ECLI:CZ:US:2001:4.US.489.2000
sp. zn. IV. ÚS 489/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2000, sp. zn. 16 Co 202/2000, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 14. srpna 2000, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako žádost o přezkum postupu úřadů. Podepsanými byla stěžovatelka a její manžel O. P. Po výzvě stěžovatelům k odstranění vad podání byla dne 11. října 2000 právním zástupcem doručena ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 1997, sp. zn. E 2820/96, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2000, sp. zn. 16 Co 202/2000. Z obsahu podání učiněného právním zástupcem lze dovodit, že v řízení dále pokračuje pouze stěžovatelka.
Usnesením nalézacího soudu byl proti stěžovatelce nařízen výkon rozhodnutí, proti kterému se odvolala z odůvodněním, že výkon rozhodnutí byl nařízen na základě rozhodnutí, jehož vykonatelnost zanikla. Tomuto odvolání Městský soud v Praze vyhověl usnesením ze dne 2. června 1998, sp. zn. 15 Co 264/98, a zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Na základě dovolání oprávněného Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. Cdo 1887/98, rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc městskému soudu vrátil k novému projednání. Městský soud v Praze, vázán právním názorem dovolacího soudu, ve věci rozhodl tak, že nařízený výkon rozhodnutí potvrdil. Z uvedených důvodů požaduje stěžovatelka zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cdo 1887/98, a Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 202/2000.
Pochybení v rozhodování soudů shledává v tom, že správním rozhodnutím vydaným zdravotním odborem Místního úřadu v Praze - Jižním městě ze dne 25. dubna 1994, čj. R 2/94/3444/Zdr., potvrzeným rozhodnutím Hygienika hl. m. Prahy ze dne 30. června 1994, čj. Ř-113/2622/203/94, jí byla udělena pokuta ve výši 100.000,- Kč. Toto správní rozhodnutí vycházelo ze zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), proto prošla preklusivní lhůta k výkonu rozhodnutí, dle §71 odst. 3 správního řádu, uplynutím tří let. Tento názor zaujal v prvním usnesení i Městský soud v Praze. Nejvyšší soud ČR se však ztotožnil s názorem oprávněné osoby, že totiž postup placení a vymáhání pokuty měl být posouzen dle §1 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o správě daní", neboť je-li zvláštnímu orgánu (§1 odst. 3) svěřeno vybírání pokut neuvedených (§1 odst. 1), a tyto pokuty jsou příjmem státního rozpočtu, promlčuje se právo vybírat či vymáhat daňový nedoplatek po šesti letech (§70 odst. 1 zákona o správě daní).
V postupu obecných soudů shledala stěžovatelka porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva ukládat povinnosti jen na základě a v mezích zákona při zachování základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 1 Listiny.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu 16 Co, který uvedl, že ve svém rozhodování ve věci byl vázán ve smyslu §243d odst. 1 o.s.ř., závazným právním názorem vysloveným v téže věci v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího. Proto nepovažuje účastník ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje její odmítnutí či zamítnutí.
K věci se na základě výzvy vyjádřil rovněž Nejvyšší soud ČR prostřednictvím předsedy senátu 21 Cdo. Ten konstatuje, že usnesení Nejvyššího soudu ČR nebylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jak předpokládá ustanovení §72 odst. 2 zákona, a proto nemůže být ústavní stížnost důvodná v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka nenapadá způsob vedení řízení, ale polemizuje s právním názorem, který ve věci zaujal dovolací soud. Ve své podstatě se tedy jedná o návrh na přezkoumání věci v další instanci, když stěžovatelka se svými právními názory u obecných soudů neuspěla. K věci samé Nejvyšší soud ČR uvádí, že vyslovený právní názor představuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR.
Po posouzení všech podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak konstatovaly i obecné soudy ve svých vyjádřeních, stěžovatelka vytýká rozhodnutím obecných soudů skutečnost, že právní názor soudu dovolacího není správný, a proto shledává takový právní názor za porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelka byla postupem obecného soudu zkrácena na svém právu na spravedlivý proces ve významu, jak je v citovaném ustanovení Listiny toto právo zaručeno a jak bylo Ústavním soudem opakovaně vyloženo.
Tvrzení o zkrácení v právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než jaký zaujímá stěžovatelka, aniž by uvedla další skutečnosti, svědčící o porušení citovaného práva, je třeba hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a odkázat na judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Z uvedených důvodů nelze stěžovatelkou namítané údaje chápat jinak, než jako snahu o řízení v dalším stupni. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. K tvorbě právního názoru, a následně i vytváření ustálené judikatury, která je pro soudy nižších stupňů závazná, je oprávněn právě Nejvyšší soud ČR (§27a a násl. zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Ústavnímu soudu tato role nepřísluší, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým výkladem sám neztotožňoval. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv a svobod.
Na základě shora uvedených okolností proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. 3. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu