ECLI:CZ:US:2001:4.US.298.2000
sp. zn. IV. ÚS 298/2000
Usnesení
IV. ÚS 298/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) P. Š., a 2) Ing. M. Š., obou zastoupených JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. 6 To 416/99, jímž bylo zamítnuto odvolání do rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 8. 1999, sp. zn. 4 T 135/97, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. 6 To 416/99, kterým bylo zamítnuto odvolání do rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 8. 1999, sp. zn. 4 T 135/97.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 4 T 135/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli rozsudkem tohoto soudu uznáni vinnými z trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a byl jim uložen dle §235 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody, stěžovateli 1) v trvání tří a půl let a stěžovateli 2) v trvání tří let nepodmíněně. Podle §39a odst. 3 písm. d) tr. zák. byli stěžovatelé pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice s dozorem. Skutkově se jednalo o to, jak patrno z výrokové části označeného rozsudku městského soudu, že stěžovatelé byli uznáni vinnými, že dne 7. 2. 1997 po předchozí vzájemné dohodě v přesněji nezjištěné době od 19. 00 do 21. 30 hodin v Brně-Řečkovicích u benzinové čerpací stanice na ulici B., poté, co stěžovatel 1) telefonicky dohodl s poškozenou B. N. - vedoucí benzinové čerpací stanice - schůzku, ji vyzval, aby nastoupila do osobního motorového vozidla tov. zn. Mitshubishi Eclipse, které řídil. Stěžovatel 2) byl schován na zadním sedadle vozidla, přičemž poškozenou pak odvezli na ulici Jeřábkovu v Brně, kde vozidlo zaparkovali a ve vozidle poškozenou za použití násilí nutili k tomu, aby jim vydala finanční částku ve výši 164.500,- Kč, když se jednalo o tržbu z benzinové čerpací stanice, která jí měla být dne 17. 1. 1997 odcizena neznámým pachatelem při převozu do banky. Z telefonického rozhovoru, který vedl stěžovatel 1) z mobilního telefonu, v mezidobí vyplynulo, že mají jejího přítele D. Č., který se jim již přiznal, avšak nechce říci, kde peníze jsou. Dále stěžovatelé nutili poškozenou k tomu, aby jim řekla, kde peníze jsou a k tomu, aby peníze získala zpět. V případě, že peníze nezíská, ji potom nutili ke zcizení tržby, kterou jim potom měla odevzdat, a to tím způsobem, že stěžovatel 2) sedící na zadním sedadle vozidla jí zkroutil levou ruku za zády, přičemž ji ohrožoval injekční stříkačkou, do které něco natáhl, stále říkal, že chce práci, a ptal se jí, zda ví, co je to střela pravdy a sdělil jí, že injekční stříkačku může vyměnit za injekční stříkačku nakaženou virem HIV. Dále ji stěžovatelé přinutili sklonit hlavu ke kolenům, stěžovatel 1) prohledal její kabelku a poté, co v ní našel cestovní pas, začal jí vyhrožovat zavlečením do ciziny a fyzickým násilím za účelem provozování prostituce, aby jim tak peníze vydělala. V průběhu tohoto jednání měl stěžovatel 1) za pasem stříbrnou pistoli a stěžovatel 2) na hlavě černou pletenou kuklu s otvorem na oči a pusu a na rukou rukavice. Svého jednání zanechali poté, co jim poškozená přislíbila spolupráci a když odcházela z auta, řekli jí, aby se neotáčela, jinak jí zastřelí.
V odůvodnění rozsudku soud I. stupně zejména uvedl, že informace o průběhu inkriminovaného jednání a tedy o tom, k čemu ve vozidle došlo, mohly poskytnout pouze výpovědi stěžovatelů a poškozené, neboť nikdo jiný nebyl na místě přítomen. Podle názoru nalézacího soudu výpovědi stěžovatelů zůstaly osamocené a s jejich výpověďmi nekorespondovaly žádné důkazy, které byly provedeny u hlavního líčení, a soud shledal jejich obhajobu účelovou ve snaze vyhnout se trestnímu postihu za jejich protiprávní jednání. Podrobně odůvodnil, proč neuvěřil výpovědi stěžovatelů a ztotožnil se s tvrzeními poškozené, v němž neshledal žádné logické nesrovnalosti a rozpory, když její výpověď nezůstala osamocena a korespondovala s ostatními důkazy, které byly ve věci provedeny, a to zejména s výpověďmi svědků D. Č., L. Č., P. B., J. Ch., J. Ž. a JUDr. H. N., které jakožto nepřímé důkazy podporovaly verzi průběhu skutkového děje tvrzeného poškozenou. Nalézací soud dospěl k závěru, že tyto důkazy tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vylučující pochybnosti o vině stěžovatelů.
Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením. Jak patrno z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, neshledal ani jedno z podaných odvolání důvodným, přičemž poukázal na soudem I. stupně provedené důkazy, o jejichž věrohodnosti neměl důvodu pochybovat a jimiž byla dle jeho přesvědčení obhajoba obou stěžovatelů bezpečně a spolehlivě vyvrácena. Jak uvedl, ve světle provedených důkazů nemohly jejich námitky uplatněné v podaných odvoláních obstát, neboť byly vlastně opakováním obhajoby, jak ji uplatnili již před soudem I. stupně, který se s nimi v rozsáhlém a podrobném odůvodnění napadeného rozsudku řádným způsobem a beze zbytku řádně vypořádal. Nalézací soud učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech, a nepochybil ani při jejich hodnocení, a to v části výroku o vině i o trestu. S ohledem na tato zjištění zamítl krajský soud usnesením obě podaná odvolání jako nedůvodná.
V odůvodnění ústavní stížnosti, brojící proti zmíněnému usnesení odvolacího soudu, stěžovatelé (stručně shrnuto) poukazují zejména na to, že obecné soudy neprovedly všechny potřebné a dostupné důkazy, v důsledku čehož řádně celou věc neobjasnily, a současně se, jakož i orgány činné v přípravném řízení, dopustily závažných procesních pochybení. Stěžovatelé trestný čin za vinu jim kladený popírají a zejména poukazují na soulad jejich výpovědí učiněných v různých fázích trestního řízení, zatímco výpovědi svědků, především poškozené N., jsou (dle jejich názoru) plné rozporů, které obsáhle blíže rozvádějí a konkretizují. Ve světle těchto rozporů je absurdní závěr soudu, že neshledal žádný motiv pro to, aby poškozená křivě obvinila stěžovatele, se kterými nikdy předtím nepřišla do styku.
Stěžovatelé napadají postup policejních orgánů, kdy byl jejich výslech v přípravném řízení proveden v noční dobu, v případě stěžovatele 1) pak po cca šestnácti hodinách po zajištění a bez spánku, z čehož je evidentní nastolení výrazně nepříznivých okolností, a tedy činění jasného nátlaku, kterýžto s ohledem na judikát R 25/90-III zakládá podstatnou vadu řízení nacházející své vyjádření v absolutní neúčinnosti tohoto důkazu. Za další vadu přípravného řízení označují pochybení spočívající v nezdokumentování údajných otlaků na ruce poškozené. Dle svědka B. se tak stalo proto, že "...fotodokumentace nebyla udělána v důsledku opomenutí ..., na fotodokumentaci se zapomnělo" (svědecká výpověď v přípravném řízení ze dne 27. 5. 1997). V řízení před nalézacím soudem tento svědek prohlásil, že "... na oddělení byl pouze černobílý film, na kterém by stejně nebylo nic vidět" (svědecká výpověď učiněná při hlavním líčení dne 15. 7. 1998).
Stěžovatelé rovněž zpochybňují vyšetřovací pokus provedený v přípravném řízení, neboť figurant k němu přibraný neměl stejné tělesné proporce jako stěžovatel 2) a navíc iniciativně zasahoval do jeho průběhu, ačkoliv měl činit toliko to, co tvrdila poškozená. Návrh obhajoby, aby byl vyšetřovací pokus doplněn o to, jak měl stěžovatel 2) v autě manipulovat s injekční stříkačkou, byl vyšetřovatelem zamítnut.
V řízení před soudem I. stupně došlo k přečtení protokolu o výpovědi stěžovatele 2) z přípravného řízení, aniž byly splněny podmínky dle §207 odst. 2 trestního řádu. Navíc tato výpověď učiněná v pozdních nočních hodinách, po vadném sdělení obvinění toliko pro trestný čin dle ustanovení §235 odst. 1 tr. zák., když zde nebyly podmínky nutné obhajoby a přítomnosti obhájce u výslechu, neměla být vůbec čtena, neboť je, v důsledku jejího získání způsobem odporujícím trestnímu řádu (dále jen "tr.ř."), neúčinným důkazem. Rovněž stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že při hlavním líčení obhajoba navrhla, aby jako důkaz byl proveden znovu vyšetřovací pokus (případně rekonstrukce) s tím, že vozidlo stěžovatele 1) je k dispozici, dále při hlavním líčení dne 15. 7. 1998 byl navržen další důkaz v podobě vyžádání zjištění, jakým způsobem byly odváděny tržby z čerpací stanice v posledních dvou měsících před údajným spácháním trestného činu vydírání, jakož i při hlavním líčení dne 11. 8. 1999 bylo navrženo provedení rekonstrukce, avšak tyto důkazy provedeny nebyly. Konečně soud I. stupně uznal stěžovatele vinnými ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako samostatné pachatele, a nikoliv jako spolupachatele, jak byla podána státním zástupcem obžaloba.
Stěžovatelé mají za to, že odvolací soud nedostál své zákonné povinnosti vyplývající z §254 odst. 1 tr.ř., dle kterého musí přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku nalézacího soudu, ale i správnost postupu řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a to včetně vad odvoláním nevytýkaných. Zcela mechanicky převzal závěry soudu I. stupně, aniž by se vypořádal s obhajobou uváděnými okolnostmi, zejména pokud jde o vytýkané vady před nalézacím soudem, jakož i o vady přípravného řízení, včetně zdokumentovaných rozporů ve výpovědích poškozené a svědků, které měly stěžovatele usvědčovat ze spáchání trestného činu a na něž jimi bylo opakovaně poukazováno. Rovněž neprovedl důkazy navržené stěžovatelem 1) v jím podaném odvolání a tímto pochybením, kterého se taktéž dopustil i soud I. stupně došlo k porušení §2 odst. 5 tr.ř., neboť nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci tak, aby o tomto nebyly důvodné pochybnosti.
Stručně shrnuto, stěžovatelé závěrem zdůrazňují, že bylo v jejich trestní věci rozhodnuto na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, kdy nebyly provedeny pro věc podstatné navrhované důkazy a řada důkazů provedených byla hodnocena tendenčně a účelově v jejich neprospěch, čímž byla dotčena zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §2 odst. 6 tr.ř. Tímto postupem byla vyloučena eventualita, že by při respektování zákonnosti vedeného procesu mohla nastat taková důkazní situace, jež by znamenala pro soud povinnost rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo vyplývající z ustanovení §2 odst. 2 tr.ř.
Stěžovatelé se proto domáhají zrušení usnesení krajského soudu.
Účastník řízení, Krajský soud v Brně, k výzvě Ústavního soudu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti s tím, že v podstatě nemá k věci co dodat, neboť napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. 6 To 416/99, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 8. 1999, sp. zn. 4 T 135/97, jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení zákonných práv stěžovatelů.
Stejně tak bylo vyžádáno vyjádření Městského státního zastupitelství v Brně, ze kterého plyne, že se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem v projednávané věci vzdalo.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná. Především považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny, a jejich rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. V těchto intencích se tedy Ústavní soud zabýval i předmětnou ústavní stížností.
Námitky stěžovatelů soustředěné v ústavní stížnosti se upínají především k tvrzenému pochybení obecných soudů, které neprovedly všechny v řízení navrhované důkazy, důkazy řádně provedené hodnotily, dle mínění stěžovatelů, zaujatě a tendenčně, nikoliv nestranným způsobem a konečně stěžovatelé uvádějí, že řízení v jejich trestní věci bylo postiženo dalšími procesními pochybeními.
Jádrem námitek stěžovatelů směřujících proti postupu obecných soudů, je nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy a mimo jiné tvrzení, že závěr o jejich vině se opírá o údajně rozpornou svědeckou výpověď poškozené.
Z připojeného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že námitka vnitřní rozpornosti výpovědí poškozené svědkyně, jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, není důvodná. Výpovědi popisují skutkový stav věci v jeho základních rysech shodným způsobem a podle přesvědčení Ústavního soudu jejich obsah nezakládá důvody, pro něž by bylo nutné o jejich věrohodnosti pochybovat. Na druhé straně jest zcela zřejmé, že v situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Ověření věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby, v souzené věci poškozené N., a to v těch částech jejích tvrzení, které bylo možno testovat dalším dokazováním, bylo provedeno výslechem dalších svědků, jak je na tyto provedené důkazy v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu blíže poukázáno (jedná se o výpovědi svědků D. Č., L. Č., P. B., J. Ch., J. Ž. a JUDr. H. N.). Jak patrno z jeho obsahu, pokud nalézací soud v rámci volného hodnocení důkazů dospěl k důvodnému přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí výpovědi poškozené N., resp. celé její výpovědi, nelze jeho postupu v tomto směru, s ohledem na zásadu nezávislosti soudního rozhodování vyjádřenou v čl. 82 Ústavy ČR, nic podstatného vytknout. Vyjádřeno jinými slovy, za takové důkazní situace, kdy proti sobě stály protikladné výpovědi stěžovatelů a poškozené svědkyně N., vycházely obecné soudy nejen z hodnocení věrohodnosti vyslýchané, nýbrž i z dalších dostupných (byť co do vztahu ke zjišťované skutečnosti nepřímých) důkazů, jmenovitě ze svědeckých výpovědí potvrzujících nepřímo i různé části výpovědi poškozené, a z nichž bylo možno ověřit pravdivost tvrzení poškozené ohledně skutkových okolností nastalých před inkriminovaným jednáním stěžovatelů a bezprostředně po něm a v návaznosti na to důvodně usuzovat na pravdivost tvrzení poškozené i stran ostatních částí výpovědi. Tyto další důkazy hodnotil nalézací soud jako důkazy nepřímé s tím, že spolu souvisely, vzájemně na sebe navazovaly a ve svém souhrnu vytvořily ucelený řetězec, umožňující učinit konečný závěr o vině stěžovatelů.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném tr.ř., přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 tr.ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 25, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1994 ad.). V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Skutečnost, že soud neprovedl další důkazy navrhované stěžovateli, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 tr.ř.). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 tr. ř.). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví §125 tr.ř. Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Neprovedení navržených důkazů za současného uznání viny stěžovatelů by znamenalo porušení procesní zásady in dubio pro reo jen za situace, kdy hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.
K námitce stěžovatelů, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jejich neprospěch a také se nezabývaly okolnostmi svědčícími v jejich prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Vytýkají-li potom stěžovatelé krajskému soudu, že rozhodl v jejich neprospěch, aniž by vyhověl jejich návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí a není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, jen výjimečně může řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§263 odst. 6 tr.ř.).
Pokud stěžovatelé poukazují na procesní nedostatky, týkající se vyšetřovacího pokusu provedeného v přípravném řízení, dlužno konstatovat, že tyto nedostatky nalézací soud adekvátním způsobem reflektoval, jak patrno z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, když současně uvedl, že návrh na znovuprovedení vyšetřovacího pokusu, resp. rekonstrukce, zamítl z toho důvodu, že důkazy provedené v hlavním líčení postačují k objasnění věci. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, dle něhož v případě ovlivnění či usměrnění poškozené figurantem během vyšetřovacího pokusu je tento nutno považovat jako celek za absolutně neúčinný důkaz. Je věcí soudu, aby následně v rámci volného hodnocení důkazů tuto okolnost bral v úvahu, což (jak nutno konstatovat) nalézací osud učinil a tento důkaz použil přiměřeným způsobem k ověření logičnosti a reálné možnosti průběhu skutkových okolností v tom směru, zda skutkový děj v jeho jednotlivých fázích mohl proběhnout tak, jak jej popsala ve své výpovědi poškozená. Jako nedůvodná jeví se i námitka stran postupu policejních orgánů spočívající v provedení výslechu stěžovatelů v noční době, u stěžovatele 1) cca po šestnácti hodinách po jeho zajištění, přičemž se dovolávají judikátu R 25/90-III. Tato jejich výpověď (dlužno poznamenat) v řízení před obecnými soudy nebyla jako důkaz provedena, čímž odpadá relevance způsobu získání tohoto důkazu pro konečný výsledek soudního řízení. K nezdokumentování údajných otlaků na ruce poškozené možno dodat pouze tolik, že zde došlo k pochybení policejních orgánů, neboť je povinností policie přiměřeným a zákonem odpovídajícím způsobem zajistit důkazní situaci natolik, aby skutkový základ věci mohl být v rámci lidsky dostupných možností co nejúplněji zjištěn, což vzhledem k povaze uvedeného pochybení nebylo možno následně nijakým způsobem napravit.
Rovněž pokud obecné soudy shledaly stěžovatele vinnými ze spáchání trestného činu vydírání jako samostatné pachatele a nikoliv v souladu s návrhem obžaloby jako spolupachatele, není tato námitka opodstatněná, neboť dle §220 odst. 1 tr.ř. soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, přičemž však dle odstavce 3 téhož ustanovení není právním posouzením skutku v obžalobě vázán. K řečenému je třeba dále poznamenat, že v daném případě se ohledně této otázky jedná o "pochybení" soudu ve prospěch stěžovatelů coby pachatelů trestného činu, neboť je nutno míti na zřeteli spolupachatelství jakožto závažnější formu spáchání trestného činu.
Výtku stěžovatelů, směřující do pochybení soudu I. stupně, když v průběhu hlavního líčení došlo k přečtení protokolu o výpovědi stěžovatele 2) z přípravného řízení, aniž byly splněny podmínky dle §207 odst. 2 tr.ř., s tím, že tato výpověď byla učiněna v pozdních nočních hodinách, po vadném sdělení obvinění toliko pro trestný čin dle ustanovení §235 odst. 1 tr. zák., v důsledku čehož nebyly dány v době jejího podání podmínky nutné obhajoby, a tudíž tato neměla být vůbec čtena, neboť je v případě jejího získání způsobem odporujícím tr.ř. neúčinným důkazem, shledal Ústavní soud neopodstatněnou. Stěžovatelé se mýlí, neboť jak patrno z připojeného spisu obecného soudu (č.l. 160), čtena byla výpověď stěžovatele 2) učiněná dne 8. 4. 1997, za přítomnosti obhájce JUDr. M. H. (č.l. 18-23), a to po řádném dne 28. 2. 1997 stěžovateli 2) doručeném upozornění na změnu právní kvalifikace jednání uvedeného ve sdělení obvinění (č.l. 4), nikoliv výpověď ze dne 13. 2. 1997, na kterou v souvislosti s touto výtkou poukazují. I přes uvedené nelze nepřisvědčit tomu, že pro její čtení nebyly splněny předpoklady dané ustanovením §207 odst. 2 tr.ř., nicméně v daném kontextu se nejedná o pochybení, jež by bylo způsobilé posunout přezkoumávanou věc do ústavněprávní roviny. Z dikce tohoto ustanovení se podává, že protokol o dřívější výpovědi obžalovaného se přečte jen tehdy, když se jedná v jeho nepřítomnosti, anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovení tr.ř., přičemž na tyto rozpory je nutno obžalovaného upozornit a dotázat se ho na jejich příčinu. V souzené věci stěžovatel při hlavním líčení po jemu daném poučení odpověděl, že vypovídat bude. Poté prohlásil "člověk neví kde začít, to co mi je kladeno za vinu, je nepravda, všechny okolnosti, které byly v tomto případě získány, to snad dokazují. Vše jsem již vypověděl." V návaznosti na to byla čtena jeho výpověď, k níž dodal " ... tak se vše odehrálo", načež bylo přistoupeno ke kladení otázek k doplnění a upřesnění výpovědi (č.l. 160 spisu o.s.). Podle přesvědčení Ústavního soudu tento nedostatek je možno toliko kvalifikovat jako neodpovídající postup soudce řídícího průběh hlavního líčení, kterým ovšem stěžovatel nebyl nijak dotčen ve svých procesních právech, navíc proti tomuto postupu nevznesl žádnu námitku, z čehož lze dovozovat jeho souhlas, přičemž uvedený postup (nazíráno z celkového kontextu průběhu hlavního líčení) nijakým způsobem nemohl ovlivnit konečné rozhodnutí soudu.
Ústavní soud neshledal dotčení na základních právech stěžovatelů, jak byly označeny v ústavní stížnosti, a má zato, že trestní řízení vedené proti stěžovatelům proběhlo jako celek způsobem ústavně souladným. Z podaného rozboru věci vyplývá, že stěžovatelé byli stíháni a poté zbaveni svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), bylo jim zaručeno právo na to, aby jejich záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti nim (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 14 odst. 1 Paktu, čl. 38 odst. 2 Listiny), a to v jejich přítomnosti, kdy se mohli taktéž vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), bylo zajištěno jejich rovné postavení ve srovnání s ostatními stranami trestního řízení (čl. 14 odst. 1 Paktu) a z obsahu spisu nelze rovněž usuzovat na to, že by byl vůči stěžovatelům porušen princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 14 odst. 2 Paktu). Nijak dotčeno nebylo ani jejich právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, čl. 14 odst. 3 písm. e) Paktu]. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny, směřujícího k ochraně základních práv a svobod a sám o sobě subjektivní veřejné právo stěžovatelů nezakládá, což ostatně vyplývá i z jeho systematického zařazení v hlavě čtvrté Ústavy ČR, upravující soudní moc.
Za takto popsaného stavu věci lze toliko konstatovat na adresu odvolacího soudu, že odůvodnění napadeného usnesení mohlo být obsáhlejší a zabývat se danou věcí podrobněji, byť jeho obsah dostál požadavkům §134 odst. 2 tr.ř., neboť nedílnou součástí a konečným důsledkem realizace práva na soudní ochranu, charakterizujícího právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, je nepochybně i požadavek zřejmosti rozhodovacích důvodů uvedených v odůvodnění rozhodnutí, a tím i transparentnosti soudního rozhodování.
S ohledem na shora uvedená zjištění a úvahy, a tudíž na skutečnost, že Ústavní soud neshledal v dané věci namítané porušení ústavních práv stěžovatelů, nezbylo než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou a v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji odmítnout. Jelikož návrh byl odmítnut, nemohlo být vyhověno ani návrhu na odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu