ECLI:CZ:US:2001:3.US.8.01
sp. zn. III. ÚS 8/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele R.H., zastoupeného JUDr. M.D., směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2000, čj. 33 Ca 95/2000-13, ve spojení s rozhodnutím Katastrálního úřadu P., ze dne 11. 4. 2000, čj. 190 10/V 16-330/2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 4. 1. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2000, čj. 33 Ca 95/2000-13, ve spojení s rozhodnutím Katastrálního úřadu P., ze dne 11. 4. 2000, čj. 190 10/V 16-330/2000, s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva, daná mu čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve smyslu §35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Konstatoval, že podmínky řízení jsou dány, návrh byl podán včas a obsahoval všechny předepsané náležitosti.
Poté si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp.zn. 33 Ca 95/2000 a z něj zjistil, že stěžovatel (tehdy žalobce) podal dne 22. 5. 2000 správní žalobu proti rozhodnutí Katastrálního úřadu P., ze dne 11. 4. 2000, čj. 190 10/V 16-330/2000. Tímto rozhodnutím katastrální úřad zamítl návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 22. 10. 1997, uzavřené mezi bývalými manžely R.H. a L.H., týkající se nemovitosti - domu čp. 30 a st. parc. č. 77 v k.ú. K. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že návrh na vklad vlastnického práva na základě dohody byl podán po uplynutí tříleté lhůty, v níž podle §149 a násl. občanského zákoníka mohou bývalí manželé vypořádat své zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále BSM). Aby nenastoupila zákonná domněnka o vypořádání podle §150 odst. 4 občanského zákoníku, je třeba, aby do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů byla dohoda nejen sepsána a podepsána, ale aby byl i podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pouhé uzavření dohody o vypořádání BSM v rámci tříleté lhůty nepostačuje. Vypořádáním, o kterém hovoří §150 odst. 4 občanského zákoníku, se rozumí stav, kdy došlo k vytvoření nových vlastnických vztahů k majetku. Marným uplynutím tříleté lhůty nastoupila zákonná domněnka §150 odst. 4 občanského zákoníku a bývalí manželé H. mají předmětné nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví, přičemž každý z nich vlastní jednu ideální polovinu nemovitostí.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel uvedenou žalobou, ve které namítal, že uzavřením dohody o vypořádání BSM došlo k vypořádání tohoto BSM i pokud jde o předmětné nemovitosti. Nevyvratitelná domněnka o podílovém spoluvlastnictví nastává jen v případě, že se bývalí manželé nedohodnou.
Městský soud v Praze rozhodl dne 29. 9. 2000 rozsudkem čj. 33 Ca 95/2000-13 tak, že rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že podle dřívějšího znění §149 občanského zákoníku (dnes §150 odst. 4) nedošlo-li do tří let od zániku BSM k jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li na návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno BSM rozhodnutím soudu, platí nevyvratitelná domněnka, že se bývalí manželé vypořádali způsobem, který je v tomto ustanovení uveden. O nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém vlastnictví a podíly obou vlastníků jsou stejné. V citovaném ustanovení se nehovoří o "uzavření dohody", ale o vypořádání BSM dohodou. Vypořádáním je tu třeba rozumět takový stav, kdy došlo k vytvoření nových vlastnických vztahů k majetku, který je předmětem vypořádání. Týká-li se vypořádání nemovitých věcí, vzniká vlastnické právo vkladem do katastru nemovitostí. Z toho vyplývá, že byl-li návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání BSM podán po uplynutí lhůty tří let po zániku manželství, nelze vklad povolit.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že v případě, kdy se rozhoduje o vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, jde o založení věcně právních účinků smlouvy, nikoliv o její závazkově právní účinky. Samotnou smlouvou ještě nevzniká vlastnické právo. To vzniká až vkladem do katastru nemovitostí. Návrh na vklad do katastru nemovitostí může být podán kteroukoliv ze smluvních stran časově neomezeně. Pojem "vypořádání dohodou", který v souvislosti se zánikem bezpodílového spoluvlastnictví manželů používá zákon, znamená jen obligatorně písemnou formu takové dohody a to, že dohoda nabývá účinnosti vkladem do katastru nemovitostí, nelze z něj však vyvozovat, že návrh na vklad do katastru nemovitostí musí být podán do tří let ode dne zániku BSM. Napadeným rozhodnutím došlo tedy, podle navrhovatele, k porušení zásady pacta sund servanda a k omezení jeho vlastnického práva, jakož i práva na spravedlivý proces, neboť soud neposkytl zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho právům. Byla tedy, podle názoru navrhovatele, porušena jeho základní práva, daná mu čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud si dále vyžádal ve smyslu ust. §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Městského soudu v Praze. Ten v něm, mimo jiné, poukázal na to, že jeho rozhodnutí je v souladu s konstantní judikaturou, zejména se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR zveřejněným pod č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Navrhovatel namítal, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušena jeho základní právo dané mu čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy tzv. právo na spravedlivý proces. Ústavní soud však žádné porušení uvedeného práva v postupu soudu neshledal. Soud se zabýval návrhem na přezkoumání rozhodnutí Katastrálního úřadu, na základě souhlasu navrhovatele rozhodoval rozsudkem bez jednání. Soud své rozhodnutí řádně, a podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. Rozhodoval přitom na základě zákona. Otázky zániku společného jmění manželů (tehdy bezpodílového spoluvlastnictví manželů) po rozvodu řešila ust. §149 občanského zákoníku. Podle odst. 4 tohoto ustanovení nedošlo-li do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li bezpodílové spoluvlastnictví manželů na návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci z bezpodílového spoluvlastnictví pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Judikatura obecných soudů v té době jednoznačně stála na stanovisku, že k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dohodou ve stanovené tříleté lhůtě od zániku bezpodílového spoluvlastnictví, týká-li se i nemovitostí, nestačí v této lhůtě jen uzavřít dohodu o vypořádání, ale je třeba v této lhůtě i podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí; jinak se uplatní zákonná domněnka o podílovém spoluvlastnictví. Stanovisko judikatury bylo následně potvrzeno i změnou občanského zákoníku zákonem č. 91/1998 Sb., který účinnost dohody o vypořádání nemovitého majetku nyní jednoznačně váže na vklad do katastru nemovitostí.
Navrhovatel se v této souvislosti dovolává nálezu Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 201/96, podle kterého lze návrh do katastru podat v časově neomezené lhůtě. Zde však Ústavní soud zastává shodně s Městským soudem v Praze stanovisko, že ve vztahu k ust. §149 občanského zákoníku se v případě ust. §150 občanského zákoníku jedná o lex specialis. Městský soud v Praze tedy rozhodoval ústavně konformním způsobem, když žalobu zamítl a rozhodnutí Katastrálního úřadu potvrdil.
Pokud jde o námitku, že rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno navrhovatelovo základní právo dané mu čl. 11 Listiny, tam uvedené základní právo se týká ochrany majetku. Postupem Městského soudu však nebylo, podle přesvědčení Ústavního soudu, nikterak zasaženo do vlastnického práva navrhovatele. Jeho vlastnické právo nebylo porušeno, zpochybněno; jen na základě zákona v důsledku uplynutí lhůty zákonem stanovené, došlo k transformaci nevypořádaného bezpodílového vlastnictví ve vlastnictví podílové.
Námitka navrhovatele, že byla porušena zásada "pacta sund servanda" je nepřípadná. Tato zásada se dotýká především stran smlouvy a smlouvy samotné, jako závazkového vztahu. V případě vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dnes společného jmění manželů) smlouva zakládá závazek; ke vzniku věcného práva je však v případě nemovitostí třeba vkladu do katastru. Napadený rozsudek Městského soudu se týká v této souvislosti věcného práva a nikoliv závazku.
Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2000, čj. 33 Ca 95/2000-13, proto nebyly porušeny navrhovatelovy základní práva a svobody, dané mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu