ECLI:CZ:US:2002:1.US.125.02
sp. zn. I. ÚS 125/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. de R., zastoupeného advokátkou JUDr. B. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. 44 Ca 87/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní úřad Příbram - okresní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 4. 5. 2001, č.j.: 4653/92 R V 7/01, zamítl návrh stěžovatele na vydání blíže specifikovaných nemovitostí (dále jen "předmětné nemovitosti").
V odůvodnění citovaného rozhodnutí okresní úřad především uvedl, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl F. Z. L. (praděd stěžovatele), který zemřel dne 22. 12. 1938. Majetek původního vlastníka byl konfiskován podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Jeho majetek prý představoval tzv. ležící pozůstalost (hereditas iacens), což podle tehdy platné právní úpravy obsažené v obecném zákoníku občanském především znamenalo, že se na pozůstalost hledělo tak, jako by dosud byla v držbě zemřelého. Pozůstalost se sice nabízí okamžikem zůstavitelovy smrti povolaným osobám, tím však není přechod pozůstalosti dokončen, neboť povolané osobě vzniká pouze právo pozůstalost přijmout nebo odmítnout a i když dědictví přijme, nesmí se ho ujmout, dokud není její právo zjištěno a stanoveno soudem. V daném případě prý však nebylo zjištěno, že předmětná pozůstalost byla ke dni konfiskace projednána soudem a zákonným způsobem odevzdána dědicům, takže došlo k platné konfiskaci ležící pozůstalosti F. Z. L. V tomto směru okresní úřad odkázal rovněž na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/98.
Krajský soud v Praze Králové napadeným rozsudkem citované rozhodnutí Okresního úřadu Příbram - okresního pozemkového úřadu potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud především konstatoval, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro obnovení vlastnického práva k žádanému majetku, a to ani podle zákona č. 243/1992 Sb., ani podle zákona č. 229/1991 Sb. Podstata institutu ležící pozůstalosti spočívala v tom, že na pozůstalost se hledělo, jako by dosud byla v držbě zemřelého (§547 o.z.o.). Zákon tedy vycházel z fikce držby, nikoliv však z fikce vlastnictví, jelikož zemřelý již nebyl vlastníkem pozůstalosti. Podle poválečné judikatury soudů i podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 1620/98, se dekret č. 12/1945 Sb. vztahoval i na majetek osob německé národnosti, které zemřely, ale do dne konfiskace nebylo dědictví (po nich) projednáno. Konfiskace se tedy vztahovala i na ležící pozůstalost. V daném případě prý proto není splněna podmínka restitučních zákonů, tzn. přechod nebo převod do vlastnictví státu z vlastnictví fyzické osoby. Již z tohoto důvodu prý tedy nebylo možno stěžovatelovu restitučnímu nároku vyhovět.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem porušil jeho základní práva, zakotvená v čl. 1, 3, 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 30 Ústavy ČR (poznámka: ohledně čl. 30 Ústavy se stěžovatel dopouští zjevného omylu, jelikož toto ustanovení zakotvuje způsob zřizování vyšetřovací komise Poslaneckou sněmovnou ve věci veřejného zájmu, což je - z hlediska řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti - téma zcela jiné).
Stěžovatel namítá, že nebylo dostatečně zjištěno splnění podmínky konfiskace, jelikož nebylo spolehlivě prokázáno, že by se byl F. Z. L. přihlásil k německé národnosti "se všemi z toho vyplývajícími důsledky"; v tomto směru argumentuje existencí dvou vyplněných a podepsaných sčítacích archů, kde na jednom z nich je uvedena jeho česká národnost a teprve ve druhém národnost německá, nicméně tento druhý formulář údajně jmenovaná osoba nevyplnila vlastnoručně. K tomu stěžovatel navrhoval provedení důkazu grafologickým posudkem.
Stěžovatel dále tvrdí, že předmětné nemovitosti buď na stát dosud nepřešly vůbec a jsou tedy i nadále ležící pozůstalostí, nebo přešly na stát až po 25. 2. 1948, a to bez právního důvodu. Pokud je však obecně zastáván názor, že k přechodu na stát může konfiskací dojít i "z ležící pozůstalosti", pak stěžovatel uvádí, že existují toliko dvě možnosti: buď po takové ležící pozůstalosti lze též restituovat, nebo restituce možná není proto, že nemovitost v době přechodu na stát neměla vlastníka; potom však nebylo ze stejného důvodu možné nemovitost ani právoplatně konfiskovat.
Ze všech zmíněných důvodů stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen.
Ústavní soud především shledal, že skutkově i právně obdobnou ústavní stížností A. de R. se již zabýval ve shora citovaném řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 256/98. Tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 10. 10. 2000 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Toto usnesení nepředstavuje procesní překážku rei iudicatae; zároveň však Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od svého - v citovaném usnesení vysloveného - právního názoru, neboť i podstata námitek uplatněných stěžovatelem je v obou případech srovnatelná.
V souzené věci je z obsahu ústavní stížnosti patrno, že stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením, které provedly v napadeném rozsudku Krajský soud v Praze a Okresní úřad Příbram, jehož (citované) rozhodnutí však stěžovatel nenapadl. Jedná se tedy o případ, kdy stěžovatel brojí proti právní interpretaci daných skutkových zjištění a v podstatě tvrdí, že ke konfiskaci předmětných nemovitostí nemohlo dojít, neboť se jednalo o tzv. ležící pozůstalost a že je tedy stát nepřevzal do vlastnictví buď vůbec nebo tak učinil bez právního důvodu.
K tomu Ústavní soud uvádí, že smyslem restitucí není a ani nemůže být náprava všech křivd, které byly spáchány v rozhodném období, nýbrž toliko zmírnění následků některých majetkových křivd (viz např. preambule zákona o půdě). Pro úspěšné uplatnění restitučního nároku je proto nezbytné, aby byly naplněny všechny potřebné podmínky, stanovené zákonem. Způsob provedení majetkových restitucí je tedy výrazem suverénního rozhodnutí českého (dříve československého) zákonodárce a pro úspěšné uplatnění restitučního nároku je proto zapotřebí splnit všechny předpoklady, které z vnitrostátního práva vyplývají.
V souzené věci okresní úřad a krajský soud v podstatě dospěly k závěru, že restitučnímu nároku stěžovatele nebylo možno vyhovět, jelikož nebyla splněna podmínka restitučního zákona, tedy přechod nebo převod věci do vlastnictví státu z vlastnictví fyzické osoby. Ústavní soud, který není nadřízen ostatním orgánům veřejné moci a jeho úkol proto nespočívá v obecně pojatém přehodnocování předchozích řízení, nýbrž výhradně v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), usuzuje, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů nemohlo být restitučnímu nároku stěžovatele vyhověno. Krajský soud správně vycházel z právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v usnesení sp. zn. II. ÚS 256/98, na které Ústavní soud pro stručnost odkazuje, a v němž je především uvedeno, že "předpokladem nároku na vydání nemovitosti (ať podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nebo podle speciálního zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.) je vlastnické právo "osoby" k nemovitosti v době přechodu nemovitosti na stát. Jinými slovy, má-li vzniknout nárok na vydání z titulu restituce, je třeba, aby určitá osoba byla subjektem právního vztahu vlastnictví, jehož předmětem je nemovitost, v okamžiku, kdy došlo k právní skutečnosti, jíž přechází vlastnické právo k nemovitosti na stát. Jinak řečeno, má-li být úspěšné uplatnění nároku na vydání věci, je třeba, aby věc v době přechodu na stát (ust. §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.) měla svého vlastníka". Protože však v daném případě není sporu o tom, že šlo o ležící pozůstalost a že nedošlo k jejímu přechodu na dědice, nebyl ani dědic po F. Z. L. v době konfiskace vlastníkem předmětných nemovitostí.
Ústavní soud tedy i v tomto případě dospěl ke stejnému závěru jako v citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 256/98, shledav, že k protiústavnímu pochybení ze strany krajského soudu - tedy k porušení citovaných ústavně zaručených základních práv stěžovatele - zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu