ECLI:CZ:US:2001:4.US.754.2000
sp. zn. IV. ÚS 754/2000
Usnesení
IV. ÚS 754/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. S., a E. Š., oba zastoupeni JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 394/99-26, ze dne 7. 9. 2000, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Praha-východ, okresního pozemkového úřadu, čj. 050/99-R 2633-6, ze dne 24. 9. 1999, spojeného s návrhem na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., ve znění zákonů č. 149/1946 Sb. a č. 245/1946 Sb., na zrušení §18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve znění zákonů č. 22/1946 Sb., č. 149/1946 Sb., č. 245/1946 Sb. a č. 33/1948 Sb., a na zrušení části ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to slov "od 25. února 1948", za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu Praha - východ, okresního pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 11, čl. 17, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") jako celku, zejména však jejích čl. 6, čl. 7, čl. 9 a čl. 10, jakož i Ústavní listiny Československé republiky č. 121/1920 Sb. z. a n. (dále jen "Ústavní listina") jako celku a zejména jejích ustanovení §106, §113 a §117, zrušení shora označených rozhodnutí správního orgánu a obecného soudu. Současně s ústavní stížností spojují návrh na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., ve znění zákonů č. 149/1946 Sb. a č. 245/1946 Sb., na zrušení §18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve znění zákonů č. 22/1946 Sb., č. 149/1946 Sb., č. 245/1946 Sb. a č. 33/1948 Sb., a na zrušení části ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "od 25. února 1948", neboť tyto jsou podle názoru stěžovatelů v rozporu se shora již citovanými ustanoveními Listiny, Úmluvy a Ústavní listiny.
Jak stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti určil Okresní úřadu Praha-východ, pozemkový úřad, svým rozhodnutím, čj. 050/99-R 2633-6, ze dne 24. 9. 1999, že nejsou vlastníky nemovitostí v rozhodnutí uvedených pozemků v k.ú. K. a k. ú. T. Městský soud v Praze pak rozsudkem, čj. 38 Ca 394/99-26, ze dne 7. 9. 2000, toto rozhodnutí potvrdil. Ve svých rozhodnutích jak soud, tak pozemkový úřad, dospěly k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát na základě trestu propadnutí majetku vysloveného rozsudkem Národního soudu v Praze ze dne 18. 1. 1947, čj. TNs 18/46-97, před tzv. rozhodným obdobím, vymezeným v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Při rozhodování jak soud, tak pozemkový úřad, aplikovaly zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a rovněž pravděpodobně nepřímo dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatelé dovozují, že tak aplikovaly právní předpisy, které jsou v rozporu se shora uvedenými ustanoveními Listiny, Úmluvy a Ústavní listiny, a předkládají argumentaci pro tato svá tvrzení.
K napadeným rozhodnutím pak stěžovatelé uvádějí, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo již městským soudem jednou zrušeno a byl vysloven závazný právní názor, že rozsudek Národního soudu nabyl právní moci mezi 18. 1. 1947 a měsícem srpnem 1947. Soud se však podle názoru stěžovatelů nevypořádal přesvědčivě s argumentací, že po 4. 5. 1947 již Národní soud neexistoval, a je tedy sporné, zda jeho rozhodnutí mohlo nabýt právní moci. Rozsudek soudu považují navíc stěžovatelé za nepřezkoumatelný a soud změnil právní názor oproti svému dřívějšímu rozsudku. Soud i správní orgán dále neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru historie, a rozhodnutí tak vycházejí podle názorů stěžovatelů z nesprávných premis, a to jak v procesní části (neznalost dobových právních předpisů), tak v oblasti českých dějin. Soud se také nezabýval námitkami stěžovatelů týkajícími se nepřezkoumatelnosti a formálních vad napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu. Namítají rovněž, že věc byla rozhodnuta jednoinstančně bez možnosti podat řádný či mimořádný opravný prostředek. S ohledem na uvedenou argumentaci proto stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí pozemkového úřadu a obecného soudu a rovněž ke zrušení navržené právní předpisy, jejich jednotlivá ustanovení nebo jejich části.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 394/99, spisový materiál Okresního úřadu Praha-východ, okresního pozemkového úřadu, který byl podkladem pro rozhodnutí, čj. 050/99-R 2633-6, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze a Okresního úřadu Praha-východ, okresního pozemkového úřadu.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze odkazuje, pokud jde o důvody, které vedly k potvrzení rozhodnutí pozemkového úřadu, na odůvodnění svého rozsudku, jakož i na odůvodnění svého rozsudku v další věci stěžovatelů ze dne 7. 9. 2000, čj. 38 393/99-28 (III. ÚS 751/2000). Zdůrazňuje, že případ byl posuzován podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv podle dekretu prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., jehož protiústavnost je namítána. K tvrzení, že se městský soud dostatečně nevypořádal s námitkou stran právní moci rozsudku Národního soudu v Praze ze dne 18. 1. 1947, čj. TNs 18/46-97, soud odkazuje na své podrobné úvahy ohledně doručení a právní moci tohoto rozsudku, vyslovené v odůvodnění napadeného rozsudku, kdy z tohoto důvodu nemůže být tento rozsudek nepřezkoumatelný, jak tvrdí stěžovatelé. Městský soud v Praze má s ohledem na shora uvedené za to, že jeho postupem a napadeným rozsudkem nebylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces, a ústavní stížnost nebyla podána důvodně.
Vedlejší účastník - Okresní úřad pro Prahu - východ, okresní pozemkový úřad, navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, neboť je přesvědčen o tom, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatelé již uplatnili v řízení o opravném prostředku před Městským soudem v Praze (č.l. 2-4). Městský soud i pozemkový úřad se těmito jejich námitkami ve svých rozhodnutích zabývaly, a to opakovaně, když Městský soud v Praze svým rozsudkem, čj. 38 Ca 185/98-18, ze dne 2. 3. 1999, rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, okresního pozemkového úřadu, čj. PÚ-R2633-1, ze dne 13. 5. 1998, zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení a novému rozhodnutí, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatelé tyto námitky znovu opakují i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů se cítí být oprávněn zasáhnout pouze v případě, že právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Tak tomu však v posuzovaném případě není.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že se soud nevypořádal přesvědčivě s jejich námitkou, že je sporné, zda vůbec rozsudek Národního soudu ze dne 18. 1. 1947, čj. TNs 18/46-97, kterým bylo mimo jiné rozhodnuto o propadnutí majetku F. J. S., nabyl právní moci, když po 4. 5. 1947 již tento soud neexistoval. Městský soud v Praze se však otázkou právní moci uvedeného rozsudku obsáhle zabýval v napadeném rozhodnutí (č.l. 28) a dospěl k závěru, že rozsudek Národního soudu nabyl právní moci dnem 18. 1. 1947, tedy ještě před 4. 5. 1947.
Další námitky stěžovatelů o nepřezkoumatelnosti obou napadených rozhodnutí jsou vysloveny pouze v obecné rovině, bez uvedení konkrétních tvrzení, stejně jako námitka stěžovatelů, že rozhodnutí vycházejí z nesprávných premis v důsledku neznalosti dobových právních předpisů a českých dějin. Stěžovatelé v této souvislosti vytýkají městskému soudu a pozemkovému úřadu, že neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru historie, který navrhovali v podaném opravném prostředku (č.l. 4), jímž měla být posouzena úloha F. J. S. v národních dějinách. Jak vyplývá ze spisového materiálu vycházely městský soud i pozemkový úřad ve svých rozhodnutích z důkazů a zjištění, které považovaly pro dané rozhodnutí za dostatečné Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i zmíněných námitek stěžovatelů k hodnocení provedeného dokazování a doplnění dokazování. Ústavnímu soudu v tomto smyslu však nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecný soud či pozemkový úřad provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Ze spisového materiálu Ústavní soud shledává, že postup městského soudu a pozemkového úřadu při hodnocení důkazů nelze hodnotit jako postup překračující meze ústavnosti z pohledu namítaného dotčení práva na spravedlivý proces. K dalším shora uvedeným námitkám stěžovatelů, formulovaným pouze v obecné rovině, se Ústavní soud nemohl vyslovit. Pokud pak jde o námitku, že věc byla před obecným soudem rozhodnuta jednoinstančně bez možnosti podat řádný či mimořádný opravný prostředek, pak postup obecného soudu nevybočil z rámce daného zákonnou úpravou a Ústavní soud neshledal v tomto směru stěžovateli tvrzené dotčení jejich práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o spojené návrhy na zrušení právních předpisů, je třeba uvést, že v poměru k dekretům prezidenta republiky č. 16 a 17 z roku 1945 nejsou splněny požadavky, stanovené v ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., neboť zamítavá rozhodnutí obou orgánů veřejné moci jsou postavena na závěru, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. ("zákona o půdě"), a tedy tento předpis byl v daném řízení aplikován.
Pokud jde o zbývající návrh na zrušení části ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to slov "od 25. února 1948", pak o návrhu na zrušení tohoto ustanovení, rozhodoval již Ústavní soud ve věci, vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 45/97, kdy návrh stejného obsahu zamítl nálezem. Jedná se tedy o návrh ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatelů Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím pozemkového úřadu a obecného soudu nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a spojený návrh podle §43 odst. 2 písm. b) citovaného zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu