ECLI:CZ:US:2001:4.US.53.2000
sp. zn. IV. ÚS 53/2000
Usnesení
IV. ÚS 53/2000
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) A. M., 2) E. M., obou zastoupených JUDr. P. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 1999, čj. 27 Co 640/98-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze stěžovatelé v podstatě uvádějí, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu a k porušení Ústavou jim zaručených práv, konkrétně zásady rovnosti účastníků řízení před soudem obsažené v čl. 96 Ústavy ČR, čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a konečně čl. 1 protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvujícího právo na pokojné užívání majetku. Je to sice soud, jenž rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede, toto pověření zákonem, obsažené v ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., není však vyjádřením libovůle soudu rozhodnout jakkoli. Odvolací soud nesprávně zamítl návrhy na doplnění důkazního řízení a odňal stěžovatelkám právo klást dotazy znalci. Z uvedených důvodů domáhají se proto stěžovatelé zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 4 C 309/90 Okresního soudu Praha - východ Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 7. 4. 1997, čj. 4 C 309/90-133, byla zamítnuta žaloba, v průběhu řízení několikráte změněná, kterou by žalovaní měli být povinni zdržet se výstavby kůlny a dílny na pozemku p. č. 89 k. ú. J. ve vzdálenosti do 3,5 m od hranice s pozemkem p. č. 90 k. ú. J., ve vzdálenosti přesahující 5,5 m od hranice pozemků p. č. 89 a 88 k. ú. J. a do výšky stavby přes 2,5 m. V důvodech svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že v projednávané věci vzhledem k provedeným důkazům, zejména znaleckému posudku a ohledání na místě samém, neshledal důvody pro omezení práv žalovaných ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 občanského zákoníku, neboť nebyl zjištěn stav, který by stěžovatele obtěžoval nad míru přiměřenou poměrům nebo by vážně ohrožoval výkon jejich práv. Jak dále konstatoval okresní soud, stavbou kůlny vznikne sice situace z estetických hledisek nežádoucí, nicméně vzhledem k podmínkám v obci nepůjde o situaci výjimečnou, vymykající se místním poměrům.
K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil, v podstatě se ztotožniv se zjištěními a závěry okresního soudu o tom, že nejsou dány podmínky ve smyslu §127 odst. 1 občanského zákoníku. K dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 5. 2001, čj. 22 Cdo 3005/2000-213, tak, že toto dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítl. Jak ve svém rozhodnutí mimo jiné konstatoval Nejvyšší soud ČR, ustanovení §127 o. s. ř., upravující provedení důkazů znaleckým posudkem, právo klást otázky znalci neobsahuje. Nicméně ze spisu plyne, že stěžovatelé při výslechu znalce jednu otázku znalci položili a z protokolu nevyplývá, že by na znalce měli ještě další otázky.
Řešení otázky vzdálenosti staveb od hranice pozemku či jiné stavby nepřísluší, jak je konstantně soudně judikováno (naposledy rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2617/99), soudu, ale stavebnímu úřadu. Kupř. samotná skutečností, že vlastník pozemku zřídí stavbu při hranici pozemku, ještě není bez dalšího neoprávněným zásahem do práv vlastníka sousedního pozemku či stavby. V daném případě je proto možno uvažovat jen o tom, zda je či není naplněna skutková podstata ustanovení §127 odst. 1 věta první občanského zákoníku, podle které vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného, nebo by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Obecné soudy se touto základní otázkou zabývaly, a proto i posuzovaly, zda zjištěné skutečnosti odůvodňují poskytnutí ochrany podle §127 občanského zákoníku. Nemůže tedy obstát námitka stěžovatelů, že s ohledem na čl. 11 Listiny by měla být poskytnuta ochrana jakémukoli ohrožení vlastnického práva, neboť výkon tohoto práva bez omezení daných výkonem práv jiných vlastníků je ve skutečnosti vyloučen. Ochrana je proto vlastníkovi poskytována jen za předpokladu, že zásah do jeho vlastnického práva dosahuje určitého stupně vyjádřeného klasifikací, že jde o "obtěžování nad míru přiměřenou poměrům" nebo "vážné ohrožení práv". V této souvislosti nelze pominout, že i obecné soudy vyjádřily určité pochybnosti stran vhodnosti umístění kůlny, tato nevhodnost však podle jejich názoru v kontextu celého případu nepředstavuje omezení práv stěžovatelů podle ustanovení §127 odst. 1 občanského zákoníku. Jinak na další námitku stěžovatelů týkající se provedení důkazů znaleckým posudkem a připuštění otázek na znalce, vypořádal se s ní v již citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR a ani Ústavní soud nemá k uvedenému co dodat. Stejně tak neobstojí námitka stěžovatelů, že by soudy prvého stupně, pokud se týče rozsahu a způsobu dokazování, postupovaly libovolně, k čemuž třeba dále podotknout, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá i nezadatelnost jejich práva na hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Provádění důkazů přímo Ústavním soudem požadované stěžovateli v jejich podání ze 24. 10. 2000 jeví se i z tohoto pohledu postrádat opodstatnění.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu