ECLI:CZ:US:2001:4.US.614.2000
sp. zn. IV. ÚS 614/2000
Usnesení
IV. ÚS 614/2000
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti L. Č., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, čj. 5 To 36/2000-6104, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2000, čj. 2 T 11/96-5945, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů stěžovatel tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel poukazuje na některé závěry a stanoviska orgánů činných v trestním řízení založených v trestním spisu (vyšetřovatel, dozorový prokurátor, odvolací soud), ze kterých vyplývají pochybnosti o objasnění skutečností základních pro rozhodnutí o vině obžalovaného, o čemž svědčí i to, že rozsudky soudu prvého stupně byly několikrát zrušeny a věc byla vrácena k došetření či k novému projednání a rozhodnutí. V konkrétnostech stěžovatel uvádí, že využil svého práva a odmítl vypovídat, což obecné soudy hodnotily jednoznačně v jeho neprospěch, a tudíž v rozporu se základními zásadami trestního řízení a jeho ústavně zaručenými právy. Na podporu svého tvrzení stěžovatel cituje z odůvodnění napadených rozsudků konkrétní pasáže textu, ze kterých lze dle jeho názoru vysledovat vadný postup soudu. Další pochybení spatřuje i v hodnocení důkazů a tvrdí, že napadená rozhodnutí byla vydána při nerespektování základních zásad trestního řízení a nebyla odůvodněna v souladu s ustanovením §125 trestního řádu. Stěžovatel cituje konkrétní pasáže z odůvodnění napadených rozsudků, srovnává je a v podrobnostech poukazuje na to, že ta která skutková zjištění odporují provedeným důkazům, nebo jsou ve vzájemném protikladu, že u konkrétních skutkových zjištění chybí označení důkazů, o které se soud opřel při svém rozhodování, a že konkrétní dílčí závěry soud učinil na základě domněnek a hypotéz bez reálného základu. Stěžovatel rovněž vytýká obecným soudům, že si v rozporu se zásadou in dubio pro reo vybraly z rozporných výpovědí spoluobžalovaného B., resp. dalších svědků, jen to, co se jim hodilo do jejich verze, že pochybnosti budí sama skutková věta výroku napadeného rozsudku, která obsahuje neprůkazné a navíc nepřípustné alternativní zjištění. Závěrem stěžovatel s poukazem na konkrétní části odůvodnění rozsudků má za to, že obecné soudy pochybily i v tom, když po provedení a vyhodnocení řetězce nepřímých důkazů nebyly schopny uvést, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních důkazů je vyloučena možnost jiného, než jimi přijatého skutkového závěru. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel žádá Ústavní soud, aby oba napadené rozsudky zrušil.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/96, Ústavní soud zjistil, že v trestní věci spoluobžalovaných J. B., O. K. a stěžovatele rozhodoval Městský soud v Praze dříve již několikrát, a to v červnu 1994, v prosinci 1996, v červenci 1997 a v březnu 1998. Odvolací soud však rozsudky soudu prvého stupně rušil a věc vrátil buďto státnímu zástupci k došetření, či nalézacímu soudu k novém projednání a rozhodnutí. Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 20. 1. 2000 Městský soud v Praze, byv vázán právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 9. 1998, uznal všechny tři obžalované vinnými trestným činem krádeže podle ustanovení §247 odst. 1, 4 trestního zákona a uložil jim trest odnětí svobody, který v případě stěžovatele, jenž byl shledán zvlášť nebezpečným recidivistou, stanovil v trvání 12 let. K odvolání všech obžalovaných ve věci rozhodl Vrchní soud v Praze, který v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu I. stupně a sám ve věci rozhodl tak, že po úpravě skutkové věty kvalifikoval jednání obžalovaných stejně jako soud prvého stupně, avšak nepodmíněné tresty odnětí svobody stanovil v nižší výměře, konkrétně u stěžovatele ve výši 8 let mimo jiné proto, že u něho neshledal naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy. Odvolací soud rovněž rozhodl o trestech propadnutí věcí, jakož i o nároku poškozené E. S.
Skutkově šlo o to, že všichni tři obžalovaní se dne 10. října 1990 kolem 8.00 hod sešli na smluveném místě v Praze 10 za účelem konečné domluvy realizace plánu, jak protiprávně získat pro sebe z bytu manželů S., velkou finanční částku v korunách československých, kterou tam měl podle dřívějších dohod mezi obžalovaným J. B., J. S. a ing. D. S. přinést ing. D. S. k nelegální valutové výměně s obžalovaným J. B. Poté v uvedeném bytě za přesně nezjištěných okolností za účasti J. S., ing. D. S. a přinejmenším jednoho z obžalovaných si obžalovaní po neoprávněném vynesení peněz z bytu mezi sebe rozdělili částku nejméně 5 837 143 Kč. Na tomto místě je třeba pro ucelení doplnit, že podle obecných soudů došlo v kritické době v označeném bytě mezi účastníky zjevně nelegální transakce k fyzickému střetu, neboť na místě byly zjištěny prokazatelně stopy lidské krve, střela vypálená ze střelné zbraně obsahující lidskou tkáň a byla zachycena i zřejmá snaha krev z místa, jakož i ze schodů domu, odstranit. D. S. a J. S. byli od této chvíle (a dosud jsou) nezvěstní.
Z obsáhlého odůvodnění soudu prvého stupně vyplynulo, že soud podrobně hodnotil výpovědi obžalovaného B. z hlediska jejich vývoje v průběhu trestního řízení, výpovědi 117 svědků, z nichž řada se vyjadřovala zejména k pobytu a přítomnosti odsouzených na místě činu v rozhodné době, a dále expertizy a znalecké posudky a obsáhlý listinný důkazní materiál, jehož součástí byla i zjištění učiněná policií při ohledání místa činu. Na základě provedených nepřímých důkazů soud dovodil, že jednání obžalovaných lze rekonstruovat do té míry přesvědčivě, že nelze pochybovat o jejich vině.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání. Konkrétními citacemi částí odůvodnění dokládal svoje tvrzení o tom, že závěry soudu jsou spekulativními konstrukcemi, nepodloženými ani nepřímo provedenými zjištěními, že soud obrátil důkazní břemeno v neprospěch stěžovatele a nerespektoval zásadu in dubio pro reo a že odmítl výslech dalších, stěžovatelem navržených, svědků. Podle stěžovatele byla řada nepřímých důkazů vyhodnocena vadně, povrchně, či ve vzájemném rozporu a souhrnně řečeno bylo hodnocení soudu v jeho celku konstruováno v neprospěch stěžovatele.
Vrchní soud potvrdil správnost postupu soudu prvého stupně při zjišťování všech okolností týkajících se doby a místa spáchání činu, způsobu jeho provedení, totožnosti poškozeného, jakož i spolupachatelství obžalovaných a způsobu zjištění výše škody. Vrchní soud na rozdíl od městského soudu považoval za nadbytečné uvádět ve výroku rozsudku, jak se obžalovaní o peníze rozdělili, neboť tato skutečnost je pro stanovení právní kvalifikace nepodstatná. Vrchní soud uvedl, že účelem jeho rozhodnutí není se znovu zabývat hodnocením provedených důkazů, neboť tak vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem učinil městský soud a s jeho podrobnou a přesvědčivou argumentací se lze ztotožnit. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti konkrétních důkazů provedl nalézací soud na základě analýzy poznatků o pramenech důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti, jakož i důkazy, jejichž prostřednictvím byl potvrzen děj, který byl předmětem dokazování. Vrchní soud potvrdil, že městský soud důsledně postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu a že správně zjištěný skutkový stav posoudil v souladu se zákonem, když jednání obžalovaných kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 za použití přísnější právní kvalifikace podle odst. 4. Vrchní soud přehodnotil závěr městského soudu o tom, že stěžovatel (a spoluobžalovaný B.) se dopustil protiprávního jednání jako zvlášť nebezpečný recidivista, a to z důvodu nesplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečené recidivy ve vztahu ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu. Vrchní soud se vyjádřil k důvodům, které ho vedly ke stanovení nižší výměry nepodmíněných trestů odnětí svobody, stran důvodu uložení trestu propadnutí věci spočívajícího v propadnutí osobního automobilu, který byl stěžovateli uložen, odkázal na napadený rozsudek.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele vrchní soud mimo jiné uvedl, že nezjištění pachové stopy stěžovatele na inkriminovaném místě nevylučuje jeho přítomnost na místě, že důkazy nezbytné k rozhodnutí provedeny byly a další navrhované důkazy nebyl soud v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu povinen provést, že námitky ke způsobu hodnocení důkazů jsou v podstatě rozvedením námitek již uplatněných v průběhu řízení, se kterými se městský soud již vypořádal, případně jde o polemiku sledující zpochybnění důkazů či umožnění opačného závěru.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V úvodu své ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na některá vyjádření orgánů činných v trestním řízení, ze kterých vyplývají pochybnosti o jasném a prokazatelném ozřejmění faktů (co stalo v bytě S. a kde jsou S. a S., vyšetřovatel č. l. 1782), pochybnosti o úspěšnosti obžaloby (dozorový prokurátor č. l. 1415), vytknutí závažných vad v přípravném řízení a nedostatečné objasnění základních skutečností (první zrušující usnesení odvolacího soudu č. l. 2869 a č. l. 2870), nesprávnost postupu při rozhodování o vině za použití hypotéz a domněnek (druhé a třetí zrušující usnesení odvolacího soudu č. l. 5175 a č. l. 5536). Ústavní soud bere takto předestřené informace na vědomí jako daná a nezměnitelná fakta, související s průběhem a vývojem celého trestního stíhání, ve kterém byly podány dvě obžaloby (nejprve pro trestný čin loupeže a poté pro trestný čin vraždy), a vydáno šest meritorních rozhodnutí, a dodává, že v důsledku vadného postupu nalézacího soudu při rozhodování o vině obžalovaných odvolacímu soudu nezbylo než rušit rozhodnutí nalézacího soudu a že jeho zrušující rozhodnutí přirozeně obsahují výtky a kritická vyjádření. V zájmu objektivního přístupu k věci je třeba doplnit, že mimo ně obsahuje hodnocení postupu nalézacího soudu i řadu pozitivních prvků.
Pokud jde o porušení čl. 40 odst. 4 Listiny, podle kterého má obviněný právo odepřít výpověď a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven, stěžovatel tvrdí, že využití tohoto práva obecné soudy hodnotily v jeho neprospěch. Vychází z toho, že soud se na více místech svého odůvodnění, mimo jiné i v pasáži nadepsané "Hodnocení důkazů", zmiňuje např. o tom, že stěžovatel něco nedokázal rozumně vysvětlit, že by jistě nesmlčel své alibi, kdyby ho pro určitou situaci měl, resp. že takovýmto postojem stěžovatel hodlal nepodílet se na svém vlastním usvědčení z trestného činu, ať již pravdivou či lživou výpovědí, apod. Obsahově shodnou námitku uplatnil stěžovatel (stejně jako obžalovaný K.) v odvolání. Vrchní soud v Praze poukázal na stanovisko nalézacího soudu, podle kterého využití práva nevypovídat je zcela legitimní a samo o sobě nemůže nikoho usvědčovat, a v této souvislosti zaujal názor, že nalézací soud postupoval v souladu se zákonem a že žádné závěry, které by svědčily v neprospěch obžalovaného (K.), ohledně tohoto zjištění neučinil. Ústavní soud se s tímto závěrem, který lze vztáhnout i na osobu stěžovatele, ztotožňuje. Je třeba připomenout, že v dané věci byl shromážděn rozsáhlý a různorodý důkazní materiál a provedeno množství nepřímých důkazů. Aby soud mohl prezentovat případ ve všech jeho souvislostech, nemohl nezareagovat na fakt, že dva z obžalovaných odmítli vypovídat. Ústavní soud připouští, že zasazení tohoto faktu do rámce celého případu mohlo být ze strany soudu pojednáno jinak, nicméně s přihlédnutím k celkové koncepci odůvodnění a jeho jazykové stylizaci lze mít za to, že v ústavní stížnosti stěžovatelem uváděné citace ze soudního rozhodnutí nemají povahu hodnocení důkazu, ale zůstávají v rovině pouhého konstatování konkrétní skutečnosti, resp. zamyšlení autora rozsudku nad určitými momenty chování obžalovaných ve všech jeho různostech, nezpůsobilé však ovlivnit rozhodnutí o jejich vině. To, že se tyto úvahy ocitají v pasáži nazvané "Hodnocení důkazů", resp. "Obhajoba obžalovaných a postoj soudu k ní", nepochybně souvisí s líčením skutkového děje, to však nikterak nemění jejich váhu a význam, ani je nečiní způsobilými k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Co se týče stěžovatelem kritizovaného postupu soudu při hodnocení provedených důkazů a vad odůvodnění, Ústavní soud připomíná, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví nepřísluší pravomoc zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod nebo pro jeho zásah nebyly dány zvláštní podmínky. V souvislosti s těmito zvláštními podmínkami Ústavní soud již dříve judikoval, že pouze v případě, že by závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, bylo by třeba takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR (srov. nález III.ÚS 84/94 in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3 č. 34).
Jakkoli námitky a tvrzení stěžovatele jsou obsáhle zdůvodněny, jejich podstata směřuje do způsobu hodnocení provedených důkazů tak, jak k němu v napadených rozhodnutí obecné soudy dospěly. Stěžovatel se v této souvislosti dovolává závěrů Ústavního soudu učiněných v dřívějších nálezech k náležitostem spravedlivého procesu (III. ÚS 271/96 in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7 č. 24 a II. ÚS 441/99, dosud nepublikováno). Ústavní soud však vázán rozsahem své pravomoci a vědom si závěrů učiněných ve své dosavadní rozhodovací praxi posoudil ústavněprávní argumentaci stěžovatele, jakož i napadená rozhodnutí a poté dospěl k závěru, že v daném případě není dán pro jeho zásah prostor. Není podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů vyjádřené v rozhodnutích, jde o to, aby posoudil, zda se jejich úvahy a názory pohybují v ústavních mezích.
V této souvislosti zjistil, že provedené důkazy byly pečlivě analyzovány co do jejich původu, závažnosti a věrohodnosti, jakož i vztahu k ostatním důkazům. Zpřehledněním důkazního materiálu a poté vzájemným porovnáváním vytčených skupin důkazů a jejich prvků nalézací soud odvíjel nit případu ve snaze dobrat se pravdivého obrazu o průběhu kritického dne. Z odůvodnění vyplývá popis postupu, jakým celý případ uchopil a jakými úvahami byl při hodnocení veden. Nelze jistě opomenout, že vina obžalovaných byla prokazována na základě pouze nepřímých důkazů. V takovém případě je třeba, aby užité nepřímé důkazy byly soudem podrobně popsány, zváženy a musí se také do té míry doplňovat a na sebe navazovat tak, aby příslušné rozhodnutí bylo odůvodněno přesvědčivě. Podle Ústavního soudu přezkoumávané hodnocení nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází z vnitřního přesvědčení soudu, vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Námitky stěžovatele, jakkoli obsahující jistou míru fakticity, tím, že neberou ohled na komplexní zvážení celého soudem zjištěného a popsaného skutkového děje, zakládají sice možnost pro polemiku v rovině zákonné, nikoliv však ústavní.
S ohledem na shora zjištěné má Ústavní soud za to, že stěžovatel byl zbaven svobody způsobem, který je ústavně konformní, neboť se mohl domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti, že se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, bylo respektováno jeho právo na obhajobu, stejně jako princip presumpce neviny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout z důvodu její zjevné neopodstatněnosti..
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu