ECLI:CZ:US:2001:4.US.670.2000
sp. zn. IV. ÚS 670/2000
Usnesení
IV. ÚS 670/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 1 To 1/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 1 T 6/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi a postupem soudů v řízeních předcházejících jejich vydání byl porušen článek 2 odst. 2 a článek 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článek 1 a článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zejména ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 6/99, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 1 T 6/99, byl stěžovatel uznám vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.") k §219 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 1. ledna 1999 v době mezi 00.30 hodin až 00.50 hodin, v sále kulturního domu v L., okr. Vyškov, kde probíhala silvestrovská taneční zábava, ve stavu prosté opilosti lehkého až středního stupně, po vzájemné slovní rozepři a následném fyzickém napadání kvůli jeho citovým vztahům k A. K., družce poškozeného M. S., tomuto zasadil celkem čtyři rány nožem do oblasti hrudníku, břicha a pravého třísla, čímž způsobil poranění v předmětném rozsudku uvedená a blíže specifikovaná. Dále pak byl stěžovatel tímto rozsudkem odsouzen, podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ihned po jeho vyhlášení v hlavním líčení odvolání, které dodatečně písemně odůvodnil.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. 1 To 94/99, tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to z důvodu doplnění dokazování k upřesnění skutkových zjištění v dané věci.
V návaznosti na toto rozhodnutí soud I. stupně po provedeném řízení vydal v záhlaví tohoto usnesení Ústavního soudu již uvedený rozsudek, kterým rozhodl ve výroku svého rozhodnutí způsobem naprosto totožným jako ve svém předcházejícím, odvolacím soudem zrušeném, rozsudku.
Proti tomuto rozhodnutí podal ihned po jeho vyhlášení soudem stěžovatel odvolání přímo do protokolu, které dodatečně písemně odůvodnil s tím, že v něm v podstatě uvádí tytéž námitky, které opakuje i v podané ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 1 To 1/2000, rozhodl podle §258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád."), tak, že tento rozsudek soudu I. stupně částečně zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli za odvoláním nedotčený pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání 10 roků. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přezkoumal zákonnost a důvodnost všech výroků napadeného rozsudku a stejně tak i zákonnost řízení předcházejícího jeho vydání. Zejména pak poukázal na skutečnost, že procesními vadami nezatížené dokazování soudu I. stupně bylo provedeno v takovém rozsahu, který umožňuje odvolacímu soudu učinit závěr o tom, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti s tím, že jeho postup byl plně v souladu se zákonem i pokud jde o hodnocení provedených důkazů. Z těchto potom také soud prvního stupně vyvodil i logické a přesvědčivé závěry, které v dostatečném rozsahu rozvedl v příslušných pasážích odůvodnění svého rozhodnutí. K námitkám stěžovatele se vyjádřil v tom smyslu, že tyto nejsou způsobilé zvrátit správnost závěru soudu I. stupně o vině stěžovatele pokusem uvedeného trestného činu. Pokud pak odvolací soud jeho rozhodnutí z podnětu odvolání stěžovatele částečně zrušil ve výroku o trestu, bylo tomu tak proto, že se ne zcela ztotožnil se závěry, které tento učinil stran otázky adekvátnosti ukládaného trestu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvedl, že citovanými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, že byla soudy obou stupňů uplatněna státní moc mimo meze stanovené zákonem, v tomto případě trestním zákonem a trestním řádem, a v důsledku tohoto došlo k porušení základního principu vymezení České republiky jako demokratického právního státu, přičemž tento princip je třeba chápat nejen z formálního hlediska, nýbrž i z hlediska toho, že Česká republika musí být materiálním právním státem.
Řízení předcházejícímu vydání napadených rozhodnutí pak zejména vytýká vady spočívající v tom, že některým svědkům byly pokládány k některým skutečnostem v rozporu s trestním řádem sugestivní otázky, dále pak např. také skutečnost, že soud používá v odůvodnění rozsudku formulace typu "neuvěřil obhajobě obžalovaného, vyhodnotil jako účelovou" apod. Dle tvrzení stěžovatele soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch a také se nezabývaly okolnostmi svědčícími v jeho prospěch vůbec nebo jen měrou zcela nepřiměřenou skutkovému ději.
Navrhovatel namítá porušení svých práv také v případě obsazení senátu odvolacího soudu. Po zrušení původního rozsudku a vrácení věci krajskému soudu a následném prvoinstančním rozhodnutí, předvolal obhájce a nechal eskortovat stěžovatele k veřejnému zasedání předseda senátu, který rozhodoval v původním odvolacím řízení. Samotné veřejné zasedání se však již konalo před senátem v naprosto jiném složení.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 2000 k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje odvolací senát za neopodstatněnou. Dále pak konstatoval, že dle jeho mínění nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a soud I. stupně provedl v rámci hlavního líčení všechny dostupné a potřebné důkazy k tomu, aby mohl být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný k jeho rozhodnutí, a provedené důkazy pak řádně hodnotil v otázce viny stěžovatele, a to v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Taktéž v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč nevyhověl dalším návrhům stěžovatele na doplnění dokazování. Stran námitky stěžovatele, že po zrušení v pořadí prvého odsuzujícího rozsudku a vrácení věci krajskému soudu a následném novém prvoinstančním rozhodnutí, kdy předvolal obhájce a nechal eskortovat stěžovatele k veřejnému zasedání, předseda senátu, který rozhodoval v původním odvolacím řízení, avšak veřejné zasedání o odvolání se však již konalo před senátem v naprosto jiném složení, uvedl, že nelze této výtce přiznat žádnou relevanci, neboť jiné složení senátu bylo zapříčiněno dlouhodobou pracovní neschopností předsedy senátu JUDr. I. K., ke které došlo v mezidobí od vyrozumění účastníků odvolacího řízení do doby konání veřejného zasedání. Obsazení odvolacího senátu jeho členy, projednávající trestní věc stěžovatele, pak bylo v souladu s rozvrhem práce Vrchního soudu v Olomouci pro rok 2000. Toto své tvrzení doložil fotokopiemi potvrzení o pracovní neschopnosti JUDr. I. K. a rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci pro rok 2000. Na závěr svého vyjádření navrhl, aby Ústavní soud vzhledem k tomu, že ústavní stížnost není důvodná, tuto zamítl.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil také Krajský soud v Brně přípisem ze dne 18. 1. 2001, ve kterém prostřednictvím předsedy senátu, který o věci rozhodoval, JUDr. V. Č., uvedl, že dle jeho přesvědčení v řízení před obecným soudem nebyla porušena ústavní práva navrhovatele, a dále odkázal na skutečnost, že veškeré námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, již uplatnil v řízení před soudem a jak Krajský soud v Brně, tak i Vrchní soud v Olomouci se jimi pečlivě zabývaly, což je patrno z rozhodnutí obou soudů, na jejichž odůvodnění se pro stručnost odvolal. Z těchto důvodů také navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Vedlejší účastník řízení, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, svým přípisem ze dne 17. 1. 2001 Ústavnímu soudu sdělil, že v této věci nevyužívá svého oprávnění se ke stížnosti vyjádřit.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná a za této situace považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo v nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné považovat takové rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34, vydání 1., Praha C.H.Beck, 1995, stejně tak i nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 314/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118, vydání 1., Praha C.H.Beck, 2000).
V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal. V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Stran tohoto také Ústavní soud znovu připomíná, že právě z důvodů nutnosti doplnění dokazování zrušil krajský soud původní rozhodnutí ve věci, jež je předmětem ústavní stížnosti, a tuto věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že mu uložil za účelem upřesnění skutkového zjištění, které důkazy a v jakém směru má provést.
Skutečnost, že soud neprovedl další důkazy navrhované stěžovatelem neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví §125 trestního řádu. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, a tak tomu v daném případě bylo, nelze ani v tomto směru namítat porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud k námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch a také se nezabývaly okolnostmi svědčícími v jeho prospěch vůbec nebo jen měrou zcela nepřiměřenou skutkovému ději, dodává, že úkolem Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Ústavní soud shledal jednostranným tvrzení stěžovatele, že by obecné soudy interpretovaly provedené důkazy výlučně v jeho neprospěch ( viz např. strana 27 napadeného rozsudku krajského soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 1 T 6/99, " ... vycházel soud při hodnocení samotného průběhu konfliktu mimo výše uvedené okamžiky v souladu se zásadou "in dubio pro reo" z výpovědi obžalovaného ... ", stejně tak i strana 28 ad.).
Ohledně tvrzení stěžovatele, že některým svědkům byly v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí k některým skutečnostem v rozporu s trestním řádem (§101 odst. 3 ) pokládány sugestivní otázky, je nucen Ústavní soud konstatovat oprávněnost tohoto tvrzení. Obecně se ztotožňuje také s názory převažujícími v právní teorii, že takto získané důkazy, vykazující podstatné vady spočívající v kladení sugestivních otázek svědkům, je nutno považovat za absolutně neúčinné. Podotýká však, že vzhledem ke skutečnosti, kdy trestní řád výslovně nestanoví, kromě ustanovení §89 odst. 3, ve kterém případě je porušení předpisů o dokazování nutno považovat za podstatnou vadu řízení, je vždy nutno posoudit podle konkrétních okolností, zejména vzhledem k charakteru vady řízení, jejímu vlivu na konkrétní důkaz ve smyslu získaného poznatku a významu tohoto poznatku pro řízení, zda se o takovou vadu skutečně jedná, tedy zda jde o důkaz neúčinný absolutně, z něhož plyne nemožnost využití poznatků z takto provedeného důkazního prostředku pro další řízení. V dané věci však nelze dospět k závěru, že v důsledku položení předmětných otázek došlo k následnému ovlivnění svědků ve zbývajících částech jejich výpovědí a zejména je na místě zdůraznit, že poznatky z takto získaných důkazů nebyly podstatným podkladem pro rozhodnutí obecných soudů.
Pokud pak obecné soudy používají v odůvodnění svých rozsudků formulace typu "soud neuvěřil obhajobě obžalovaného, vyhodnotil jako účelovou" apod., tyto formulace zcela odpovídají dikci §2 odst. 6 trestního řádu, dle kterého orgán činný v trestním řízení, tedy i soud, hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém zvážení všech okolností případu.
S přihlédnutím k obsahu spisu neobstojí ani tvrzení stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, kterým je námitka obsazení odvolacího soudu, neboť, jak již shora uvedeno, jiné složení senátu bylo zapříčiněno dlouhodobou pracovní neschopností předsedy senátu JUDr. I. K., ke které došlo v mezidobí od vyrozumění účastníků odvolacího řízení do doby konání veřejného zasedání o tomto odvolacím řízení. Obsazení odvolacího senátu jeho členy, projednávající trestní věc stěžovatele, pak bylo v souladu s rozvrhem práce Vrchního soudu v Olomouci pro rok 2000. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by v tomto směru došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zakotveného v článku 38 odst. 1 Listiny.
S ohledem na shora uvedené, a tudíž na skutečnost, že Ústavní soud neshledal v dané věci namítané porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou a v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu