ECLI:CZ:US:2001:4.US.39.01
sp. zn. IV. ÚS 39/01
Usnesení
IV. ÚS 39/2001
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J.H., zastoupené JUDr. L.G., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 31 Ca 32/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 32/2000, Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí O.Ú., ze dne 21. 12. 1999, čj. RR/ÚŘSR-1999-709/Pu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí M.ú. ze dne 30. 8. 1999, čj. Výst. 1593/98-Ta 330 A/20, nařizující této odstranění stavby zahrádkářské chaty, kolny a oplocení, postavených bez povolení stavebního úřadu na parcelách č. 944/12 a č. 944/13 v katastrálním území K.
Shora uvedené rozhodnutí O.ú., ze dne 21. 12. 1999, čj. RR/ÚŘSR-1999-709/Pu, napadla stěžovatelka žalobou u krajského soudu, když se domáhala přezkoumání zákonnosti tohoto rozhodnutí, a který rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem, z jehož odůvodnění vyplynulo, že se stěžovatelka na základě kupní smlouvy ze dne 4. 11. 1994 stala, mimo jiné, vlastníkem parcel č. 944/12 a č. 944/13 v k.ú. K. Následně v roce 1997 provedla stěžovatelka na těchto pozemcích stavbu zahrádkářské chaty, kolny a oplocení, a to bez potřebného povolení stavebního úřadu. M.ú. zahájil dne 1. 6. 1998 správní řízení o odstranění stavby zahrádkářské chaty, dřevěné kolny a oplocení na parcelách č. 944/12 a č. 944/13 v k.ú. K. podle §88 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen "stavební zákon"). Při ústním jednání dne 11. 6. 1998 tento úřad uvedl, že je vázán rozhodnutími orgánů ochrany přírody, a to rozhodnutím referátu životního prostředí O.Ú. ze dne 21. 6. 1996, čj. ŽP/OPP/246/96/Kb/44/368, a územního odboru Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 24. 9. 1996, čj. 372/ÚOHK/96/Fe, 853/008/A-20. Tato rozhodnutí byla vydána na základě žádosti stěžovatelky o stanovisko k umístění zahrádkářské chaty, stavby dřevěné kolny a oplocení na parcelách č. 944/12 a č. 944/13 a na základě jejího odvolání. V těchto rozhodnutích byl vyjádřen nesouhlas s umístěním předmětných staveb na uvedených parcelách, přičemž uvedené orgány podrobně vysvětlily důvody, které k jejich závěrům vedly. V řízení o odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona pak stěžovatelka neprokázala, že stavba je v souladu s veřejnými zájmy, a tedy nebyly dány důvody pro vydání dodatečného stavebního povolení.
Proti rozhodnutí O.Ú., stěžovatelka podala žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Přitom uvedla, že při koupi předmětných pozemků byla opakovaně ubezpečována pracovníky M. a O.Ú., že lze v dané lokalitě zřídit zahrádkářskou kolonii. Posléze se stanoviska těchto úřadů změnila s odkazem na ochranu přírody a ekologickou stabilitu krajiny, přičemž tyto pojmy jí nebyly orgány státní správy vysvětleny. Kromě toho je přehlíženo její vlastnické právo k pozemkům a také skutečnost, že předmětné stavby slouží k ochraně jejího majetku.
Krajský soud se ve svém rozsudku podrobně zabýval námitkami stěžovatelky. Zejména uvedl, za jakých podmínek stavební zákon připouští dodatečné povolení "černé stavby" a vysvětlil, z jakých důvodů nejsou tyto podmínky naplněny. Dále soud uvedl, že je nerozhodné, zda je stěžovatelka vlastníkem pozemků, na nichž se stavby nacházejí. Vlastnictví neopravňuje k provádění staveb dle svých úvah, nýbrž pouze na základě potřebného povolení. Rozhodnutí správních orgánů uvedený soud pak označil nejen za zákonná, ale i správná a úplná i po věcné stránce. Stran toho, zda jsou správná a úplná po věcné stránce i rozhodnutí orgánů ochrany přírody, která sloužila jako podklad pro předmětná rozhodnutí správních orgánů o odstranění stavby, potom konstatoval, že nerozhoduje o věci samé, nýbrž jen o zákonnosti správního rozhodnutí správního orgánu.
V ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka uvedla, že si je vědoma aplikace stavebního zákona v daném případě, nemůže však souhlasit se závěry, které odkazují na negativní stanoviska orgánů životního prostředí. Při koupi uvedených pozemků i při následných jednáních byla utvrzována v přesvědčení, že bude moci s dalšími majiteli pozemků vybudovat zahrádkářskou kolonii, a to až do roku 1995 (což vyplývá i ze stanoviska referátu pozemkového úřadu O.Ú., ze dne 16. 5. 1995). Názory státních orgánů se změnily, když mělo dojít k realizaci výstavby zahrádkářské kolonie, přičemž tyto orgány odkázaly na to, že již v roce 1993 byl zpracován tzv. generel územního systému ekologické stability krajiny, který byl v přímém rozporu s dosavadními závěry správních orgánů. Proto stěžovatelka spolu s dalšími vyvolala řízení u Ministerstva životního prostředí ČR, ve kterém se domáhala vynětí pozemků z generelu lokálního území systému ekologické stability. Tento návrh byl postoupen orgánům životního prostředí okresu C., které však vyslovily s tímto návrhem nesouhlas.
Tento postup považuje stěžovatelka za neobjektivní, a proto podala žalobu ke krajskému soudu a domáhá se prošetření místních poměrů nezávislým orgánem životního prostředí. Dle stěžovatelky orgány životního prostředí okresu C. neustále mění své závěry a argumenty a stěžovatelka nebyla seznámena s materiály, na které je opakovaně poukazováno. Odstranění tzv. neoprávněných staveb dle stěžovatelky nezbytně souvisí s otázkou ochrany životního prostředí a stěžovatelka vyvíjí snahu změnit stanovisko orgánů životního prostředí s tím, že je přesvědčena o nesprávnosti a nepodloženosti jejich závěrů a domáhá se ochrany svého vlastnického práva u nezávislého a nestranného soudu. Přitom odkazuje na čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Hradci Králové, a to prostřednictvím předsedy příslušného senátu, který stížností napadené rozhodnutí vydal. Ve svém vyjádření uvedl, že správní žaloba podaná u krajského soudu byla v nařízeném jednání za účasti zástupce stěžovatelky projednána v souladu s hlavou druhou, částí pátou o.s.ř. a vydaný rozsudek byl logicky a přesvědčivě odůvodněn, když z něho vyplynulo, že zákonné podmínky pro dodatečné povolení nepovolených staveb nebyly naplněny. Proto nebyl ani věcný, ani právní důvod, proč podanému odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu vyhovět a z tohoto důvodu byla podaná správní žaloba shledána neopodstatněnou. Vzhledem k tomu se domnívá, že ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla, a to jak vydaným rozhodnutím, tak ani řízením, které mu předcházelo, porušena, a proto navrhl, aby Ústavní soud podanou stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Vedlejší účastník řízení, O.Ú., se ve lhůtě Ústavním soudem poskytnuté k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná, když považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich rozhodování. Do této činnosti může zasáhnout jen tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím soudu v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Porušení ústavně zaručených práv však Ústavní soud neshledal.
Podle článku 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé o. s. ř., upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumávání správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v §132 o.s.ř., tj. hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry.
Uvedenému postupu krajského soudu z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, lze stěží co vytknout. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Naopak odpovídají i intencím relevantních ustanovení stavebního zákona, která byla ve věci aplikována, jmenovitě jeho §88 odst. 1 písm. b) a §126 odst. 1. Tato ustanovení stanoví, že stavební úřady jsou povinny z moci úřední nařídit odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení. Současně přesně vymezují podmínky, za kterých mimořádně stavební úřad tak činit nemusí, resp. nemůže. Jak vyplynulo z rozsudku krajského soudu, tyto podmínky evidentně naplněny nebyly.
V této souvislosti senát Ústavního soudu poukazuje na usnesení, sp. zn. II. ÚS 42/2001, týkající se skutkově i právně shodné věci, s jehož závěry se zcela ztotožňuje a nemá důvodu se od právního názoru vyjádřeného v tomto rozhodnutí odchylovat.
Stran tvrzení stěžovatelky, že tato se domáhala u příslušných orgánů ochrany svého vlastnického práva, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že v právním řádu České republiky upravuje vlastnické právo jako právo ústavní čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení zaručuje v odst. 1 právo každého vlastnit majetek a vlastnickému právu všech vlastníků přiznává stejný zákonný obsah a ochranu. V odst. 3 potom stanoví, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Z citovaného předpisu tedy vyplývá, že vlastnické právo přirozeně ochrany požívá a mezi jeho obsahové složky nepochybně náleží právo s věcí disponovat a věc užívat, avšak uvedené ustanovení nevylučuje omezení vlastnického práva tehdy, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu článek 11 Listiny garantuje. V tomto směru Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutím správního orgánu, které bylo přezkoumáno napadeným rozsudkem krajského soudu, a tedy ani tímto rozhodnutím, základní právo stěžovatelky vlastnit majetek podle článku 11 Listiny porušeno nebylo. Ve správním a následně ani soudním řízení nebylo nijak zpochybněno její vlastnictví k předmětným nemovitostem a její vlastnické právo nebylo porušeno ani tím, že správní orgán dodatečně nevydal stavební povolení a nařídil odstranění nepovolené stavby, když pro vydání tohoto dodatečného stavebního povolení nebyly splněny zákonné podmínky, neboť nelze zaměňovat základní právo vlastnit majetek s "právem" na úspěch ve správním a v návaznosti na to v posuzované věci soudním řízení. Tvrzení stěžovatelky ohledně údajného porušení jejího práva vlastnit majetek považuje Ústavní soud za neopodstatněné.
S ohledem na uvedené senát Ústavního soudu, neboť neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení shora již citovaných základních práv stěžovatelky na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu