ECLI:CZ:US:2001:4.US.487.2000
sp. zn. IV. ÚS 487/2000
Usnesení
IV. ÚS 487/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. D., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 31 C 142/98-10, ze dne 11. 11. 1998, rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 72/99-25, ze dne 3. 5. 1999, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 28 Cdo 2312/99-43, ze dne 30. 5. 2000, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a Ministerstva financí ČR, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1, čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na uložení povinnosti poskytnout jí ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, finanční náhradu za nevydané nemovitosti.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 31 C 142/98, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. 1. 1997, sp. zn. 6 C 254/95, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka původně domáhala přímo vydání předmětných nemovitostí dle ust. §6 odst. 1 písm. b) zák. č.87/1991 Sb. s odůvodněním, že řádně a včas nedoručila výzvu povinné osobě. Proti uvedenému rozhodnutí stěžovatelka neuplatnila další opravné prostředky.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 pak byla stěžovatelkou následně podaná žaloba, kterou se domáhala finanční náhrady, zamítnuta s poukazem na ust. §13 zák. č. 87/1991 Sb., v němž se uvádí, ve kterých případech je možné finanční náhradu poskytnout, a jehož podmínky stěžovatelka nesplňovala. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil a konstatoval, že pro úspěšné uplatnění nároku na finanční náhradu za nemovitost, kterou nelze vydat, nepostačuje jakýkoliv rozsudek o tom, že žaloba na vydání věci byla zamítnuta, ale jsou rozhodné důvody pro které byla žaloba zamítnuta. Musí být zřejmé, zda vznikl nárok podle zák. č. 87/1991 Sb., zda jsou zde osoby ze zákona oprávněné a povinné, zda jsou v postavení žalobce a žalovaného, že nárok byl uplatněn řádně a včas a že je zde překážka stanovená zákonem, pro niž nelze důvodný nárok uspokojit vydáním věci. Důvod zamítnutí je hmotněprávním předpokladem vzniku nároku na finanční náhradu a tvoří překážku rozsouzené věci ve vztahu k důvodu, pro který byla žaloba zamítnuta. Dále uvedl, že v daném případě bylo možno uvažovat o dvou lhůtách pro uplatnění finanční náhrady. Prvou lhůtu, odvíjenou od právní moci zamítavého rozsudku, stěžovatelka sice zachovala, ale neprokázala, že důvodem zamítnutí byla skutečnost, že nemovitosti vydat nelze. Druhá možná roční lhůta k uplatnění nároku počala stěžovatelce, která byla oprávněnou osobou ve smyslu nálezu Ústavního soudu 164/1994 Sb., počala běžet dnem účinnosti tohoto nálezu a skončila dnem 1. 11. 1995. Stěžovatelka však nárok na finanční náhradu uplatnila u příslušného ministerstva až výzvou ze dne 8. 3. 1997, tedy po marném uplynutí i této lhůty. Odvolací soud proti svému rozhodnutí a s ohledem na specifičnost případu připustil dovolání, a to bez vymezení konkrétní právní otázky pro dovolací řízení, aby mohla stěžovatelka uplatnit veškeré argumenty proti správnosti závěrů odvolacího soudu.
Dovolací soud, který přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí, shledal v rozhodnutí odvolacího soudu, jako otázku po právní stránce zásadního významu, otázku porovnání vztahu ustanovení §13 odst. 1 a §13 odst. 3 a §8 zák. č. 87/1991 Sb., když odvolacím soudem k jinému konkrétnímu vymezení nedošlo. Dospěl přitom k závěru, že v ust, §13 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. je kogentně uvedeno, že se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle ust. §7 odst. 3, odst. 4 a odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., přičemž o žádný z takových případů se v projednávané věci nejednalo. Pokud je v ust. §13 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. bez bližší konkretizace uváděno "rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci", nelze v něm spatřovat rozšíření právní úpravy stanovené v ustanovení §13 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., tedy i na zamítavé rozsudky, k nimž došlo k zamítnutí z jiných důvodů než jsou výslovně uvedeny v ustanovení §13 odst. 1 citovaného zákona. Nemovitosti, které nelze oprávněné osobě vydat, jsou taxativně uvedeny v ust. §8 zák. č. 87/1991 Sb., a znění tohoto ustanovení nedovoluje, aby výkladem byl výpočet případů, kdy nemovitost nelze vydat, rozšiřován na další případy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadená rozhodnutí vycházela ze skutkového zjištění, které v podstatné části nemělo oporu v provedeném dokazování, soudem nebyly provedeny a hodnoceny veškeré důkazy a došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu ČR, dle kterého pojem "nemovitost, kterou nelze vydat" je nutné chápat jen ve vztahu k §13 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ale naopak tvrdí, že je nutné chápat jej absolutně ve vztahu ke všem nemovitostem, které z jakéhokoliv důvodu nelze vydat. Dle stěžovatelky obecné soudy v podstatě podmiňují nárok na poskytnutí finanční náhrady včasným doručením výzvy k vydání věci povinné osobě, neboť důvody, pro které nemohla být nemovitost vydána, se soud nezabýval.
Dále zdůraznila, že na rozdíl od tvrzení odvolacího soudu, který své závěry odvíjel od možného běhu dvou lhůt pro uplatnění nároku na finanční náhradu, uplatnila u příslušného orgánu nárok na finanční náhradu nikoliv až 8. 3. 1997, ale z opatrnosti tak učinila ještě před právní mocí zamítavého rozsudku ohledně žaloby na vydání věci, a to již dnem 17. 10. 1995, tedy v jednoroční lhůtě po přijetí nálezu Ústavního soudu 164/1994 Sb. Tuto argumentaci však ponechaly soudy bez povšimnutí, stejně jako k tomu předložené důkazy , které neprovedly, ani nehodnotily.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovolání bylo dle §239 odst.1 o.s.ř. připuštěno k výkladu ustanovení §13 odst. 1, odst. 2, odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., dovolací důvod tak byl vymezen jen v souvislosti s právním posouzením určitého pojmu a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek z hlediska závěru odvolacího soudu o skutkových zjištěních. Ohledně právního posouzení věci uvedl obdobnou argumentaci jako ve svém rozhodnutí.
Ministerstvo financí ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že pro vznik nároku na finanční náhradu nepostačuje jakýkoliv rozsudek, kterým je zamítnuta žaloba na vydání věci, ale jsou rozhodné důvody, pro které je zamítnuta. Následným soudním jednání o poskytnutí finanční náhrady nemohou být znovu posuzovány právní důsledky opožděného doruční výzvy na vydání věci.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod .
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska argumentace stěžovatelky v rozsahu, pro který bylo pro otázku zásadního právního významu připuštěno dovolání, a dospěl k závěru, že není důvodná. Námitkami, směřujícími proti rozhodnutí soudu I.. a II. stupně, by se totiž Ústavní soud mohl zabývat pouze v případě, že by rozhodnutí dovolacího soudu bylo shledáno jako protiústavní.
Z konstatovaného obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatelka od počátku upřednostňovala naturální restituci předmětných nemovitostí a neuváděla důvody, které by zakládaly nárok na finanční náhradu z důvodů předpokládaných zákonem (ust. §7 odst. 3, odst. 4, odst. 5 a §8 zák. č. 87/1991 Sb.). V řízení ohledně fyzického vydání nemovitostí, ve kterém byl její návrh pro nesplnění základní podmínky řádného uplatnění výzvy k vydání nemovitosti zamítnut, však neuplatnila opravný prostředek a nevyužila všech možných procesních prostředků poskytnutých jí zákonem k ochraně jejích práv (včetně případné ústavní stížnosti). V řízení ohledně poskytnutí finanční náhrady se pak snaží extenzivním výkladem pojmu " nemovitost, kterou nelze vydat", použitém v ust. §13 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., dosáhnout nápravy pro ni nepříznivého stavu věcí, který byl však ovlivněn právě tím, že nevyužila všech zákonem jí poskytovaných prostředků v poměru k rozhodnutí o jejím původním návrhu na vydání věci. Stěžovatelkou zastávanému výkladu nelze přisvědčit. Ve svých důsledcích by totiž mohl vést k tomu, že nárok na finanční náhradu za nevydané nemovitosti by fakticky příslušel všem žadatelům, kteří by z jakýchkoliv důvodů, tj. pro nesplnění kterékoliv z podmínek stanovených zák. č. 87/1991 Sb., byli neúspěšní v soudním řízení ohledně vydání nemovitostí. Ústavní soud považuje výše uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR za závěry, odpovídající platné právní úpravě, kterým nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a pro jejich jednoznačnost nepovažuje za nutné se k nim dále vyjadřovat. Ohledně námitky stěžovatelky, že výzvu k finanční náhradě uplatnila již dnem 17. 10. 1995, a že soudy se jí nezabývaly, Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka na existenci této výzvy upozornila až v uplatněném dovolání, v předchozích řízeních pouze uváděla, a to ve vztahu k výzvě z 8. 3. 1997, že o poskytnutí finanční náhrady žádala již dříve. Z obsahu této výzvy je zřejmé, že tímto upozorňovala Ministerstvo financí ČR na možnost zamítnutí jejího návrhu na vydání nemovitostí s tím, že z opatrnosti uplatňuje finanční náhradu za nemovitosti, které nelze vydat, a sdělovala, že o výsledku soudního řízení bude tento orgán informovat, nejednalo se tedy o návrh, jímž by stěžovatelka dala přednost finanční náhradě před vlastním vydání nemovitosti, a tudíž ani fakt, že se touto výzvou obecné soudy nezabývaly, nemůže zpochybnit správnost jejích závěrů.
Pokud jde o tvrzený zásah do vlastnických práv stěžovatelky, Ústavní soud uvádí, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že ustanoveními čl. 11 Listiny základních práv a svobod je chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 23/93, II.ÚS 305/99, I.ÚS 197/96).V daném případě navíc byl uplatněn nárok na finanční náhradu a nikoliv nárok na vydání věci, přičemž z uvedeného plyne, že pouhý spor o finanční náhradu v tomto smyslu ústavně chráněn není a ani být nemůže.
Za situace, kdy ani nebylo shledáno, že by napadeným rozhodnutím, došlo k porušení namítaných ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR, zaručujících právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatelka měla přístup k obecným soudům, které, jak bylo ověřeno, při rozhodování postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod a samotný neúspěch v soudním sporu a nesouhlas se závěrem soudu nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu a důvod pro uplatnění ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ust.§43 odst. 2 písm.a) zák.č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu