ECLI:CZ:US:2001:3.US.750.2000
sp. zn. III. ÚS 750/2000
Usnesení
III. ÚS 750/2000
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti v. o. s. D., zastoupené JUDr. F. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 22. září 2000, č. j. 15 Co 407/2000-260, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13. března 2000, č. j. 5 C 449/96-235, o zaplacení 420.000.-Kč s příslušenstvím proti vrácení věci, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 21. prosince 2000 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 22. září 2000, č. j. 15 Co 407/2000-260, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13. března 2000, č. j. 5 C 449/96-235, o zaplacení 420.000.-Kč s příslušenstvím proti vrácení věci. Rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčena ve základním právu na spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Uvedenými rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby soud uložil odpůrcům povinnost jí zaplatit částku 420.000.-Kč s 21% úrokem z prodlení od přesně stanoveného data do zaplacení, oproti povinnosti stěžovatelky vrátit odpůrcům v řízení před obecnými soudy osobní automobil BMW. Svůj návrh před obecnými soudy pak stěžovatelka odůvodňovala neplatností kupní smlouvy ve smyslu §39 a §49a obč. zák. Dle názoru stěžovatelky obecné soudy nedostály požadavkům práva na spravedlivý proces, plynoucím z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když neprovedly navržený důkaz znaleckým posudkem, svůj postup neodůvodnily, provedené důkazy hodnotily extrémně nesprávně a konečně rozporně posoudily totožný nebo obdobný skutkový stav v trestním a civilním řízení.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93). Kromě toho Ústavní soud v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93).
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Krajský soud v Českých Budějovicích i Okresní soud v Pelhřimově při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z o. s. ř., svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, přičemž reagovaly na argumentaci, jež je shodná s obsahem ústavní stížnosti. Soud odvolací pak v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval i na pochybnost stěžovatelky, týkající se neustanovení znalce soudem nalézacím, když podrobně vyložil rozhodovací důvody, jež ho vedly k závěru o nenaplnění podmínek neplatnosti smlouvy dle §39 a 49a obč. zák. Napadeným rozhodnutím tudíž obecné soudy neporušily ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod) ani základní práva na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod). Pokud stěžovatelka argumentuje i ustanovením čl. 90 Ústavy, nelze než upozornit, že čl. 90 Ústavy je normou kompetenční, vymezující postavení soudů v rámci soustavy státních orgánů, a nikoli normou, zakotvující základní právo, resp. svobodu.
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatelky na zrušení v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2001