ECLI:CZ:US:2002:1.US.112.01
sp. zn. I. ÚS 112/01
Usnesení
I. ÚS 112/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. I. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 12 To 576/2000, ze dne 21. 12. 2000, a usnesení Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 3 T 222/97, ze dne 5. 10. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení ve výroku uvedených rozhodnutí obecných soudů. V ústavní stížnosti uvedl, že je obžalovaným v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 222/97. V rámci tohoto řízení byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Kladně, č. j. 3 To 222/97-2000. Proti usnesení podal stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 11 To 360/2000. Proti tomuto usnesení krajského soudu stěžovatel ústavní stížnost nepodal. Stěžovatel podal dne 27. 9. 2000 žádost o propuštění z vazby za současného přijetí písemného slibu dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Napadeným usnesením okresního soudu nebyl písemný slib stěžovatele přijat. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která však byla krajským soudem zamítnuta.
Stěžovatel je přesvědčen, že Krajský soud v Praze jako orgán veřejné moci porušil jeho práva zaručená čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se již jednou v této trestní věci obracel na Ústavní soud, protože byl nezákonně zbaven svobody. Tato věc byla projednávána pod sp. zn. IV. ÚS 305/97 a Ústavní soud v této věci stěžovateli vyhověl.
Stěžovatel byl vzat do vazby na základě příkazu k zatčení ze dne 2. 6. 2000. Orgány Policie se od 13. 6. 2000, kdy byl příkaz Policii ČR doručen, nepokusily stěžovatele na adrese jeho trvalého bydliště vyhledat a zatknout, byť se tam stěžovatel zdržoval. Stěžovatel byl zatčen až dne 22. 7. 2000 na hraničním přechodu Pomezí, když jel do Spolkové republiky Německo na běžný nákup náhradních dílů pro své podnikání. Podle názoru stěžovatele lze pochybení soudu spatřovat již v tom, že předseda senátu Mgr. R. L. vydal na stěžovatele příkaz k zatčení, ačkoliv u něho nebyl dán důvod pro jeho zatčení a vzetí do vazby, i když se nedostavoval k hlavnímu líčení. Soud totiž nevyužil možnosti ukládání pokut stěžovateli či jeho předvedení nebo zadržení pro zajištění přítomnosti u hlavního líčení. Stěžovatel uvádí, že se zdržoval ve svém trvalém bydlišti a rovněž zde provozoval svoji firmu. Nebylo tedy dáno nebezpečí, že by uprchnul a skrýval se. Podnětem k vydání příkazu k zatčení bylo to, že se nedostavoval k hlavnímu líčení. Při posledním hlavním líčení soud vůbec nezkoumal, že obžalovaný nemá řádně doručeno předvolání, takže ani neměl povinnost se k hlavnímu líčení dostavit. Rovněž tak při rozhodování o vazbě nebylo dodrženo ustanovení §69 odst. 5 trestního řádu, přestože stěžovatel výslovně požadoval přítomnost obhájce a uváděl, že při rozhodování o vazbě nebyl přítomen obhájce. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje postup, jakým byl ze strany soudce učiněn pokus o zastižení a vyrozumění obhájce stěžovatele, a tvrdí, že se jednalo o pokus nedostatečný. Stěžovatel dále namítá, že v případě rozhodování o vazbě na základě příkazu k zatčení byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Tímto soudcem je v trestní věci stěžovatele předseda senátu Mgr. R. L. Pokud o vzetí do vazby rozhodoval soudce Mgr. J., který měl zřejmě dosažitelnost pro účely rozhodování o vazbě dle §68 trestního řádu, bylo ve věci rozhodnuto nepříslušným soudcem.
Ústavní soud si vyžádal k obsahu ústavní stížnosti vyjádření obou obecných soudů. Krajský soud v Praze uvedl, že námitky stěžovatele jsou v podstatě opakováním jeho výhrad k okolnostem, za nichž byl vzat do vazby dne 23. 7. 2000. Okresní soud v Kladně ve svém vyjádření podrobně popsal okolnosti, které byly důvodem pro vydání příkazu k zatčení a k uvalení vazby na stěžovatele.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a v ní uvedených argumentů je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K tomuto závěru vede Ústavní soud skutečnost, že veškerá argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je směřována především proti okolnostem a důvodům, pro které byl vydán příkaz k zatčení a za nichž byl stěžovatel vzat do vazby. Stěžovatel však byl do vazby vzat usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 7. 2000, č. j. 3 T 222/97-2000. Stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2000, č. j. 11 To 360/2000-495, aniž stěžovatel toto usnesení napadl. Učinil tak až ve své ústavní stížnosti proti dalšímu usnesení krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby a přijetí slibu. Důvody, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti jako důvody pro zrušení napadených usnesení, kterými nebyl přijat písemný slib a stěžovatel nebyl propuštěn z vazby, se svým obsahem vztahují na výše uvedená usnesení o vzetí stěžovatele do vazby a měly být tedy uplatněny v ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím. Jestliže však stěžovatel svého práva podat ústavní stížnost proti usnesením o vzetí jeho osoby do vazby nevyužil, a snaží se své opomenutí dohnat ústavní stížností, směřující až proti následným usnesením o nepřijetí písemného slibu a nepropuštění z vazby, nutno opět konstatovat, že vůči napadeným usnesením se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Podle názoru Ústavního soudu jsou rozhodnutí Okresního soudu v Kladně i rozhodnutí Krajského soudu v Praze řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněna a vyplývají z nich skutečnosti, pro které nelze u stěžovatele nahradit vazbu písemným slibem.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl již pravomocným rozsudkem uznán vinným ze spáchání dvou pokračujících trestných činů podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, které spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců. Trest odnětí svobody stěžovatel nastoupil dne 29. 3. 2001. Ústavní soud již několikrát judikoval, že není-li již stěžovatel ve vazbě, neboť se nachází ve výkonu trestu, nastala situace, kdy spor se stává čistě akademickým a kdy se teorie a praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v dané věci dávno není, resp. tento stav již dávno pominul (usnesení sp. zn. VI. ÚS 122/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, Praha, 1999).
Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, na niž bylo poukázáno. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl (§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu