ECLI:CZ:US:2001:4.US.529.2000
sp. zn. IV. ÚS 529/2000
Usnesení
IV.ÚS 529/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Mudr. P. S., zastoupeného JUDr. M. U., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, čj. 31 Cdo 2089-235, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1999, čj. 5 Cmo 145/99-213, a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 7. 4. 1999, čj. B 648/9, F 9667/96-201, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a Moravského zemského holdingu, a.s., právně zastoupeného JUDr. J. Č., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, Ústavnímu soudu došlou dne 1. 9. 2000, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dovolává zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na obnovu řízení s odůvodněním, že byl podán osobou, která nebyla účastníkem řízení ve věci zápisu do obchodního rejstříku, o jehož obnovu jde.
Z obsahu připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. B 648, Ústavní soud zjistil, že tento soud zamítl usnesením ze dne 7. 4. 1999, čj. B 648/9, F 9667/96-201, s odůvodněním, že navrhovatel nebyl účastníkem řízení o jehož obnovu žádá tj., ve věci zápisu změn (předmětu podnikání a obchodního jména), týkajících se obchodní společnosti Moravský zemský holding, a.s., jejímž je stěžovatel akcionářem, a nenáleží mu proto právo podat návrh na obnovu řízení. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 6. 1999, čj. 5 Cmo 145/99-213, rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil, když se ztotožnil s právním názorem, že odvolatel nebyl účastníkem řízení, o jehož obnovu žádal, a dále zamítl jeho návrh na vyslovení přípustnosti dovolání s tím, že nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 6. 2000, čj. 31 Cdo 2089-235, dovolání pro nepřípustnost odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvádí, že jako akcionář investičního fondu byl provedeným zápisem do obchodního rejstříku poškozen, neboť došlo k značnému zhoršení jeho více chráněné a silnější pozice akcionáře investičního fondu oproti postavení akcionáře běžné investiční společnosti. Nesouhlasí se závěrem soudu, že nebyl účastníkem řízení o změně zápisu v obchodním rejstříku, neboť uvedeným zápisem došlo k výraznému zásahu do jeho právního postavení a není možné, aby soud při rozhodování o tak podstatné změně jeho práva jej jako účastníka z řízení vyloučil. Následně pak byl napadeným rozhodnutím soudů neoprávněně vyloučen i jako účastník řízení o povolení obnovy, přestože jeho účast na tomto řízení, resp. obnovovaném řízení, jednoznačně vyplývá z ustanovení §200a odst.1 o.s.ř. Z důvodů, které dále obsáhle v ústavní stížnosti rozvádí, nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně důvodů nepřípustnosti dovolání, zejména s podaným výkladem ust. §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., dle kterého se o vadu řízení jedná pouze v případě omezení či vyloučení procesních práv účastníka řízení a s argumentací ohledně toho, že zmatečnost nalézacího řízení nezakládá vadu řízení o obnově.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí, zdůraznil, že rozhodovací praxe soudů k problematice povolení obnovy řízení je jednotná, jím provedený výklad a aplikace příslušných předpisů je ústavně konformní a odpovídá judikatuře Ústavního soudu. Správnost jeho názoru je podložena i právním stavem platným od 1. 1. 2001, kdy akcionář [mimo výjimku danou ust. §8 odst.2 písm.d ) obchod. zák.] nemá postavení účastníka rejstříkového řízení.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel jde se svou polemikou nad rámec řízení, která proběhla u příslušných soudů. Dále uvedl, že jak zjistilo představenstvo společnosti, stěžovatel nebyl ke dni 7. 6. 1996 (k tomuto dni rozhodla valná hromada o změně předmětu podnikání) akcionářem společnosti a jako důkaz předložil seznam akcionářů k uvedenému datu. Dle jeho názoru má ústavní stížnost šikanózní prvky a navrhl proto její zamítnutí.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v té části, v níž směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1999, čj. 5 Cmo 145/99-213, a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 7. 4. 1999, čj. B 648/9, F 9667/96-201, je nepřípustná, neboť tato rozhodnutí byla stěžovatelem již napadena samostatně, podaným návrhem, vedeným pod sp. zn. III. ÚS 384/99 (Ústavnímu soudu došlým dne 4. 8. 1999), a projednání této části ústavní stížnosti tak bránila překážka věci zahájené. Ostatně o ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1999, čj. 5 Cmo 145/99-213, a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 7. 4. 1999, čj. B 648/9, F 9667/96-201, bylo dne 24. 1. 2000 již Ústavním soudem rozhodnuto tak, že se návrh pro neopodstatněnost odmítá - usnesením, sp. zn. III. ÚS 384/99, ze dne 24. 1. 2001.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, ve které stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh neopodstatněný. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. II. ÚS 2/98, III. ÚS 181/95) vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání pro nepřípustnost odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.
V daném případě se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, tedy otázkou ryze procesní, přičemž jak konstatoval, důvody uplatněné v dovolání nebylo možno podřadit pod ustanovení §238a odst.1 písm. a) o.s.ř. (nejednalo se o měnící rozhodnutí) a ani pod ust. §238 odst. 1 písm. b) až f). Napadené usnesení rovněž nesplňovalo podmínky ust §239 o.s.ř., neboť rozhodnutí o povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé.
Nejvyšší soud ČR přezkoumal dále otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelem, kdy stěžovatel namítal, že nebyl pokládán za účastníka řízení, tedy z pohledu ust. 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. , kdy je namítáno, že účastníku řízení byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. V tomto směru konstatoval, že z povahy obnovy řízení, jako mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí, vyplývá, že návrh na obnovu řízení může podat jen účastník původního řízení, příp. jeho právní nástupce. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR 10/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ČSR 19/1986, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud navrhovatelem obnovy není žádný z původních účastníků řízení, o jehož obnovu jde, soud zcela oprávněně o návrhu rozhodne tak, že jej zamítne pro nedostatek aktivní legitimace (srov. usnesení Nejvyšší soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, ze dne 25. 8. 1999). Stěžovateli tedy nebylo upřeno právo jednat před soudy jako účastník řízení o obnově řízení, ale soudy řešily otázku rozhodnou pro závěr o možnosti návrhu vyhovět, tedy otázku, zda stěžovatel byl účastníkem řízení, o jehož obnovu šlo. Případné pochybení soudu při hodnocení otázky, zda lze povolit obnovu řízení (zda návrh nebyl podán osobou neoprávněnou), by byl omylem v právním posouzení předpokladů pro povolení obnovy a nikoliv však vadou, kterou by stěžovateli byla odňata možnost jednat před soudem rozhodujícím o obnově řízení. K námitkám stěžovatele, které se týkaly vad řízení, o jehož obnovu žádal, Nejvyšší soudu ČR uvedl, že okolnost, že zmatečností bylo postiženo soudní řízení, jehož se týká projednávaný návrh na obnovu řízení (nalézací řízení), nezakládá vadu řízení o obnově (srov. obdobně usnesení Nejvyšší soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, a usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98). Nejvyšší soud ČR dále konstatoval, že tvrzení o zmatečnosti řízení se nemůže prosadit ani prostřednictvím úvah stěžovatele, dle kterých měl být účastníkem rejstříkového řízení o zápisu změny obchodního jména a předmětu podnikání akciové společnosti. Otázkou, zda akcionář je účastníkem takového řízení, se již Nejvyšší soud ČR zabýval v usnesení ze dne 17. 11. 1997, sp. zn. 1 Odon 3/9, přičemž jeho závěry byly shodné se závěry, ke kterým dospěl i Ústavní soud v usnesení, sp. zn. I. ÚS 185/98, ze dne 18. 5. 1999, totiž že v rejstříkovém řízení se nerozhoduje o právech a povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu, zapsaného nebo zapisovaného do obchodního rejstříku s tím, že ochrana práv akcionářům, pro případ, že by jejich práva mohla být dotčena nezákonností rozhodnutí, na jehož základě k zápisu do obchodního rejstříku dochází, je zaručena zákonem, a to v ust. §131 odst. 1 a §183 obch. zák. - akcionáři proto nejsou účastníky rejstříkového řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud ČR přezkoumal dovolání ve všech směrech jak z hlediska stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů, tak z hlediska vad rozhodnutí, ke kterým přihlíží z úřední povinnosti, přičemž důvody jeho přípustnosti neshledal. Své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a obsáhle zdůvodnil. Ústavní soud proto v projednávané věci neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Pro úplnost dodává, že posledně uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně skutečnosti, že akcionáři nejsou účastníky rejstříkového řízení, zcela odpovídají pokračující judikatuře Ústavního soudu (např. III. ÚS 360/99, I. ÚS 75/2000).
Vzhledem k výše uvedenému a k tomu, že sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti, Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu