ECLI:CZ:US:2001:3.US.701.2000
sp. zn. III. ÚS 701/2000
Usnesení
III. ÚS 701/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 4 To 246/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné, odvolání stěžovatele do rozsudku obecného soudu I. stupně (Městského soudu v Brně) zamítající, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2000 (4 To 246/2000), a tvrdil, že tímto rozhodnutím jmenovaný obecný soud, jako soud odvolací, obdobně jako předtím v jeho věci ostatní činné orgány veřejné moci, porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že důkazy v jeho trestní věci snesené "vyhodnotily jednostranně", a tak přehlédly "jeho základní právo na spravedlivý proces". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jako soudu odvolacího, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odůvodnění ústavní stížnosti, ostatně obsahově shodné s odůvodněním odvolání, je založeno na výtkách co do hodnocení důkazů; zde však stěžovatel přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší ani přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) ani přehodnocování hodnocení důkazů, jež provedly obecné soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), leč by pro takový mimořádný přezkum a pro ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů byly dány zvláštní podmínky, které však ve stěžovatelově trestní věci shledány nebyly, a které stěžovatel ostatně ani netvrdil.
Námitky stěžovatele, resp. jeho tvrzení, že "zásady spravedlivého procesu nebyly založeny na rovnováze", zůstávají tak v rovině povšechného, obecného tvrzení, aniž by z nich bylo možno usoudit, jaký jiný skutkový základ projednávané věci, než jak k němu dospěl odvolací soud, by měl být doplněním dokazování (vyšetřovací pokus apod.) vytvořen, zejména když odvolací soud v logice věci pokládá obžalobu stěžovatele, co do skutku naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu útoku na veřejného činitele [§155 odst. 1 písm. a) tr. z.], proti kterému stěžovatel brojí, za naplněnu.
Protože hodnocení důkazů je v řízení před soudem založeno na zásadě jejich volného hodnocení soudem, a protože obecné soudy jsou v tomto směru zcela nezávislé, a konečně také proto, že v jejich hodnocení nebyla shledána taková pochybení, která by odůvodňovala závěr o jeho protiústavnosti, s odkazem na již dříve zmíněnou rozhodovací praxi Ústavního soudu byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. února 2001