ECLI:CZ:US:2001:4.US.348.2000
sp. zn. IV. ÚS 348/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Doc. Ing. P. G., CSc., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 1 To 295/2000, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2000, č.j. Nt 3127/2000-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 6. 2000 se stěžovatel (obviněný) domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2000, č.j. Nt 3127/2000-6, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 1 To 295/2000, jimiž bylo rozhodnuto, v souvislosti s trestním stíháním pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku formou spolupachatelství ve smyslu §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., o vzetí stěžovatele do vazby podle §68 tr. ř. z důvodu dle §67 odst. 1 písm. b) tr. ř., a o zamítnutí jeho stížnosti proti tomuto usnesení.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), podle něhož je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a současně porušil též čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, když před vzetím do vazby mu nebylo sděleno řádné obvinění. Dále namítl porušení čl. 36 a násl. Listiny a čl. 1 Ústavy tím, že obecné soudy napadená usnesení neodůvodnily způsobem, jež předpokládá ust. §134 odst. 2 tr. ř., a spokojily se s pouhými domněnkami a obavami pro uložení vazby.
Stěžovatel dále uvedl, že dle jeho přesvědčení záznam o sdělení obvinění (ČVS: KSSM-860/22-99) neobsahuje všechny podstatné znaky stíhaného trestného činu. Ve vztahu k následku, tedy způsobení škody velkého rozsahu, vychází z nesprávného stanovení výše škody jako obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu ve smyslu §255 odst. 1,3 tr.zák. Záznam o sdělení obvinění je nedostatečný i pokud jde o vymezení subjektivní stránky trestného činu, tj. úmyslného zavinění. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 46/96.
Vedle poukazu na nedostatky záznamu o sdělení obvinění stěžovatel obecným soudům vytkl, že se omezily pouze na zkoumání, zda a v jakém rozsahu jsou dány důvody vazby, a opomněly, že předpokladem pro vzetí obviněného do vazby je důvodnost samotného trestního stíhání, jak plyne z §67 odst. 2 tr. ř. i z čl. 6 (správně z čl. 5) odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Obecným soudům vytkl, že v napadených usneseních se uchýlily především k reprodukci zákonných ustanovení, případně uvádějí pouze obecná tvrzení, že způsob jeho obhajoby při rozhodování o uvalení vazby byl hodnocen k jeho tíži a že soudy v rozporu s §134 odst. 2 tr. řádu přezkoumatelným způsobem neodůvodnily, z jakých důvodů převažuje zájem na objasňování trestného činu nad zájmem na svobodě jednotlivce.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud jde o námitku nedůvodnosti sděleného obvinění, které postrádá znaky trestného činu, pro který je stěžovatel jako obviněný stíhán, z něhož údajně neplyne objektivní stránka trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, odst. 3 tr. z., pak tato nemůže obstát. Sdělení obvinění obsahuje dostatečný popis skutku, zákonné označení, jakož i důvody, pro které je obviněný stíhán, tedy je v souladu s §160 odst. 1 tr. ř. a lze z něj dovodit zejména objektivní stránku vytýkaného trestného činu. Krajský soud vycházel z důkazů, z nichž vycházel i okresní soud a které nevzbuzovaly pochybnosti o důvodném podezření z trestného činu, pro který bylo sděleno obvinění.
K námitce, že neexistují vazební důvody, pro které byl obviněný vzat do vazby a pro jejichž existenci krajský soud zamítl napadeným usnesením stížnost obviněného, krajský soud odkázal na obsah usnesení a dodal, že ani nyní nedošlo k žádným změnám, které by krajský soud vedly k odlišnému vyhodnocení vazebního důvodu dle ust. §67 písm. d) tr.ř. I když nebyly zjištěny konkrétní skutečnosti, nasvědčující úmyslu obviněného svědky ovlivnit, lze mít za to, že nelze dost dobře požadovat, aby o vazbě bylo rozhodováno až poté, co by k ovlivnění došlo. Obava z ovlivnění zde byla právě s ohledem na postavení obviněného a dosud nevyslechnutých osob, které zejména byly jeho podřízenými, případně byly z jednotlivých obchodních společností, usilujících o předmětný úvěr. Krajský soud dovodil, že konkrétní skutečnosti odůvodňující důvody vazby podle §67 písm. b) tr. ř. lze pouze důvodně předpokládat, chápat jako možné. Stěží lze při rozhodování o vzetí do vazby konstatovat konkrétní skutečnosti, kterých se obviněný mohl dopustit a které by jednoznačně důvodům vazby nasvědčovaly. Rozhodování o vazbě je vždy rozhodováním hypotetickým, když nelze požadovat, aby bylo o vzetí do vazby rozhodováno až tehdy, nastane-li skutečnost, k níž se vztahuje důvodná obava ve smyslu ustanovení shora uvedeného. Závěrem vyslovil souhlas s tím, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Krajské státní zastupitelství Ostrava se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud si vyžádal záznam o sdělení obvinění Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Ostrava ze dne 23. 2. 2000, ČVS: KVSM-860/22-99 a spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 3127/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s omezením osobní svobody vzetím do vazby. Z ústavněprávního hlediska jde v daném případě především o posouzení otázky, zda ke vzetí stěžovatele do vazby došlo z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, §67 tr. řádu, §68 tr. ř. ve spojení s §160 tr. řádu). Z tohoto pohledu však Ústavní soud neshledal ve vztahu k napadeným usnesením jakékoliv závady. Ústavní soud konstatuje, že výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci v průběhu trestního řízení posoudit, zda další trvání důvodů vazby, popř. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažní účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci a osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů a rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. To, že soud posuzující stížnost stěžovatelů dospěl po posouzení rozhodných skutečností k závěrům, se kterými se stěžovatelé neztotožňují, nemůže být samo o sobě argumentem k namítanému tvrzení o zásahu do ústavně zaručených základních práv. Krajský soud v Ostravě se v napadeném usnesení vypořádal s námitkami stěžovatele a přesvědčivě vyložil důvody, pro které stížnosti nevyhověl. Není úkolem Ústavního soudu toto jeho hodnocení konkrétních skutečností přehodnocovat či schvalovat.
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti záznamu o sdělení obvinění, jejichž podstatou je tvrzení, že tento záznam nelze považovat za zákonné sdělení obvinění, neboť neobsahuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, zejména pokud jde o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, Ústavní soud konstatuje, že jsou to především obecné soudy, které při rozhodování o stížnosti obviněného proti rozhodnutí o vzetí do vazby přezkoumávají m.j. zákonnost sdělení obvinění a to, zda důvody vazby ještě trvají nebo se nezměnily. Těmto svým povinnostem obecné soudy vydáním napadených usnesení dostály. Není pak úkolem Ústavního soudu tuto jejich činnost nahrazovat vlastním hodnocením zákonných náležitostí záznamu o sdělení obvinění, či dalších skutečností odůvodňujících setrvání obviněného ve vazbě. Do této rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasáhne v případě evidentního zásahu do ústavně zaručených práv zakotvených zejm. v čl. 8 a čl. 36 Listiny a v čl. 5 a čl. 6 Úmluvy. Takový zásah Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal.
Dále je třeba uvést, že ve vazebních věcech dává trestní řád stíhané osobě řadu prostředků, aby tento nesporně závažný zásah do osobní svobody byl v rozumných intervalech kontrolován a tedy i minimalizován, jak to ostatně vyžaduje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Tuto zásahu naplňuje zejména ust. §72 odst. 2 tr. řádu, jež zakládá právo obviněného kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O této žádosti rozhoduje nezávislý soud, a byla-li taková žádost soudem zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu