ECLI:CZ:US:2001:4.US.172.01
sp. zn. IV. ÚS 172/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti F.W., zastoupeného JUDr. L.M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2000, čj. 27 Rto 3/2000-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení, kterým Krajský soud v Ostravě zrušil usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2000, čj. Nt 218/99-20, a sám rozhodl o zamítnutí návrhu na zrušení v návrhu označených rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, stěžovatel uvádí, že se v rámci přezkumného řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, domáhal zrušení výroku o vině obsaženém v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci z roku 1975 a zrušení vadných rehabilitačních rozhodnutí. Jeho návrh však obecné soudy zamítly, s čímž stěžovatel nesouhlasí a poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, který řeší zcela analogickou věc. Stěžovatel na argumentaci v nálezu obsaženou v plném rozsahu odkazuje, namítá porušení ústavně zaručených práv ve stejném rozsahu a stejné specifikaci a žádá, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. Nt 218/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel z důvodu svědomí a náboženského vyznání odmítl v roce 1975 vykonat třítýdenní vojenské cvičení. Za to byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 1975, sp. zn. T 43/75, odsouzen podle ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění, k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. V přezkumném řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 7. 1992, sp. zn 1 Rtv 34/92, tento rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody (jakož i rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující) a rozsudkem z téhož dne pod stejnou spisovou značkou rozhodl o upuštění od potrestání, když výrok o vině zůstal nezměněn. Protože stěžovatel měl za to, že v rehabilitačním řízení měl být zproštěn nejen trestu, ale i viny, a protože nový přezkum podle zákona č. 119/1990 Sb. byl již vyloučen, domáhal se nápravy návrhem na přezkumné řízení s odkazem na ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. Jeho návrh Okresní soud v Olomouci zamítl usnesením ze dne 7. 4. 2000, čj. Nt 218/99-20, s tím, že v řízení podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. nelze rozhodovat o změně výroku o vině. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost ke Krajskému soudu v Ostravě.
Stížnostní soud napadené usnesení okresního soudu zrušil a usnesením ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 27 Rto 3/2000, rozhodl o návrhu stěžovatele zamítavým výrokem. V odůvodnění uvedl, že podle ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. lze rozhodovat o zrušení nebo zmírnění trestu za trestné činy, na které se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Na trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona, platného do roku 1990, se vztahuje přezkumné řízení podle ustanovení §4 zákona č. 119/1990 Sb., které již proběhlo. Podle názoru stížnostního soudu by bylo v zásadním rozporu s ustanovením §6 zákona č. 198/1993 Sb., pokud by bylo rozhodnuto, že se vztahuje na trestné činy, na které dopadá zákona o soudní rehabilitaci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že namítá porušení ústavně zaručených práv ve stejném rozsahu a stejné specifikaci jako ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 187/2000, bližší ústavně právní argumentaci neuvedl. Ze spisu sp. zn. II.ÚS 187/2000 Ústavní soud zjistil, že pod touto spisovou značkou Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele J.M., který napadl usnesení obecných soudů, zamítajících jeho návrh na provedení přezkumného řízení podle zákona č. 198/1993 Sb. s tvrzením, že porušují jeho práva ústavně zaručená v čl. 6 odst. 1 a čl. 9 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 15 odst. 1, 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 18 odst. 1, 2, 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. J.M. byl stejně jako stěžovatel uznán vinným trestným činem podle ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona, ve znění platném před rokem 1990, a odsouzen k trestu odnětí svobody, byl účasten rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., ve kterém příslušný vojenský obvodový soud zrušil pouze výrok o trestu, a nikoliv o vině, a to z důvodů obdobných jako ve stěžovatelově případě. Ústavní soud s přihlédnutím k totožnému předmětu obou ústavních stížností a ke skutečnosti, že stěžovatele zastupuje v řízení před Ústavním soudem stejný právní zástupce, akceptoval stěžovatelův odkaz na ústavně právní argumentaci uplatněnou v jiné věci jiným stěžovatelem a nepovažoval za nutné vyzývat k odstranění vad a doplnění projednávané ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nálezem druhého senátu Ústavního soudu (sp. zn. II.ÚS 187/2000), jehož se stěžovatel dovolává, byla zrušena usnesení obecných soudů, které zamítly návrh žalobce na přezkumné řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., s cílem dosáhnout zrušení výroku o vině s odůvodněním, že podle citovaného zákona lze zrušit pouze uložený trest, čímž je míněna sankce, nikoliv výrok o vině, a jednak s tím, že nejde o věc, na niž se nevztahuje zákon č. 199/1990 Sb. Z odůvodnění nálezu sp. zn. II.ÚS 187/2000 vyplývá, že Ústavní soud zaujal k oběma otázkám názor odlišný, když uvedl, že "záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem" a že "rehabilitaci nelze zužovat na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině".
Čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl v souvislosti s posuzováním projednávané ústavní stížnosti k názoru odchylnému od názoru vyjádřeného v označeném nálezu, a proto předložil vzniklou otázku k posouzení plénu Ústavního soudu ve smyslu ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s odůvodněním, že předpokladem aplikace ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. je skutečnost, že jde o trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitační zákon, což není případ trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona, ve znění platném do roku 1990, neboť tento je obsažen v §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb.
Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 26. 6. 2001 přijalo stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st.-14/01, dle něhož, jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., nelze aplikovat ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. Čtvrtý senát Ústavního soudu je stanoviskem pléna vázán a na jeho závěry v projednávané věci plně odkazuje. V daných souvislostech se tak jeví přezkoumávané usnesení Krajského soudu v Ostravě jako ústavně konformní a tvrzení stěžovatele o porušení ústavně zaručených práv jako zjevně neopodstatněné.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. července 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu