(9165/4146/98-11), neboť toto stanovisko je v souladu s citovanou definicí celní hodnoty a nákupní provize, a navíc zdůraznil, že pro právní posouzení věci je zásadní zákonná úprava, nikoliv stanovisko, kterého se žalobce dovolává. Rovněž tak za nedůvodnou považoval i stěžovatelem uplatněnou námitku, v níž poukázal na to, že požádal svého nepřímého zástupce, aby provedl dodatečné celní řízení o dodatečném vyměření cla a daně z přidané hodnoty v souvislosti s fakturami za služby (jejich realizaci), z něhož by se dal dovodit jeho úmysl, dodatečně vyměřit clo a daň z přidané hodnoty v souvislosti s těmito fakturami.
Uvedené rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž se zcela obecným poukazem na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR tvrdil nesprávné právní posouzení věci, jejíž podstatou bylo posouzení otázky, zda zprostředkování, resp. zajištění služeb ze strany nákupních komisionářů firmy T. (a v obdobných obchodních případech firmy A.), provedených v souvislosti s nákupem hroznů tak, jak bylo dohodnuto v příslušných smlouvách s těmito firmami a následně těmito firmami vyfakturováno a stěžovatelem zaplaceno, má charakter nákupní provize či nikoli. Dle názoru stěžovatele celní úřad, celní ředitelství a krajský soud v této souvislosti nerozlišovaly, že nejde o vlastní realizaci těchto služeb, nýbrž o jejich zprostředkování, když samotná realizace těchto činností byla smluvně zajištěna a provedena formou C. T., která tyto služby vyfakturovala a stěžovateli tyto služby zaplatilo. Stěžovatel předpokládá, že k uvedenému názoru mohla vést jednak formulace předmětu smluv a faktur při překladech z němčiny a maďarštiny a jednak skutečnost, že provize za zprostředkování služeb firmami A. a T. se počítala procentem z ceny provedených služeb firmou C. T. Poukázal dále na to, že ve věci požádal o stanovisko Ministerstvo financí ČR, Generální ředitelství cel v Praze, které ve věci vydalo dvě stanoviska, přičemž v druhém, vydaném po doplnění všech podkladů, ve sporné části zprostředkování služeb - vlastní provedení služeb, jako nákupní provizi definovalo. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, a jemu předcházející rozhodnutí celních orgánů, jsou nezákonná, neboť odporují ust. §75 odst. 1 písm. a) bodu 1 celního zákona a stěžovatel byl jimi krácen na svých právech.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutno konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů za předpokladu, že tyto soudy postupují ve shodě s hlavou pátou Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem soudu a celních orgánů, týkajícím se pojmu "nákupní provize", nesouhlasí tedy se závěrem, že položky fakturované pod bodem 2 až 6 faktur B (tj. položky mimo výslovně uvedenou nákupní provizi ve výši 100 % z celkového objemu kupních cen nakoupených hroznů) jsou položkami započitatelnými do celní hodnoty zboží, přitom převážně opakuje argumenty, jež uplatnil jak v odvolání proti rozhodnutí celního úřadu, tak v správní žalobě a s nimiž se soud i celní ředitelství odpovídajícím způsobem vypořádaly. Krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí celního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé, upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumání správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v §132 o. s. ř., hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry.
Uvedenému postupu krajského soudu z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, lze stěží co vytknout. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Naopak odpovídají intencím relevantních ustanovení celního zákona, která byla ve věci aplikována, jmenovitě jeho ustanovení §75, které (a to je třeba zdůraznit) operuje s pojmy provize, odměna za zprostředkování a nákupní provize, mezi nimiž diferencuje, neboť s nimi spojuje odlišné důsledky při započítání do celní hodnoty. Již sama tato skutečnost nasvědčuje tomu, že nákupní provizi lze spojovat pouze s činností bezprostředně související a směřující s nákupem zboží - tedy např. vyhledáváním dodavatelů, vyhledávání vzorků, prohlídku zboží, apod. Jinými slovy řečeno, zprostředkovatelskou činnost, která je předpokladem vzniku nároku na nákupní provizi je tedy třeba rozumět činnost třetí osoby, směřující k uzavření a realizaci kupní smlouvy, tedy např. činnost, jejímž smyslem je vyhledat příležitost k uzavření smlouvy např. ohledně zboží, jehož dostupnost není pro kupujícího zcela běžná, či v případech, kdy uzavření kupní smlouvy klade, s ohledem na druh zboží, i nároky na profesní znalosti zprostředkovatele, apod. Nákupní provizí se tak ve smyslu celního zákona rozumí úhrady placené dovozcem jeho zástupci za zastupitelské služby v zahraničí při nákupu zboží, které má být hodnoceno. Pojmově je tak vyloučeno, aby pod obsah výrazu nákupní provize byly zahrnovány také platby účtované za zprostředkování služeb sice souvisejících, avšak nákupu zboží se zcela netýkajících, jako jsou platby na zprostředkování svozu hroznů na místo nakládání, umytí a dezinfekce kontejnerů před každým naložením, chlazení hroznů a jejich ošetření proti odpařování, vyřizování celních formalit, apod. S ohledem na uvedené pak okolnost stěžovatelem v ústavní stížnosti zdůrazňovaná a tvrzená, totiž, že firma T. pouze zprostředkovala ve smlouvě s ním vyjmenované služby a že samotnou jejich realizaci prováděla firma C. T., ztrácí na významu.
Ústavní soud tak považuje rozhodnutí krajského soudu za rozhodnutí vydané v intencích zákona.
Ústavní soud se nezabýval tvrzením stěžovatele, týkajícím se nepřesných překladů obchodních smluv, neboť je navrhovatel v předchozích řízeních neuplatnil a dle ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1998, a usnesení ve věci I. ÚS 650/99 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikováno) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Bylo navíc v zájmu stěžovatele, aby zajistil, že jeho nároky dle jím uzavřených obchodních smluv budou posuzovány na základě jazykově i právně perfektních překladů.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel pouze obecně uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za nezákonné pro rozpor s ustanovením §75 odst. 1 písm. f) celního zákona, aniž by blíže rozvedl, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí, která by vedla k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces a práva rovnosti, Ústavní soud konstatuje, že porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR shledáno nebylo, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a stěžovatelem ostatně ani nijak nebylo blíže rozvedeno), že by stěžovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obecný soud ve stěžovatelově věci postupoval v řízení v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod, a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Z výše rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový byl odmítnut, když pro žádaný odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí nebyly shledány přiměřené důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. dubna 2001