ECLI:CZ:US:2001:4.US.74.01
sp. zn. IV. ÚS 74/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti L.Ř., zastoupené JUDr. M.R., proti rozhodnutí přednosty O.Ú. ze dne 29. listopadu 2000, č.j. Sekr./24637/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. února 2001 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, v níž stěžovatelka napadla rozhodnutí správního orgánu, kterým nebyli, v rozhodnutí vyjmenovaní, zaměstnanci okresního úřadu - pozemkového úřadu, vyloučeni z řízení pro podjatost.
Namítanou podjatost pracovníků stěžovatelka dovodila z přípisů správního orgánu, z nichž je dle jejího názoru zřejmé, že správní orgán zaujal k věci pro ni nepříznivý právní názor dříve, než o ní meritorně rozhodl. Pracovníci správního úřadu se stěžovatelkou polemizovali o výkladu ustanovení právních předpisů, přičemž svůj názor považovali za správný a konečný, a vyvraceli stěžovatelkou vznesené argumenty a i jinak postupovali způsobem, který naznačoval rozhodnutí neuznat nárok stěžovatelky. Projevem tohoto jednání bylo zejména nedbalé plnění povinností, plynoucích pro správní orgán z rozsudku krajského soudu kterým bylo předchozí správní rozhodnutí zrušeno. Věc byla vrácena k doplnění dokazování, avšak pracovníci úřadu účelově shromažďovali pouze skutečnosti svědčící v neprospěch stěžovatelky. V ústavní stížnosti se dále konstatuje, že správní orgán se v napadeném rozhodnutí nevypořádal se stěžovatelkou předloženými argumenty. Současně stěžovatelka tvrdí i věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí, avšak konstatuje, že právní řád jí neumožňuje přezkum ve věci.
Porušení svých základních práv shledává stěžovatelka v tom, že rozhodnutí bylo odůvodněno v rozporu se zásadami uvedenými v ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "správní řád". Tímto postupem bylo, dle stěžovatelky, porušeno její právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nedostatečné odůvodnění je projevem libovůle ze strany správního orgánu.
K věci si Ústavní soud vyžádal na základě ustanovení §42 odst. 4 zákona, vyjádření účastníka - přednosty O.Ú. Ten ve svém vyjádření uvedl, že ačkoliv řízení před pozemkovým úřadem probíhá již od roku 1992, stěžovatelka uplatnila svou námitku podjatosti teprve při řízení před krajským soudem dne 25. října 1999. Poté, co byla věc správním soudem vrácena, bylo provedeno doplnění dokazování a s jeho výsledky byla stěžovatelka seznámena. Současně byla vyzvána k vyjádření se k novým skutečnostem, popřípadě sdělení svých připomínek. Právní zástupce stěžovatelky reagoval na uvedenou výzvu uplatněním námitky podjatosti, aniž by předložil jakýkoliv listinný či jiný důkaz svých tvrzení. Následně bylo vydáno napadené rozhodnutí a po nabytí jeho právní moci bylo vydáno nové rozhodnutí ve věci, ovšem shodné jako rozhodnutí předchozí. K ústavní stížnosti dále účastník konstatuje, že nebyla shledána žádná personální vazba mezi označenými úředníky a stěžovatelkou či jejím právním zástupcem, ani nebyl prokázán zájem těchto osob na výsledku restitučního řízení.
Ústavní soud na základě poskytnutých podkladů shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka shledává porušení svých základních práv v tom, že odůvodnění rozhodnutí správního orgánu nesplňovalo náležitosti §47 odst. 3 správního řádu. Zřejmě tím má na mysli absenci skutečností, důkazů a úvah, které vedly správní orgán k vydání napadeného rozhodnutí. Ústavní soud však neshledal, že by případná vada odůvodnění rozhodnutí mohla mít takový důsledek, že by zasáhla do práv stěžovatelky. Pokud totiž stěžovatelka tvrdí, že neexistuje výčet důkazů, které by správní orgán hodnotil, opomíjí tím fakt, že právě absence důkazů o podjatosti příslušných pracovníků, je tou skutečností, která jejich podjatost zcela vylučuje.
Skutečnost, že nevyloučení pracovníci správního úřadu zaujali k její věci jiný závěr než stěžovatelka nesvědčí ovšem o podjatosti, když právě rozhodování o nárocích stěžovatelky, a podřazení konkrétní situace pod příslušnou právní normu, je základní činností správního orgánu v řízení a tak tomu bylo i v konkrétním případě. Jinak řečeno, podjatost jako překážka účasti na rozhodnutí plyne z objektivních skutečností, nemůže však být vyvozována z právního názoru, který je prezentován v rozhodnutí.
Pokud jde o stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by popsaným postupem byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je citované ustanovení Listiny zaručuje, a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Pouhé tvrzení stěžovatelky, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že správní orgán v její věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je její, a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jen jako pouhou polemiku, a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ve věci je dále třeba konstatovat, že Ústavní soud není orgánem, kterému by příslušelo provádět přezkum rozhodnutí, ve kterých nelze podat samostatné odvolání (§12 odst. 2 správního řádu), neboť by se tím Ústavní soud v podobných případech stavěl do pozice, která mu nesporně nepřísluší. Takový postup by přicházel v úvahu pouze za situace, kdyby bylo shledáno případné porušení právního předpisu, a současně by toto porušení znamenalo i porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, zejména pak pokud by v řízení bylo shledáno porušení ústavních procesních principů, zejména pak tzv. práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny.
V neposlední řadě je pak třeba uvést, že věc není uzavřena, neboť rozhodnutí ve věci samé je přezkoumatelné soudem.
Z hlediska doktríny, podle které přísluší Ústavnímu soudu zasáhnout až tehdy, nastanou-li objektivní a jinak nezhojitelné zásahy do práv občana (tedy do práv samotných, nikoliv do práva dílčího, eventuelně i porušeného, na cestě k jeho uplatnění), což v této věci dáno není, bylo by, konec konců, možné odmítnout ústavní stížnost i jako nepřípustnou.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu