ECLI:CZ:US:2001:4.US.595.2000
sp. zn. IV. ÚS 595/2000
Usnesení
IV. ÚS 595/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Ing. M. B., zastoupeným Mgr. & Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2000, čj. 7 Cmo 683/2000-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tím, že jím měl Vrchní soud v Praze porušit jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze byl změněn výrok prvoinstančního soudu o nákladech řízení v rozporu s platnou právní úpravou, zakotvenou v občanském soudním řádu (dále jen "o.s.ř."). Podle názoru stěžovatele, který měl v řízení před obecným soudem postavení žalobce, soud porušil zákon, jelikož posoudil skutkový stav, na základě kterého rozhodoval o nákladech řízení, podle ustanovení §146 odst. 2 věty první o.s.ř., zatímco měl na daný případ aplikovat dikci věty druhé tohoto ustanovení. Soud dle jeho názoru zcela pominul skutečnost, že žalovaný v předchozím řízení, tedy Investiční fond B. - K., a.s., (dříve K. holding a.s.), se začal předtím, než vzal stěžovatel svůj návrh na zahájení řízení zpět, "chovat" jako investiční fond v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 248/1992 Sb., a tudíž stěžovatel neměl důvod dále pokračovat v již zahájeném řízení. Z tohoto důvodu vzal proto svůj důvodně podaný návrh zpět a nedomnívá se, že by byl důvod k aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty první o.s.ř., i když svým jednáním zavinil, byť procesně, zastavení řízení, jelikož v tomto případě má na základě shora uvedených skutečností přednost právě ustanovení věty druhé příslušného ustanovení.
Ze spisu Městského soudu v Praze (dříve Krajský obchodní soud v Praze), sp. zn. 48 Cm 71/99, který si Ústavní soud vyžádal, zjistil, že se stěžovatel svým návrhem ze dne 4. února 1999 domáhal určení právního statutu žalovaného, Investičního fondu B. - K., a.s., (dříve K. holding a.s.), kdy by soud určil, že žalovaný je investičním fondem ve smyslu ustanovení §7 a násl. zákona č. 248/1992 Sb., a dále pak náhrady nákladů řízení. Před zahájením řízení ve věci samé pak vzal stěžovatel žalobu v celém rozsahu zpět, neboť v průběhu řízení došlo k přeměně žalovaného na investiční fond a žaloba se tím stala bezpředmětnou. V návaznosti na toto zpětvzetí žaloby Městský soud v Praze (dříve Krajský obchodní soud v Praze) řízení usnesením ze dne 23. března 2000, čj. 48 Cm 071/99-56, zastavil a žalovanému uložil povinnost do 3 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 4.150,- Kč. Výrok o nákladech řízení pak odůvodnil ustanovením §146 odst. 2 o.s.ř. s tím, že řízení bylo zastaveno pro chování žalovaného, který se v průběhu řízení změnil z akciové společnosti zpět na investiční fond.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalovaný odvolání, směřující do výroku o nákladech řízení, v němž namítal, že žaloba nebyla od samého počátku důvodná a přípustná po stránce hmotněprávní a v okamžiku jejího podání bránila věci překážka litispendence v důsledku žaloby podané ing. I. P. Žalovaný se ve svém odvolání domáhal změny napadeného výroku soudu I. stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 23. srpna 2000, čj. 7 Cmo 683/2000-66, usnesení soudu I. stupně v napadeném výroku o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že po přezkoumání usnesení soudu I. stupně shledal důvodnost podaného odvolání, a to vzhledem ke skutečnosti, kdy z úřední činnosti je odvolacímu soudu známo, že zápis uvedené změny obchodního jména žalovaného do obchodního rejstříku byl důsledkem pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, čj. 7 Cmo 158/99-174, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 12. 1998, čj. 54 Cm 279/98-119, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady Investičního fondu B. - K., a.s., týkající se přeměny investičního fondu na akciovou společnost běžného typu. Na základě této skutečnosti proto nelze dovodit, že by ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného, neboť k jeho přeměně zpět na investiční fond došlo nikoliv z jeho vůle, nýbrž v důsledku soudního rozhodnutí, a tudíž podmínky pro aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. tak dány nejsou, a proto je třeba vycházet z věty prvé tohoto ustanovení, podle níž by byl povinen nahradit náklady řízení stěžovatel, neboť zpětvzetím žaloby z procesního hlediska zastavení řízení zavinil. Protože však žalovaný v dané věci výslovně v odvolání požadoval, aby o nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo a podle obsahu spisu mu ani žádné náklady nevznikly, rozhodl podle §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným, a nepřísluší mu tedy zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud neshledal v postupu a závěrech Vrchního soudu v Praze nic, co by ho opravňovalo ke zrušení napadeného výroku jeho rozhodnutí. Je totiž věcí obecného soudu samostatně posoudit, zdali skutková zjištění, ke kterým na základě provedeného dokazování dospěl, subsumuje pod to které příslušné ustanovení zákona, a to i v případě, kdy by se Ústavní soud s jeho právními úvahami neztotožňoval, neboť není v tomto směru oprávněn zasahovat do nestranného a nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouze tehdy, pokud by bylo možné konstatovat, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, bylo by důvodné považovat toto rozhodnutí za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34, vydání 1., Praha C.H.Beck, 1995, stejně tak i nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III ÚS 314/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118, vydání 1., Praha C.H.Beck, 2000). Tento nedostatek shora uvedené rozhodnutí nevykazuje a svůj výrok odvolací soud v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. řádně odůvodnil. Ústavní soud neshledal důvodu rušit napadené rozhodnutí, a to i s přihlédnutím k tomu, že posuzovaná problematika se týká otázky výše náhrady nákladů řízení, která sama o sobě zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, samotný spor o výši náhrady nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo, než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu