ECLI:CZ:US:2001:4.US.176.01
sp. zn. IV. ÚS 176/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J.M., zastoupeného JUDr. Z.M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000, č.j. 29 Co 80/2000-166, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 39 C 394/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 3. 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000, č.j. 29 Co 80/2000-166, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 39 C 394/96, jimiž byl pravomocně zamítnut jeho návrh na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 32 C 118/90 u Obvodního soudu pro Prahu 4, a to s odůvodněním, že platná právní úprava neumožňuje obnovu řízení proti usnesení o zastavení řízení.
Stěžovatel je toho názoru, že napadenými usneseními, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2001, č.j. 20 Cdo 2898/2000-191, kterým bylo jeho dovolání jako nepřípustné odmítnuto, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu. Obecným soudům vytkl, že jej řádně nepoučily o jeho procesních právech a povinnostech, že zejména soudem prvého stupně byl šikanován a že díky nesprávné poučovací povinnosti soudu nebylo rozhodnuto o jeho podání, kterým se domáhal ochrany svých vlastnických práv. Ústavní stížnost podal za situace, kdy, jak uvedl, se nedomohl svého práva před Nejvyšším soudem ČR.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, a s přihlédnutím k tomu, že ústavní stížnost nesměřuje proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2001, č.j. 20 Cdo 2898/2000-191, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§75 odst. 1 zákona). Pokud v daném případě ústavní stížnost byla podána na poštu 21. 3. 2001, a směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000, je zřejmé, že se jedná o stížnost podanou po stanovené 60 denní lhůtě. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. §72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky).
Za situace, kdy ústavní stížnost nesměřuje v žádném směru proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, nezbylo Ústavnímu soudu, než aby návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh podaný opožděně.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i kdyby petit stížnosti směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, tomuto usnesení, z hlediska ústavnosti, těžko něčeho vytknout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj