ECLI:CZ:US:2001:4.US.69.2000
sp. zn. IV. ÚS 69/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. J., a M. P., zastoupených JUDr. D. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1999, sp. zn. 38 Ca 53/99, ve spojení s rozhodnutím pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. ledna 1999, sp. zn. PÚ 48/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. února 2000 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatelky napadly uvedený rozsudek, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu o žádosti matky stěžovatelek na vydání nemovitosti. Stěžovatelky odůvodňují svůj vstup do řízení úmrtím matky A. B., před doručením rozsudku Městského soudu v Praze.
Uvedená nemovitost byla vyvlastněna rozhodnutím o vyvlastnění MNV v Praze 9 - Horních Počernicích ze dne 21. prosince 1983, čj. 2165/83, za účelem stavby obytného souboru Černý Most II. Právní moci nabylo rozhodnutí dne 31. března 1984 a s užíváním pozemku pro účel vyvlastnění mělo být započato nejpozději do 31. prosince 1984. Přesto byl pozemek ještě v roce 1988 využíván k zemědělské výrobě a k odnětí zemědělského charakteru pozemku došlo až rozhodnutím ONV Praha 9 ze dne 8. února 1988. Stavební povolení byla vydána na přelomu let 1990/1991.
Nárok na vydání pozemku uplatnila právní předchůdkyně stěžovatelek dne 16. září 1991.
Soud svým napadeným rozhodnutím vyslovil právní názor, že není dán důvod pro vydání pozemku dle ustanovení §6 odst. 1 lit. m) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), protože pozemek v době podání žádosti trvale sloužil účelu vyvlastnění. Dle názoru stěžovatelek nelze s tímto závěrem souhlasit, neboť dle ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě se měla povinná osoba o pozemek řádně starat a neprovádět úkony, které by znemožnily vydání pozemku. Přesto tak po dobu 7 let nečinila a naopak bylo narychlo vydáno stavební povolení.
Stěžovatelky vyjádřily přesvědčení, že pozemek nesloužil trvale k účelu vyvlastnění, navíc vyvlastnění bylo provedeno za účelem výstavby komunálních bytů státem bez majetkového profitu a cena za vyvlastněné pozemky byla stanovena na 0,40 Kč/m2, kdy stávající vlastník uvedené pozemky prodával za cenu 1.700,- Kč/m2. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že původní žádost o vydání byla jejich matkou učiněna dopisem ze dne 21. listopadu 1990 na základě ustanovení §116 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), avšak byla odmítnuta pro prekluzi lhůty k zahájení řízení, která vypršela dne 31. března 1985.
V uvedeném postupu shledaly stěžovatelky porušení svého práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který každému zaručuje právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu a současně i práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Dle ustanovení §42 odst. 4 zákona se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu 38 Ca. Ta ve svém vyjádření uvedla, že napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu, který na základě ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě rozhodl, že matka stěžovatelek není vlastnicí uvedeného pozemku. Městský soud v Praze se domnívá, že k porušení stěžovatelkami tvrzeného práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny nedošlo, neboť se jej stěžovatelky dovolaly předčasně, když vlastnictví matky stěžovatelek nebylo obnoveno. Dále dle vyjádření účastníka nedošlo ani k porušení čl. 36 Listiny, neboť řízení proběhlo za účasti právního zástupce matky stěžovatelek a ze skutečnosti, že nebyla soudem shledána důvodnost opravného prostředku, nelze dovozovat porušení práva na spravedlivý proces.
Dále se ve vyjádření účastníka uvádí, že při úvaze, zda nemovitost slouží k účelu, k němuž byla vyvlastněna, dospěl soud k závěru, že důvodem vyvlastnění byla výstavba obytného souboru, která byla v průběhu doby uskutečňována, a která probíhá doposud. Pro posouzení není rozhodující, kdy a kterou stavbou byla zastavěna nemovitost, jejíhož vydání se matka stěžovatelek domáhala, ale dle názoru soudu, výstavba obytného souboru je dlouhodobou záležitostí, kdy je vydávána řada stavebních povolení a kolaudačních rozhodnutí postupně. Skutečnost, že nebyla dodržena lhůta stanovená v rozhodnutí o vyvlastnění, není pro posuzování nároku pro vydání pozemku rozhodná a rovněž nelze přihlížet k tomu, za jakou cenu byla uvedená nemovitost vyvlastněna a jak jsou pozemky oceňovány v současné době.
Ústavní soud se nejprve zabýval aktivní legitimací stěžovatelek k podání ústavní stížnosti, když v rozporu s ustanovením §72 odst. 1 lit. a) zákona nebylo napadeným rozhodnutím přímo zasaženo do práv stěžovatelek, neboť v daném řízení nebyla žádná ze stěžovatelek účastnicí. Na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. července 2000, sp. zn. 13 D 1392/99 však byly stěžovatelky označeny za jediné dědičky své matky. V souladu s ustanovením §4 odst. 4 zákona o půdě, přechází na dědice nárok na vydání majetku v případě, že oprávněná osoba, která uplatnila nárok, zemřela před vydáním rozhodnutí.
Dle ustanovení §63 zákona, ve spojení s ustanovení §107 o.s.ř., posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat, ztratila-li fyzická osoba způsobilost být účastníkem řízení a povaha věci umožňuje pokračovat v řízení. Za procesní nástupce jsou považováni ti, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nestanoví-li zákon jinak. V daném případě se tak stalo, a stěžovatelkám svědčil výsledek dědického řízení. Z uvedených důvodů Ústavní soud v řízení pokračoval, a to i přes skutečnost, že v uvedeném usnesení o dědictví není v taxativním výčtu konstatováno nástupnictví stěžovatelek do řízení ve věci, ve které, prostřednictvím ústavní stížnosti, napadají rozhodnutí správního soudu.
Pokud pak jde o věc samotnou, shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost není důvodná.
Za rozhodné datum a tedy za východisko pro rozhodování o existenci či neexistenci restitučního titulu, je nutno považovat podání žádosti o vydání nemovitosti, které učinila právní předchůdkyně stěžovatelek dne 16. září 1991. Ústavní soud neshledal, že by správní soud při posuzování věci postupoval v rozporu s touto skutečností. Soud v napadeném rozhodnutí, shodně s vyjádřením účastníka, k úvaze, zda nemovitost slouží k účelu, k němuž byla vyvlastněna, konstatuje, že důvod vyvlastnění - výstavba obytného souboru - byl v průběhu doby uskutečňován a probíhá doposud, tedy, že výstavba obytného souboru je dlouhodobou záležitostí, kdy je vydávána řada povolení a rozhodnutí postupně, a nemovitost je tak výstavbou obytného souboru, ač různou měrou, zasažena. Tak tomu bylo i k rozhodnému datu.
Původní žádost o vrácení předmětné nemovitosti byla učiněna s odkazem na zákon o půdě, bez bližší specifikace. Správní orgány a soudy tuto obecně formulovanou žádost subsumovaly pod ustanovení §6 odst. 1 lit. m) zákona o půdě a proti takovému postupu nebylo ze strany stěžovatelky námitek.
V daném případě byl pozemek převáděn pro účely výstavby sídliště, takže důvodem převodu byla rovina věcná, nikoliv osobní. Svou podstatou tedy nemohl dosáhnout intenzity křivdy, kterou předpokládá zákon o půdě. V této věci je tedy nutno odkázat na preambuli zákona o půdě, v níž se výslovně deklaruje pouze potřeba zmírnění následků některých majetkových křivd. Na charakter "křivdy" způsobené postupem příslušných orgánů v době převodu předmětného pozemku je třeba hledět i z hlediska stavebního zákona, na základě kterého bylo vyvlastnění provedeno. Ten i v současné podobě počítá s možností vyvlastnění pozemků z důvodu staveb nebo opatření ve veřejném zájmu (§108 odst. 1 stavebního zákona).
Pokud tedy jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem správního soudu byly stěžovatelky zkráceny na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Dospěl-li soud v tvrzené věci k jinému právnímu závěru, než je názor stěžovatelek a stěžovatelky neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry správního soudu a v důsledku toho stěžovatelky odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Také k otázce porušení práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud odkazuje na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, která chápe, v souvislosti s restitucemi, ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže, protože v době rozhodování o omezení vlastnického práva toto vlastnické právo oprávněné osobě ještě nesvědčí. Porušit právo na ochranu neexistujícího práva je pojmově vyloučeno.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu