ECLI:CZ:US:2001:4.US.262.01
sp. zn. IV. ÚS 262/01
Usnesení
IV. ÚS 262/01
Ústavní soud rozhodl dne 28. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti K.C., zastoupené JUDr. A.J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2001, čj. 31 Co 257/2000-62, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 9. 2000, čj. 7 C 125/2000-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o občanskoprávních námitkách ve stavebním řízení, stěžovatelka tvrdí, že těmito rozsudky byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti uvádí, že u příslušného stavebního úřadu projevila nesouhlas se stavebními úpravami sousedního rozestavěného rodinného domu manželů F., na základě kterých příslušný stavební úřad přerušil správní řízení o odstranění nepovolených změn stavby rodinného domu a řízení o povolení výjimky z obecných technických požadavků na výstavbu, a odkázal účastníky řízení na soud, konkrétně touto povinností zavázal B.F. Na základě žaloby manželů F. Okresní soud v Příbrami rozhodl, že stěžovatelka jako žalovaná je povinna strpět, aby žalobci na svém rozestavěném domě osadili v jižním průčelí balkónové dveře a vybudovali balkon, kteréžto rozhodnutí Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a v ústavní stížnosti podrobně rozvádí svá tvrzení o porušení obecně uznávaných zásad soudního řízení, což podle jejího názoru vedlo k závažnému porušení práva na spravedlivé projednání, a tedy i rozhodnutí věci, a ve svých důsledcích i k porušení práva na ochranu soukromí. Z těchto důvodů stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby ústavní stížností napadené rozsudky zrušil.
Ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 7 C 125/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako účastník správního řízení před Stavebním úřadem nesouhlasila s dodatečným povolením změn, které provedl B.F., stavebník dosud nedokončeného rodinného domu stojícího na sousedním pozemku. Stavební úřad usoudil, že námitky stěžovatelky mají charakter občansko právní námitek, a proto přerušil příslušná správní řízení, odkázal B.F. podle ustanovení §137 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), na soud a zavázal ho, že důkaz o tom, že návrh na řešení sporné věci byl u soudu podán, má předložit stavebnímu úřadu ve stanovené lhůtě. Podanou žalobou se manželé B. a I.F. domáhali vydání rozhodnutí, podle něhož by stěžovatelka, v řízení před obecnými soudy žalovaná, byla povinna strpět provedení stavebně technických změn na jejich rozestavěné nemovitosti, které nebyly zaneseny v původní projektové dokumentaci. Okresní soud v Příbrami se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky o nedostatku pravomoci soudu k rozhodování, kterou, vědom si existence jistého nesouladu mezi obsahem podané žaloby a rozhodnutím správního orgánu o přerušení správního řízení a odkazu na občanskoprávní řízení, zamítl, neboť po specifikaci občanskoprávních námitek ze strany stěžovatelky a po upřesnění předmětu řízení ze strany žalobců dospěl k závěru, že o občanskoprávních námitkách je možné rozhodnout a že pravomoc soudu k takovému řízení je dána. Pro provedeném dokazování pak ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Příbrami rozhodl, že stěžovatelka je povinna strpět, aby žalobci na svém rozestavěném domě, stojícím na blíže označeném pozemku, osadili v jižním průčelí balkónové dveře a vybudovali balkón (výrok I.), zastavil řízení ohledně té části žaloby znějící tak, že stěžovatelka je povinna strpět, aby žalobci osadili svůj rozestavěný dům na předmětném pozemku v konkrétní vzdálenosti od hranic s pozemkem stěžovatelky (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.)
K odvolání stěžovatelky směřujícímu proti výrokům I. a IV. Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu v Příbrami potvrdil ve výroku I. a změnil ve výroku týkajícím se náhrady nákladů řízení. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že po věcné stránce Krajský soud v Praze shledal rozsah provedených skutkových zjištění za dostatečný a potvrdil i správnost právního posouzení věci, jak jej učinil soud prvého stupně.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka se dovolává ochrany svých práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy "každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti". Tato Úmluva je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny "každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života".
Jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelčino tvrzení, že daná věc nebyla projednána a rozhodnuta spravedlivě. Definici pojmu "spravedlivý proces" Úmluva ani Listina neupravují, a proto je nezbytné ji odvozovat z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, či Evropské komise pro lidská práva, jakož i z dosavadní judikatury Ústavního soudu ČR. Z rozhodnutí evropských orgánů lze vyvodit, že jedním ze stěžejních aspektů práva na spravedlivý proces je princip "rovnosti zbraní", což znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Podle judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (IV. ÚS 16/93 in ÚS, sv. 2 č. 51, III. ÚS 113/96 in ÚS, sv. 6 č. 129). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž vymezil rámec, v němž obecné soudy nezávisle vykonávají svou činnost, a podmínky, za kterých může do rozhodovací činnosti obecných soudů ingerovat (III. ÚS 84/94 in ÚS, sv. 3, č. 34, III. ÚS 205/97 in ÚS, sv. 9 č. 159).
Ze shora uvedených ústavních limitů Ústavní soud vycházel i při posuzování dané věci. Podstatou sporu je nesouhlas stěžovatelky se stavebními úpravami sousedního rodinného domu manželů F., které neproběhly v souladu se schválenou projektovou dokumentací, jež byla podkladem pro stavební povolení. Ve smyslu ustanovení §137 stavebního zákona může účastník správního řízení vedeného podle stavebního zákona vznášet různé výhrady a námitky. Úkolem stavebního úřadu je rozlišit, zda jde o námitky územně či stavebně technické, o kterých je oprávněn rozhodnout, nebo o tzv. občanskoprávní a jiné námitky, kde má pouze povinnost pokusit se o dosažení dohody účastníků o způsobu jejich vyřešení, když pravomoc rozhodnout o nich je dána obecnému soudu. Citované ustanovení ponechává na správním uvážení stavebního úřadu, aby s ohledem na povahu námitky odkázal příslušného účastníka správního řízení na soud. Ústavní soud v dané věci respektoval závěr správního orgánu i obecných soudů o tom, že námitky stěžovatelky, konkretizované a specifikované před Okresním soudem v Příbrami, jsou způsobilými být předmětem námitek ve smyslu citovaného ustanovení stavebního zákona a že pravomoc soudu k rozhodnutí této otázky je dána. Stěžovatelka sice zastává v tomto směru odlišný názor, kterému nelze upřít jistou míru racionality, nicméně jde-li o posouzení otázky v rovině obyčejného práva a v rámci diskrečního oprávnění stavebního úřadu, navíc za situace, kdy obecné soudy shledaly svoji pravomoc k rozhodnutí za danou, tento nesouhlas bez další relevantní ústavně právní argumentace nezakládá oprávnění Ústavního soudu ke zrušení napadených rozhodnutí.
Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka měla možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu, případně u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejích ústavních procesních práv. Obecné soudy postupovaly v souladu se stanovenou právní úpravou, zabývaly se námitkami stěžovatelky vznesenými v průběhu soudního řízení a reagovaly na ně. Jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná a z odůvodnění je seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pouze kdyby tyto právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by možné takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s principy řádného procesu a odůvodňující zásah Ústavního soudu. Nic takového však v dané věci nebylo zjištěno.
Co se týče porušení čl. 10 Listiny, stěžovatelka zakládá svoje tvrzení na hypotetických úvahách o tom, že v důsledku užívání balkónu vlastníky či jinými uživateli domu dojde v budoucnu k narušení jejího soukromí pohledem do části její zahrady. V tomto směru Ústavní soud shledal úvahy obecných soudů o důsledcích budoucího případného "obtěžování pohledem" za objektivně posouzené a souladné se závěry obsaženými např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1150/99 (Právní rozhledy 2001, 1 : 44), podle kterého za imisi nelze považovat samotnou možnost nahlížení, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě, jakož i závěr o tom, že, aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi podle ustanovení §127 odst. 1 občanského zákoníku, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti, přičemž při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení. V těchto souvislostech se jeví tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 10 Listiny předčasným, neboť nemůže nikterak prokázat, že v budoucnu k takovémuto mimořádnému chování ze strany jejich sousedů dojde. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak i tehdy je stěžovatelka povinna vyčerpat k ochraně svých práv všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje, jinak by bylo třeba považovat její ústavní stížnost za nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Argumentací o nerespektování obecných zásad soudního rozhodování, související s tvrzeným protiprávním jednáním stavebníka při provádění sousední stavby, se Ústavní soud zabýval z hlediska shora naznačených ústavních principů a limitů. Podle ustanovení §68 stavebního zákona je diskrečním oprávněním stavebního úřadu posoudit, zda změnu stavby před jejím dokončením povolí či nikoliv, s tím, že ji projedná v rozsahu, v jakém se změna dotýká práv, právem chráněných zájmů nebo povinností účastníků stavebního řízení, jakož i zájmů chráněných dotčenými orgány státní správy. Jak vyplývá z připojené spisové dokumentace založené ve spisu Okresního soudu v Příbrami, stěžovatelka byla a je účastníkem správního řízení a bylo jí umožněno realizovat svoje procesní práva. Její postavení souseda jako procesní strany jí však nepropůjčuje všeobecný materiální nárok na to, aby její zájmy v řízení uplatněné byly také uspokojeny (viz i Boh. A 3525/24), nehledě k tomu, že k vydání rozhodnutí o povolení či nepovolení stavebních změn dosud stavební úřad nepřikročil. Nahlížeje na věc z tohoto pohledu, lze mít za to, že argumentace stěžovatelky zůstává v rovině nesouhlasného právního názoru, který sám o sobě není schopen posunout věc do ústavně právní roviny.
K výtkám stěžovatelky týkajícím se přiznání náhrady nákladů žalobcům je třeba poukázat na to, že odvolací soud změnil rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky uhradit žalobcům náklady řízení (výrok IV. rozsudku soudu prvého stupně) a náhradu jim nepřiznal. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí obecných soudů o této otázce se opírají o příslušná ustanovení o. s. ř. a jsou příslušným způsobem řádně odůvodněna. S přihlédnutím na závěry uvedené shora, jakož i k tomu, že problematika náhrady nákladů řízení sama o sobě zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod, Ústavní soud posoudil i tuto argumentaci stěžovatelky jako pouhou nesouhlasnou polemiku s právními závěry obecných soudů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu