ECLI:CZ:US:2001:4.US.750.2000
sp. zn. IV. ÚS 750/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2000, sp. zn. 18 Co 209/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. prosince 2000 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu nalézacího, jímž byla stěžovateli stanovena povinnost vyklidit dům poté, co mu budou zajištěny prostory pro uskladnění věcí.
Stěžovatel namítá, že se z omluvitelných důvodů nemohl zúčastnit jednání před odvolacím soudem a že z toho důvodu se, prostřednictvím svého právního zástupce, obrátil na odvolací soud se žádostí o odročení jednání. Žádosti však nebylo vyhověno. Soud tak ve věci zásadní důležitosti pro stěžovatele rozhodl v jeho nepřítomnosti. V další části ústavní stížnosti stěžovatel předkládá své hodnocení okolností ze kterých obecné soudy při svém rozhodování vycházely.
V uvedeném postupu odvolacího soudu tedy stěžovatel shledal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivé rozhodnutí v souvislosti s právem na zachování lidské důstojnosti, dle čl. 10 Listiny a právo, aby k jeho újmě nebylo zneužito vlastnictví druhého, dle čl. 11 odst. 3 Listiny.
K uvedené věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka - Krajského soudu v Hradci Králové, podané prostřednictvím předsedy senátu 18 Co. Ten uvedl, že stěžovatelovo právo na přítomnost při projednávání jeho věci bylo dodrženo při jednání u soudu prvního stupně i s ohledem ke skutečnosti, že u odvolacího řízení byl přítomen stěžovatelův právní zástupce, který však nepřednesl žádné nové skutečnosti ani nenavrhl nové důkazy, které by byly pro věc rozhodné. Z toho důvodu odvolací soud své jednání neodročil a vydal rozhodnutí ve věci samé. Ani v podané ústavní stížnosti stěžovatel nepředkládá nové skutečnosti ani důkazy. Dále účastník odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém podrobně vyložil, proč nepřísluší stěžovateli nárok na bytovou náhradu a uvádí, že by bylo nepřípustným omezováním vlastnického práva majitelky nemovitosti, ze které je stěžovatel vystěhováván. Takové omezení by bylo možno stanovit pouze na základě zákona. Jiný postup by byl oprávněný v případě, kdy by snahy vlastnice nemovitosti byly v rozporu s dobrými mravy. Za takové situace by byla stěžovateli proti takovému postupu poskytnuta ochrana. Krajský soud však v odůvodnění napadeného rozsudku popsal, proč taková situace nenastala a proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Okresního soudu ve Svitavách vedený pod sp. zn. 6 C 893/98 a shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Z uvedeného spisu je zřejmé, že se soudy obou stupňů opakovaně zabývaly otázkou možnosti ubytování stěžovatele, stejně jako otázkou práv stěžovatele k domu, který je na základě rozsudků povinen vyklidit. Stěžovatel byl přítomen u řady jednání ve věci, nepřítomen byl dobrovolně v případě, kdy byl u nalézacího soudu vyhlašován rozsudek ve věci. V průběhu řízení, které trvalo přes dva roky, předložil stěžovatel řadu důkazů a připomínek, jimiž se podrobně zabývaly obecné soudy tří stupňů. Ve věci nakonec rozhodly po zvážení všech podkladů, které jim byly dány k dispozici.
Na základě uvedených okolností proto neobstojí tvrzení stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo být při jednání přítomen (čl. 38 odst. 2 Listiny), neboť dokonce ani stěžovatel sám nezpochybňuje, že by u posledního jednání odvolacího soudu nebyl přítomen jím zvolený právní zástupce, který byl, na základě plné moci, oprávněn provádět za něj veškeré úkony, tedy např. i podávat návrhy a žádosti.
Také tvrzené porušení práva nebýt omezován vlastnickým právem jiné osoby (čl. 11 odst. 3 Listiny) neobstojí, neboť to byl, podle závěrů obecných soudů, právě stěžovatel, kdo omezoval vlastníka nemovitosti. V tomto případě Ústavní soud navíc konstatuje, že závěr stěžovatele pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR. je svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90). Proto se Ústavní soud se nezabývá hmotněprávní stránkou věci, určenou právě obecným soudům, tedy se nezabýval ani otázkou, zda stěžovateli příslušela či nepříslušela náhrada při vystěhování.
O to více však Ústavní soud zkoumal procesní stránku věci a zjišťoval, zda proces, jako celek, lze kvalifikovat jako spravedlivý, zejména, zda byla zachována tzv. rovnost postavení účastníků sporu, tedy pohlížel ke stejným kritériím, která jsou rozhodující při posuzování práva na spravedlivý proces před Evropským soudem pro lidská práva. V tomto směru neshledal Ústavní soud žádný důvod pro zásah do pravomocně skončené věci. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův v důsledku jeho omluvitelné nepřítomnosti u řízení odvolacího soudu, a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
S ohledem na uvedené okolnosti proto Ústavní soud konstatuje, že práva stěžovatele nebyla napadeným rozhodnutím porušena a z těchto důvodů shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. 3. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu