ECLI:CZ:US:2001:4.US.575.2000
sp. zn. IV. ÚS 575/2000
Usnesení
IV. ÚS 575/2000
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti R. J., zastoupeného JUDr. E. K., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2000, čj. 13 To 724/99 - 275, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo přezkoumáno rozhodnutí soudu I. instance, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele dle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmínečným odkladem na dva roky a šest měsíců. Dále byl vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu služby v ozbrojených silách České republiky na dobu dvou let.
Stěžovatel tvrdí, že v odvolacím řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a domáhá se proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
K odůvodnění své stížnosti stěžovatel uvádí, že odvolací soud ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu řádně nezhodnotil to, že jediným důkazem je tvrzení poškozeného S. a proti tomu stojí tvrzení obžalovaného a jeho kolegů. Odvolací soud se v přezkumném řízení dále vůbec nezabýval důkazem, proč došlo k záměně přístroje A. při porovnávání údajů inspekcí MV ČR. Odvolací soud se rovněž řádně nevypořádal s rozpory, které jsou v tvrzeních poškozeného S. jak při výsleších v přípravném řízení, tak i před soudem, např. tvrzení, kde a kdy poprvé spatřil prvého policistu, kdy a kde se hovořilo o penězích.
Odvolací soud se řádně nevypořádal ani s důkazem o tom, proč poškozený S. nevolal tísňovou linku 158, ačkoliv věděl, že tak může učinit, aby zajistil oznámením děje údajného požadavku úplatku důkaz proti obžalovanému a jeho kolegům, jakož ani s rozporem v tvrzení poškozeného S. o výběru peněz z bankomatu, kde tvrdil, že byl tak nervózní a rozrušený, že při výběru několikrát zadal špatné PIN, což bylo vyvráceno zprávou KB, a. s. Odvolací soud se rovněž nezabýval a nevypořádal s důkazy podanými utajenou svědkyní J. co do jejich věrohodnosti, když při řízení u prvoinstančního soudu uvedla, že jí poškozený S. vyprávěl o celé věci před výpovědí u soudu.
Odvolací soud se rovněž vůbec nevypořádal s rozpory ve výpovědích svědka P. a poškozeného S. ohledně tvrzení S. v přípravném řízení i před soudem o obsahu jeho sdělení svědku P., ani proč v rozhovoru s tímto policistou nežádal o odběr krve, aby prokázal, že neřídil vozidlo v podnapilém stavu, ani nehodnotil výpověď obžalovaného Ch. a obžalovaného J. ohledně opětovné výzvy k dechové zkoušce poškozeného S. přístrojem Alkotest. Odvolací soud nezkoumal, zda bylo nutné utajovat svědkyni vystupující pod jménem J., kdy mohly být odstraněny rozpory v její výpovědi v přípravném řízení a následně před soudem, pokud by musela odpovídat na dotazy obhájců, a zda tím nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu.
Stěžovatel tvrdí, že těmito pochybeními odvolací soud naplnil nespravedlnost procesu a v částech pak nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí.
Z obsahu spisu sp. zn. 20 T 63/99 Okresního soudu v Pardubicích Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. 11. 1999, čj. 20 T 63/99 - 241, byl stěžovatel spolu se dvěma dalšími spoluobviněnými uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v ozbrojených silách České republiky na dobu dvou let.
Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 15. 10. 1998 kolem 0:00 hodin na silnici mezi obcemi Hradiště na Písku a Pardubicemi spolu s dalšími dvěma spoluodsouzenými, jako službu konající členové hlídky OHS OŘ PČR Pardubice, prováděli kontrolu osobního motorového vozidla, které řídil M. S., přičemž po údajném zjištění požití alkoholu řidičem před jízdou pomocí dechové zkoušky požadovali po řidiči vozidla finanční částku 6.000,-- Kč za to, že jeho přestupek řízení pod vlivem alkoholu neoznámí k vyřešení na dopravní inspektorát, s čímž nejprve řidič souhlasil, posléze si však toto rozmyslel a když jim na Ch. ulici v Pardubicích odmítl požadovanou částku předat, nevrátili mu jeho řidičský průkaz, zakázali mu další jízdu a sepsali s ním oznámení o přestupku s uvedením nepravdivých skutečností, které následně postoupili k dalšímu řízení na DI OŘ PČR Pardubice.
Proti výše citovanému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích se stěžovatel odvolal, avšak Krajský soud v Hradci Králové jeho odvolání ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
Těžiště stěžovatelovy argumentace se soustřeďuje zejména na zpochybňování hodnocení důkazů odvolacím soudem, poukazování na údajné rozpory mezi jednotlivými důkazy a zdůrazňování toho, že odvolací soud se některými skutečnostmi nezabýval, či se s nimi dostatečným způsobem nevypořádal. K tomu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový nespadá do soustavy obecných soudů. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvená v Ústavě ČR, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy ČR. V případě čl. 36 odst. 1 Listiny by k porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu na jejich ochranu mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz. např. III. ÚS 84/94 nebo III. ÚS 166/95). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Ke konkrétním skutečnostem, na které stěžovatel ve své stížnosti poukazuje, je třeba uvést následující. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu řádně nezhodnotil to, že jediným důkazem je tvrzení poškozeného S. a proti tomu stojí tvrzení obžalovaného a jeho kolegů. Tvrzení poškozeného S. však v žádném případě není jediným důkazem svědčícím v neprospěch stěžovatele a obou spoluodsouzených, ale spíše pouze jakýmsi rámcem, do něhož zapadají ostatní důkazy, jako výpověď svědkyně J., svědka P. či úřední záznam svědka R. Okresní soud tedy nevycházel pouze z tvrzení svědka S., ale i z dalších důkazů.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že odvolací soud se v přezkumném řízení vůbec nezabýval důkazem, proč došlo k záměně přístroje Alkotest při porovnávání údajů inspekcí MV ČR. Ze spisového materiálu vyplývá, že byly podrobovány kontrole oba přístroje Alcotest, které byly v té době na OHS k dispozici, přičemž závěry obecných soudů vychází ze skutečností týkajících se přístroje, který měl stěžovatel a oba spoluobvinění v té době k dispozici.
Dále stěžovatel uvádí, že odvolací soud se řádně nevypořádal s důkazy, které jsou v tvrzeních poškozeného S. zcela rozporné jak při výsleších v přípravném řízení, tak i před soudem, např. tvrzení kde a kdy poprvé spatřil prvého policistu, kdy a kde se hovořilo o penězích. Hodnocení důkazů je věcí obecných soudů a Ústavní soud v tomto hodnocení nespatřuje žádná zásadní pochybení. Případné nepodstatné rozpory ve výpovědích poškozeného S. v přípravném řízení a v řízení před soudem jsou zcela pochopitelné vzhledem době, která uplynula mezi jeho výpovědí v přípravném řízení a v řízení před soudem.
Tvrzení stěžovatele, že odvolací soud se řádně nevypořádal ani s důkazem o tom, proč poškozený S. nevolal tísňovou linku 158, ačkoliv věděl, že tak může učinit, aby zajistil oznámením děje údajného požadavku úplatku důkaz proti obžalovanému a jeho kolegům, je naprosto neopodstatněné. Skutečnost, na kterou stěžovatel poukazuje, není možno považovat za důkaz svědčící v jeho prospěch, neboť důvody, proč poškozený na tísňovou linku nevolal, mohly spočívat i v jiných okolnostech, než je neodůvodněnost takového počínání. Navíc z tvrzení poškozeného v přípravném řízení vyplývá, že mu volání vůbec nebylo obviněnými umožněno.
Stěžovatel se dále pozastavuje nad tím, že se odvolací soud nevypořádal s rozporem v tvrzení poškozeného S. o výběru peněz z bankomatu, kde tvrdil, že byl tak nervózní a rozrušený, že při výběru několikrát zadal špatné PIN, což bylo vyvráceno zprávou KB, a. s. Tento rozpor opravdu existuje, avšak sám o sobě nemůže založit domněnku o nevěrohodnosti celé výpovědi poškozeného. Navíc jde o detail, který nemůže mít vliv na celkový obraz skutkového děje v daném případě.
Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že odvolací soud se nezabýval a nevypořádal s důkazy podanými utajenou svědkyní J. co do jejich věrohodnosti, když při řízení u prvoinstančního soudu uvedla, že ji poškozený S. vyprávěl o celé věci před výpovědí u soudu. Svědkyně J. skutečně, mimo jiné, uvedla: "Před svým výslechem u soudu jsem hovořila s panem S., a to minulý týden, aby mi v kostce řekl, o co se vlastně jednalo." Tato skutečnost je pochopitelná s ohledem na to, že mezi dnem, kdy se měl stát projednávaný trestný čin, a dnem výpovědi svědkyně J. před soudem, uplynul bezmála rok. Navíc tento její výrok jistě vzal okresní soud při svém rozhodování v úvahu.
Stěžovatel dále uvádí, že odvolací soud se nevypořádal s rozpory ve výpovědích svědka P. a poškozeného S. ohledně tvrzení S. v přípravném řízení i před soudem o obsahu jeho sdělení svědku P., ani proč v rozhovoru s tímto policistou nežádal o odběr krve, aby prokázal, že neřídil vozidlo v podnapilém stavu. K tomu je třeba říci, že výpovědi obou svědků jsou v zásadě slučitelné, byť určité rozpory mezi nimi existují. Tyto rozpory však nedosahují takové intenzity, která by v zásadním smyslu znevěrohodňovala výpověď svědka S., a v žádném případě nezakládají extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Ke skutečnosti, že poškozený nežádal v daném okamžiku odběr krve, se tento ve své výpovědi vyjádřil tak, že se chtěl pouze informovat na možnost podání stížnosti proti neadekvátnímu postupu obviněných.
Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud se nevypořádal s důkazem ve výpovědi obžalovaného Ch. a stěžovatele ohledně opětovné výzvy k dechové zkoušce poškozeného S. přístrojem Alkotest. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že jak stěžovatel, tak obžalovaný Ch. shodně uvedli, že na opětovnou výzvu k dechové zkoušce reagoval poškozený S. odmítnutím. Ústavní soud v této skutečnosti shledává pouze jeden z řady důkazů, které obecné soudy při svém rozhodování braly do úvahy.
Stěžovatel konečně uvádí, že odvolací soud se nezabýval, zda bylo nutné utajovat svědkyni vystupující pod jménem J., kdy mohly být odstraněny rozpory v její výpovědi v přípravném řízení a následně před soudem, pokud by musela odpovídat na dotazy obhájců a zda tím nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu. Ze spisového materiálu vyplývá, že svědkyně J. na dotazy obhájkyně stěžovatele i obhájců obviněných před soudem v hlavním líčení odpovídala, a tudíž právo stěžovatele na obhajobu porušeno nebylo.
Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud svými údajnými pochybeními naplnil nespravedlnost procesu a v částech pak nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí.
Ústavní soud ve světle všech výše uvedených skutečností konstatuje, že stěžovatelova věc byla projednána nestrannými a nezávislými soudy v souladu s postupem stanoveným jim právními předpisy, a že tedy ústavně zakotvená práva stěžovatele nebyla nijak dotčena. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 19. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu