ECLI:CZ:US:2001:4.US.316.01
sp. zn. IV. ÚS 316/01
Usnesení
IV. ÚS 316/01
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2001 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti ing. M.M., zastoupeného Mgr. D.K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2001, čj. 5 Co 480/2001-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích stěžovatel uvádí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stalo se tak tím, že krajský soud nevzal v úvahu výpis z listu vlastnictví ze dne 21. 6. 2000, kterýžto výpis teprve poskytl důkazní hodnotu o tom, co bylo a také mohlo být předmětem nájmu. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 4 C 44/99 Okresního soudu ve Strakonicích Ústavní soud zjistil, že žalobou došlou tomuto soudu dne 14. 11. 1999 domáhalo se výrobní družstvo D., vyklizení pronajatého autoservisu stěžovatelem s odůvodněním, že k uzavřené nájemní smlouvě ze dne 1. 4. 1994 nebyl dán souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., v platném znění. Již v tomto řízení stěžovatel na svou obranu mimo jiné uvedl, že na stavební parcele 2197 provedl přístavbu autosalonu, funkčně a dispozičně propojenou s ostatními prostorami servisu, autosalonu, jehož je výlučným vlastníkem jako stavebník. V proběhlém stavebním řízení žalobce projevil s uvedenou stavbou souhlas. Ze spisu je patrno, že M.ú. skutečně vydal kolaudační rozhodnutí na přístavbu autosalonu stěžovatelem, jehož používání omezil rokem 2004. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 2. 1999, čj. 4 C 44/99-57, bylo žalobě vyhověno s tím, že stěžovatel je povinen vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat objekt autoservisu a stanice technické kontroly ve V. spolu s dalšími nemovitostmi, ve výroku tohoto rozsudku blíže označenými. V důvodech svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že žalobce sice uzavřel se stěžovatelem nájemní smlouvu o nájmu uvedených nemovitostí, tato smlouva je nicméně neplatná vzhledem k ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., což znamená, že stěžovatel předmětné nemovitosti užívá bez právního důvodu. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 5. 1999, čj. 19 Co 1223/99-73, tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, změniv pouze termín k vyklizení objektu do 31. 12. 1999. V citovaném rozsudku krajský soud se v podstatě ztotožnil se závěry soudu prvého stupně v tom směru, že uzavřená nájemní smlouva mezi účastníky byla neplatná, a to bez ohledu na to, zda stěžovatel o tom, zda předchozí souhlas M.ú. byl dán či nikoli, věděl nebo nevěděl. Ze spisu 4 C 872/99 téhož soudu dále plyne, že stěžovatel podáním došlým tomuto soudu dne 30. 12. 1999 podal návrh na obnovu řízení ve shora uvedené věci. Tento jeho návrh byl nicméně usnesením tohoto soudu ze dne 6. 3. 2000, čj. 4 C 872/99-17, zamítnut s odůvodněním, že ani vyjádření JUDr. Z.L., který sepisoval předmětnou nájemní smlouvu, nelze považovat za důvod obnovy řízení, když stěžovatel od samého počátku věděl, že právě JUDr. L. předmětnou smlouvu sepisoval. K odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 5. 2000, čj. 5 Co 1024/2000-28, tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, a to v podstatě z těchže důvodů, kterými argumentoval okresní soud. Z obsahu spisu 6 C 659/2000 Okresního soudu ve Strakonicích Ústavní soud konečně zjistil, že stěžovatel podáním došlým tomuto soudu dne 25. 8. 2000 podal opětovně návrh na obnovu řízení s odůvodněním, že dne 21. 6. 2000 obdržel výpis z katastru nemovitostí k. ú. B., z něhož lze dovodit, že v době rozhodování ve věci samotné byla vyklizovaná budova označena pouze jako průmyslový objekt, což znamená, že v inkriminovaných budovách nikdy nebyly vyznačeny nebytové prostory. Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 22. 11. 2000, čj. 6 C 659/2000-30, návrh opětovně zamítl s poukazem na to, že stěžovatel měl důsledně plnit své důkazní povinnosti již v původním řízení a že neprokázal, že by jím předkládaný důkaz bez své vlastní viny nemohl předložit dříve. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, když navíc poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, v němž Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že existovaly-li v budově místnosti určené k provozování obchodu či služeb, musel být dán předchozí souhlas podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., a to i v případě, že budova byla pronajata jako celek. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 9. 2001, čj. 20 Cdo 1315/2001-68, tak, že stěžovatelovo dovolání zamítl, a to v podstatě pro jeho nepřípustnost.
Také Ústavní soud má za to, že podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. v projednávané věci nejsou dány, neboť stěžovatelem uváděné "nové" skutečnosti mají v podstatě jen zástupný účel, totiž kompenzovat nedostatečnou stěžovatelovu obranu proti žalobě v původním řízení vedeném u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 44/99. Zde má Ústavní soud na mysli zejména stěžovatelovu námitku týkající se tvrzeného vlastnictví k autosalonu, potvrzovaného již konstatovaným kolaudačním rozhodnutím, jakož i tvrzení, že tato přístavba není provozuschopná bez zázemí a bez možnosti přístupu k ní, kteréžto námitky a tvrzení stěžovatel opakuje i ve svém odvolání v původním řízení. Pokud totiž obecné soudy ve svých rozhodnutích tuto námitku blíže vůbec nezkoumaly - Ústavní soud v této souvislosti však zdůrazňuje, že nemůže předjímat ani posuzovat její právní relevanci -, měl stěžovatel volit další procesní prostředky k ochraně svého práva, což však proti smyslu zásady "každý nechť řádně střeží svá práva" neučinil. Důsledky plynoucí z nedostatečného hájení vlastního práva nelze však řešit cestou obnovy řízení, jež předpokládá uplatnění zcela jiných důvodů než, jaké opětovně předkládá stěžovatel.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2001
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu