ECLI:CZ:US:2002:1.US.122.02
sp. zn. I. ÚS 122/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného advokátem JUDr. J. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 8 To 145/01, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2001, sp. zn. 46 T 9/2001, uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §222 odst. 1 trestního zákona a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a uložil mu rovněž trest vyhoštění na dobu 6 let. Tohoto trestného činu se stěžovatel údajně dopustil tím, že dne 1. 7. 1998 po předchozí slovní a fyzické potyčce s poškozeným J. L. jej napadl nožem v baru Motýl a způsobil mu bodnou ránu v levé polovině hrudníku s bodným poraněním levé plíce, krvácením do levé hrudní dutiny s následnou hrudní plynatostí.
Napadeným rozsudkem zamítl Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele, neboť prý bylo podáno osobou, která se práva odvolání výslovně vzdala. Zároveň vrchní soud k odvolání městského státního zástupce v Praze citovaný rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel shora uvedeným jednáním dopustil pokusu trestného činu vraždy podle ustanovení §8 odst. 1 a §219 odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej za to k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a k trestu vyhoštění na dobu 10 let.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že vrchní soud napadeným rozsudkem porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Protiústavnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že spočívá - na rozdíl od rozsudku soudu I. stupně - na odlišných východiscích, byť oba rozsudky vycházely ze stejných skutkových zjištění, a že se jednostranně přiklonil k verzi předložené státním zastupitelstvím, navíc za situace, kdy stěžovatel v době spáchání trestného činu byl stár pouze 20 let, tedy nacházel se ve věku blízkém věku mladistvých.
Stěžovatel uvádí, že předmětný konflikt vyprovokoval poškozený a že jej stěžovatel nechtěl zabít. Poškozený prý nevypovídal úplnou pravdu a jeho výpověď z přípravného řízení je údajně poznamenána snahou o pomstu a zřejmě také snahu "o vybudování co možná nejlepší vyjednávací pozice mezi rodinnými klany o případné odškodnění". Motivem změny výpovědi poškozeného údajně nebylo zaplacení částky 10 tis. Kč v jeho prospěch a důvodem této platby "byla rodinná vazba a povaha paní S., jakož i usmíření klanů". Poškozený neměl údajně možnost seznámit se s výpovědí stěžovatele a u soudu navíc tvrdil, že nerozumí rómsky.
Stěžovatel dále namítá rozporuplnost výpovědí svědkyň A. a N., na základě kterých vrchní soud dospěl k závěru, že prvotně nešlo o fyzický útok poškozeného, a tvrdí, že mohly být ovlivněny ze strany "klanu poškozeného", který navíc působil jako drogový dealer. Stěžovatel popírá rovněž existenci druhého nože, kterou dovodil již městský soud z výpovědi svědkyně N.
K samotnému útoku nožem stěžovatel uvedl, že jím neútočil viditelně, neboť jej neviděl ani poškozený ani svědkyně. "Naopak je zřejmé, že nůž vytáhl v poslední chvíli, a to proti ruce poškozeného se stoličkou (ve váze několik desítek kilogramů)." Bodnutí na hrudník pak stěžovatel vysvětluje právě akcí poškozeného, což odvolací soud údajně ignoruje. Bodnutí do míst, kde se nachází plíce, prý není způsobilé způsobit smrt, a stěžovatel nechtěl poškozeného, který je jeho bratrancem, usmrtit a ani s jeho smrtí nebyl srozuměn. Rozhodně nevedl úder proti srdci, což městský soud akceptoval.
Stěžovatel závěrem tvrdí, že vrchní soud napadeným rozsudkem nerespektoval zásadu in dubio pro reo a porušil také zásadu objektivní pravdy, když z provedeného dokazování "vybral pouze skutečnosti svědčící v neprospěch obžalovaného". Vrchní soud prý konečně připustil substituci koncipienta advokáta, ačkoliv "o nepřípustnosti zastoupení vědět měl a mohl".
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá ve zpochybnění hodnocení provedených důkazů tak, jak je učinil v napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze. Ústavní soud však i v této souvislosti považuje za nutné zopakovat, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě v této souvislosti Ústavní soud již rovněž několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci však Ústavní soud extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neshledal. V daném případě totiž vrchní soud dospěl k rozhodnutí o vině a následném trestu stěžovatele na základě celé řady důkazů. Vrchní soud vycházel především z provedené rekonstrukce a z vyjádření znalce z oboru soudního lékařství, který konstatoval, že předmětným útokem mohlo dojít ke smrti poškozeného, neboť směřoval k místu, kde se nachází srdce. Rovněž odkázal na výpovědi poškozeného z přípravného řízení a na svědecké výpovědi svědkyň A. a N., které vyvracejí tvrzení stěžovatele o vzájemném napadání. Ústavní soud - po prostudování příslušného soudního spisu - dovozuje, že z citovaných důkazů (č.l. 18, 81, 99, 107) skutečně vyplývá, že stěžovatel se s poškozeným pohádal, odešel z baru a teprve po několika minutách se do něj opět vrátil s nožem, kterým poškozeného bodl. Pokud tedy Vrchní soud v Praze skutkové okolnosti případu právně zhodnotil tak, že stěžovatel se dopustil pokusu trestného činu vraždy a nikoliv "pouze" trestného činu ublížení na zdraví, nemohl Ústavní soud - za těchto okolností - ve způsobu hodnocení provedeném vrchním soudem shledat tzv. extrémní nesoulad ve výše uvedeném smyslu. Je totiž zřejmé, že podstata argumentace (opakující námitky uplatněné v předchozím řízení), obsažené v ústavní stížnosti, brojí pouze proti způsobu zhodnocení dokazování, což však přísluší obecným soudům a nikoliv Ústavnímu soudu.
Pokud jde o namítanou substituci advokátního koncipienta Mgr. K. (místo advokáta JUDr. J.), Ústavní soud připouští, že podle ustanovení §35 trestního řádu (v tehdy platném znění) pro jednotlivé úkony trestního řízení, s výjimkou řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchním soudem a nejvyšším soudem, se může obhájce dát zastoupit koncipientem. V souzené věci stěžovatele v řízení před městským soudem i před vrchním soudem obhajoval koncipient Mgr. K. (č.l. 231, 272), takže skutečně došlo k porušení trestního řádu, tedy jednoduchého práva. Ústavní soud však - jak již uvedl - z předmětného soudního spisu zjistil, že Mgr. K. hájil stěžovatele nejen v řízení před vrchním soudem, jehož rozsudek následně stěžovatel napadl ústavní stížností, nýbrž již v řízení před soudem prvního stupně. Přesto se stěžovatel vzdal práva odvolání do rozsudku městského soudu (č.l. 236) a proti tomuto rozsudku nepodal ani ústavní stížnost. Za těchto okolností Ústavní soud, který zásadně nehodnotí ústavnost a spravedlnost toliko jednotlivých "izolovaných" částí řízení před obecnými soudy, nýbrž právě naopak spravedlnost a ústavnost celého procesu kompletně a respektuje princip, že závažnosti a intenzitě zásahu orgánu veřejné moci (obecného soudu) musí korespondovat intenzita zásahu Ústavního soudu, spočívající v případném kasačním rozhodnutí, dovozuje, že tato uplatněná námitka je pouze účelová a nemůže zpochybnit ústavnost a spravedlnost procesu jako celku.
Nad tento rámec Ústavní soud - jako obiter dictum - shledává za hodné pozoru to, že posledně citovaná námitka byla uplatněna v ústavní stížnosti, sepsané v zastoupení stěžovatele advokátem JUDr. J., který spatřuje protiústavní pochybení Vrchního soudu v Praze v tom, že tento soud připustil zastupování stěžovatele advokátním koncipientem, kterého však těmito procesními úkony pověřil JUDr. J. sám.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze považuje za řádně odůvodněný, přesvědčivý a ústavně konformní. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu