ECLI:CZ:US:2002:1.US.110.02
sp. zn. I. ÚS 110/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky E., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2001, čj. 29 Ca 38/2000-23, proti rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, zn. 01-4089/22/95, a proti platebnímu výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1995, čj. 29-2141/CD/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2002, doplněnou podáními ze dne 20. 6. 2002 a ze dne 29. 7. 2002, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2001, čj. 29 Ca 38/2000-23, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, zn. 01-4089/22/95, jímž jí byla pravomocně, v návaznosti na platební výměr Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1995, čj. 29-2141/CD/95, uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 376.621,- Kč. Současně požadovala zrušit i uvedená správní rozhodnutí. Dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, s odůvodněním, že celní orgány se pokoušejí napadená rozhodnutí vykonat, což by mohlo vést k jejímu úpadku.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Své tvrzení o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny odůvodnila argumentací, že při rozhodování postupoval soud podle procesní úpravy, jež byla platně, ale dosud neúčinně, zrušena. To mělo vést soud k náležité opatrnosti při rozhodování, neboť napadené rozhodnutí je pro ni svým důsledkem sankcí, nikoliv pouhou povinností uhradit celní dluh. Za sankci toto rozhodnutí považuje proto, že jde o důsledek její neznalosti celní problematiky, kterou využil příjemce dopravovaného zboží, jenž se vyhnul placení celního dluhu tím, že ji vnutil postavení celního deklaranta.
Podstatná část námitek stěžovatelky směřovala proti stávající právní úpravě správního soudnictví. Je přesvědčena, že aplikace této právní úpravy, dle níž se posuzuje pouze zákonnost správního rozhodnutí, nezaručovala spravedlivé projednání věci a vedla k výsledku, který je pro ni likvidující. Pokud by soud nezkoumal pouze zákonnost správního rozhodnutí, ale podstatu věci, jak tomu bude povinen podle budoucí nové právní úpravy, pak by dospěl k rozhodnutí pro ni příznivějšímu. Dle názoru stěžovatelky správní soud měl přerušit řízení a vyčkat "zřízení správního soudnictví", než aby vytvořil rozsudkem překážku věci rozsouzené. Pokud takto nepostupoval, byla stěžovatelka krácena na svém právu zakotveném v čl. 36 odst. 2 Listiny.
Správnímu soudu stěžovatelka vytkla, že při přezkoumávání zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, v rozporu s ust. §245 odst. 1 o.s.ř., neposoudil i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, tj. platebního výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1995. Je toho názoru, že tento platební výměr je absolutně neplatný ve smyslu §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., a to pro nedostatek jedné ze základních náležitostí správního rozhodnutí, za který považuje vadný otisk či vadné barevné provedení otisku kulatého úředního razítka Celního úřadu Břeclav na předmětném platebním výměru. Stěžovatelka nastínila stručný rozbor právní úpravy užívání státních symbolů České republiky a v podstatě argumentovala tak, že ve smyslu §6 odst. 1 zák.č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, otisk razítka, na němž je vyznačen malý státní znak, je jednobarevný. V době vydání platebního výměru však platil zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, který obdobné ustanovení (tj. o jednobarevnosti otisku razítka) neobsahoval. Z toho stěžovatelka dovodila, že barevné provedení malého státního znaku na otisku kulatého úředního razítka Celního úřadu Břeclav na předmětném platebním výměru mělo odpovídat požadavkům definovaným v ust. §2 odst. 3 posledně cit. zákona, tedy že malý státní znak měl být otištěn s červeným štítem, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí, a pokud tomu tak nebylo, je platební výměr neplatný. Závěrem stěžovatelka namítla, že v červnu 1994 nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. 12. 1994.
V průběhu řízení stěžovatelka svého právního zástupce změnila. Dne 24. 6. 2002 a dne 2. 8. 2002 Ústavní soud obdržel doplnění ústavní stížnosti, ve kterých stěžovatelka uvedla, že na svých námitkách uplatněných v původní stížnosti trvá, a dále že dne 15. 5. 2002 podal F. M., bytem T., oznámení o trestném činu dosud přesně nezjištěné osoby, vystupující v celní uniformě a podepisující se jako celní rada M., jež umožňovala proclívání zboží ve skladu společnosti CWA, s.r.o. v Lipově, a vydávala potvrzení o proclení zboží. Výsledky šetření policejních orgánů okresu Zlín dosud nejsou známy. V návaznosti na uvedené trestní oznámení podala stěžovatelka návrhy na obnovu řízení dle ust. §54 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., neboť správní rozhodnutí byla vydána na základě zfalšovaných dokladů. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 446/98, s tím, že závěry z tohoto nálezu vyplývající jsou zcela použitelné i pro její případ. Opakovala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, což odůvodnila tvrzením, že celní orgány i krajský soud posuzovaly její záležitost pouze formálně, nezkoumaly všechny okolnosti důležité pro rozhodnutí, nezabývaly se vůbec otázkou, zda zboží nemohlo být odňato celnímu dohledu na základě rozsáhlé trestné činnosti dosud blíže neurčeného pracovníka celní správy a že při svém rozhodování vycházely ze zfalšovaných dokladů. Stěžovatelka dále uvedla námitky týkající se údajné nezákonnosti postupu celních orgánů, které si dle jejího přesvědčení neopatřily dostatek podkladů pro svá rozhodnutí, zejména se vůbec nezabývaly otázkou zaviněného protiprávního jednání jiných osob, zneužily zásadu volného hodnocení důkazů a rozhodly formálně a na základě jiných skutečností a úvah, než které vyplynuly ze správně provedeného dokazování. Závěry celních orgánů, že v celním řízení byla celním deklarantem a že odňala zboží celnímu dohledu, nemají oporu v provedeném dokazování. Ze zápisu v kolonce TCP (tranzitní celní prohlášení) vůbec nelze dovodit, že celním deklarantem byl právní předchůdce stěžovatelky (byl prý pouze zástupcem příjemce - skutečného celního deklaranta), nebylo prokázáno, kdo měl oprávnění se zbožím nakládat a kdo měl možnost zboží celnímu dohledu odejmout; tomu neodpovídá označení žádného subjektu. Krajskému soudu stěžovatelka vytkla, že převzal vadný myšlenkový postup celních orgánů, potvrdil zneužití zásady volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., neboť zákonnost rozhodnutí celních orgánů nedostatečně a nesprávně přezkoumal. Odmítl se zabýval námitkou uplatněnou stěžovatelkou při jednání u soudu, týkající se označení právního předchůdce stěžovatelky v obchodním rejstříku a předmětu podnikání, a toto označení porovnat s údaje obsaženými v TCP. Stěžovatel se prý nestal dlužníkem celního dluhu ani podle ustanovení §240 celního zákona, neboť zboží neodňal celnímu dohledu. Celní orgány obou stupňů, v rozporu s ustanovením §46 správního řádu, si neopatřily dostatek podkladů pro svá rozhodnutí. Skutkový stav byl zjištěn neúplně zejména v tom směru, že nebyla zjištěna skutečná úloha pracovníka celních orgánů vystupujícího v celní uniformě, umožňujícího proclívání zboží mimo prostory celnice a vydávajícího potvrzení o proclení zboží; v tomto směru celní orgány opět postupovaly formálně a spokojily se s dodatečným zjištěním, že zboží bylo odňato celnímu dohledu, které vyvodily jen z té skutečnosti, že zboží nedorazilo do regulérní celnice. Krajský soud tento formální jednostranný postup celních orgánů nepřezkoumal, nezabýval se otázkou zákonnosti zjištění skutkového základu rozhodnutí a tím opět porušil jak §250j o.s.ř., tak i čl. 90 až 96 Ústavy a čl. 36 až 40 Listiny. Stěžovatelka dále namítla zbytečné průtahy v řízení, poněvadž napadená rozhodnutí celních orgánů byla vydána již v roce 1995 a tvrdí, že tím bylo porušeno její základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dále uvedla, že samo přezkumné řízení, jak je koncipováno v §§244 až 250t o.s.ř., je dle jejího přesvědčení v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyjádřila názor, že Ústavní soud za těchto okolností může sám zajistit přezkoumání správních rozhodnutí nezávislým soudem v tzv. plné jurisdikci přímo a tak v jejím případě odstranit porušení základních práv celními orgány i Krajským soudem v Brně.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti a k doplnění ústavní stížnosti, uvedl, že tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv zásadně odmítá. V dané věci rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté, hlavy druhé o.s.ř., která upravuje rozhodování o žalobách proti pravomocným rozhodnutím správních orgánů. V tomto soudním řízení jde o přezkum zákonnosti správního aktu (§244 odst. 1 o.s.ř.), nejde tedy o tvorbu nového rozhodnutí vycházejícího ze skutkového stavu správním orgánem nezjištěného, přičemž rozhodování soudu je založeno na kasačním principu. V žádném případě se tedy nejedná o nalézací řízení. Soud v tomto řízení přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch směrech, které jsou vytyčeny v žalobě (§249 odst. 2 o.s.ř.), přičemž relevantní jsou pouze takové námitky, které byly uplatněny ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí žalovaného správního orgánu (§250b odst. 1 o.s.ř.). V rozsahu námitek vznesených v žalobě soud danou věc projednal a protože zjistil, že žaloba důvodná není, zamítl ji ve shodě s ustanovením §250j odst. 1 o.s.ř.
K tvrzením stěžovatelky krajský soud dále uvedl, že odmítá jako zmatečný její závěr, že měl přerušit řízení a vyčkat zřízení správního soudnictví. Z napadeného rozsudku zcela jednoznačně vyplývá, že soud rozhodoval dle části páté o.s.ř. upravující správní soudnictví, k jehož hlavním principům pak náleží, že k námitkám neobsaženým v žalobě, resp. neuplatněným ve stanovené dvouměsíční lhůtě, nelze přihlížet. Takovou námitkou je námitka ohledně otisku razítka správního orgánu, jež je za současného stavu právně irelevantní, což vyplývá nejen z platné právní úpravy správního soudnictví, ale též z konstantní judikatury Ústavního soudu, dle níž "nelze-li do řízení před správním soudem vnášet dříve neuplatněné námitky, tím spíše nemůže být tato zásada nerespektována v řízení před Ústavním soudem".
Tvrzení stěžovatelky, že soud věc nesprávně právně posoudil, je dle názoru krajského soudu účelové, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že celní orgány uložily stěžovatelce povinnost uhradit celní dluh v souladu s platnými ustanoveními celního zákona. Nemůže proto obstát tvrzení stěžovatelky, že celní orgány jí uložily povinnost v rozporu se zákonem. Stejně tak nemůže obstát ani odkaz stěžovatelky na čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť věc byla projednána v souladu s citovaným článkem veřejně a bylo jen a pouze na stěžovatelce a na její tehdejší právní zástupkyni, zda se nařízeného jednání zúčastní. Za zmatečný a právně irelevantní je rovněž nutno považovat odkaz stěžovatelky na čl. 40 odst. 6 Listiny, který se týká trestnosti činu a trestu. Ze skutečnosti, že stěžovatelka neměla v soudem projednávané věci úspěch, nelze a priori dovozovat, že soud rozhodoval v rozporu s Ústavou či Listinou. Z uvedených důvodů Krajský soud v Brně navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zcela zamítl.
Ve vyjádření k doplněním ústavní stížnosti krajský soud mj. uvedl, že při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud závazný skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Je proto zcela nedůvodné očekávání stěžovatelky, že by až v řízení před soudem po podání žaloby mohlo být prováděno dokazování o skutečnostech, které příslušelo prokázat v celním řízení samotné stěžovatelce. Názor stěžovatelky, že by měl být brán zřetel na skutečnost, že dne 15. 5. 2002 podala stěžovatelka a další zúčastněné osoby návrhy na obnovu řízení dle ust. §54 odst. 1 písm. b) daňového zákona, resp. dle ust. §62 odst. 1 písm. e) správního řádu, pak zcela opomíjí, že při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, přičemž dokazování se neprovádí. Odkaz stěžovatelky na tyto skutečnosti je proto právně zcela irelevantní, stejně jako odkaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 446/98, neboť tento nález byl vydán ve věci jiného účastníka. Z odůvodnění napadeného rozsudku zcela jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka v průběhu celního řízení nezpochybnila své postavení deklaranta a neprokázala, že jako deklarant splnila povinnosti vyplývající z režimu tranzitu. Soud v přezkumném řízení aplikoval a vyložil zákon ve znění platném pro přezkoumávanou věc, skutkový a právní základ věci podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, když byl vázán důvody žaloby. Soud se vypořádal se všemi námitkami v žalobě vznesenými a - při hodnocení věci - otázkou zákonnosti napadeného rozhodnutí, což je jeho základní povinností v řízení podle části páté, hlavy druhé o.s.ř.; proto je zcela nepochopitelné tvrzení stěžovatelky, že se soud odmítl zabývat otázkou označení právního předchůdce stěžovatelky v obchodním rejstříku a toto označení porovnat s údaji obsaženými v tranzitním celním prohlášení, neboť takto vůbec nebyla žalobní námitka vznesena. Nepravdivé je prý tvrzení stěžovatelky, že tato námitka byla uplatněna při jednání u soudu, neboť stěžovatelka svoji neúčast na jednání omluvila. To skutečnost vyplývá jednoznačně z úředního záznamu na čl. 20 soudního spisu, Tvrzení stěžovatelky, že jí soud upřel možnost nezávislé soudní kontroly správního rozhodnutí a tím porušil její právo na spravedlivý proces, je proto zcela absurdní. Obecný soud rovněž neakceptuje námitku stěžovatelky ohledně délky řízení, neboť to byla právě ona, jež ovlivnila dobu trvání řízení tím, že návrh na zahájení řízení podala k věcně nepříslušnému soudu. Krajský soud poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 107/02 a sp. zn. III. ÚS 110/02 a navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zcela zamítl, pokud ji neodmítne.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu Brno, sp. zn. 29 Ca 38/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
K tomu vedou Ústavní soud následující důvody.
Ústavní soud se především neztotožnil s argumentací stěžovatelky, že údajným nezkoumáním a neposouzením dříve učiněných správních rozhodnutí porušil správní soud její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní stížnost v tomto směru neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Pokud měla stěžovatelka na mysli základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, měla by si být též vědoma vedoucích principů soudního přezkumu pravomocných správních rozhodnutí, vyjádřených mj. v ust. §249 odst. 2 a §250h odst. 1 o.s.ř., dle nichž správní soud přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch směrech, které jsou vytyčeny v žalobě, přičemž rozsah napadení správního rozhodnutí lze rozšířit jen ve lhůtě podle §250b o.s.ř. To se týká především námitky nepřezkoumání barevného provedení malého státního znaku úředního razítka, která byla uplatněna až v ústavní stížnosti, stejně jako námitky, že v červnu 1994 nemohla stěžovatelka porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. 12. 1994. Takový postup stěžovatelky představuje nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, tj. porušení principu subsidiarity zakotveného v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, Vydání první. Praha, C.H. Beck 2001, str. 79 a násl.). V této části by tedy bylo možno ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona, z důvodů obsažených v ust. §75 odst. 1 zákona. Na okraj Ústavní soud uvádí, že argumentace údajným neplatným barevným provedením malého státního znaku v otisku razítka státního orgánu je typickým příkladem právního formalismu a postrádá jakékoliv atributy rozumného a smysluplného výkladu práva.
Argumentace o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny správním soudem tím, že při rozhodování postupoval podle platné procesní úpravy (byť Ústavním soudem zrušené ke dni 1. 1. 2003), resp. že soud měl s rozhodnutím vyčkat na právní úpravu budoucí, je stěží pochopitelná a naprosto neakceptovatelná; ve svém důsledku by znamenala popření (nejen) principů spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny. Tvrzení stěžovatelky, že správní soud "nevyužil" čl. 96 Ústavy (Poznámka: míněn je patrně čl. 95 Ústavy), pak není v ústavní stížnosti podloženo či odůvodněno jakoukoliv podrobnější argumentací.
Pokud jde o námitky týkající se zbytečných průtahů v řízení, tvrzení stěžovatelky kromě konstatování data vydání správních rozhodnutí (1995), na žádné konkrétní skutečnosti nepoukazuje. Z vyžádaného spisu vyplývá, že Krajskému soudu v Brně byla věc postoupena Krajským obchodním soudem v Brně usnesením ze dne 29. 6. 1999, č.j. 36 Cm 467/96-99, jež nabylo právní moci dne 9. 11. 1999. Ve spisu není žádný doklad o tom, že by stěžovatelka proti průtahům brojila v průběhu řízení dostupnými prostředky (stížností k předsedovi soudu) a tedy v této části třeba na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou. Navíc akceptování této výhrady a připojený akademický výrok o porušení práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny - za situace, kdy ve věci již bylo rozhodnuto - by postrádalo praktický význam.
Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení správního soudu svým hodnocením vlastním. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně dokazování, bylo spravedlivé. Z tohoto pohledu je Ústavní soud přesvědčen, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené mj. v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny, v případě stěžovatelky porušeno nebylo.
Z uvedených důvodů Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatelky ze dne 24. 6. 2002 o odložení vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu