ECLI:CZ:US:2002:1.US.153.01
sp. zn. I. ÚS 153/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti A. W., zastoupeného advokátem JUDr. K. B., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 5 T 103/96, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 6 To 503/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku v záhlaví označeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným, že dne 28. 4. 1995 jako strojvedoucí rychlíku R 341 Hron nerespektoval návěstidlo "Stůj" vyjádřené červeným světlem a řádně nesledoval ani předchozí návěstidlo a opakovací převěst, čímž porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání, v důsledku čehož narazil do jiného vlaku; tím vznikla škoda ve výši cca 9.164.700 Kč, došlo ke zpoždění 19 osobních a 8 nákladních vlaků se škodou 27.190 Kč a také ke zranění několika cestujících. Tím spáchal stěžovatel z nedbalosti trestný čin obecného ohrožení dle ustanovení §180 odst. 1, 2 písm. b) a odst. 3 písm. a) trestního zákona, za což jej soud odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 3 let a k trestu zákazu výkonu funkce strojvedoucího v trvání 3 let.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud zejména uvedl, že během řízení bylo prokázáno, že ani na předmětném vlaku ani na zabezpečovacím systému nebyly shledány žádné závady, což potvrdily i ověřovací pokusy, prováděné "bez obžalovaného z důvodu jeho zdravotního stavu". Po otevření rychloměru byl "před zraky 12 až 15 lidí" vytažen rychloměrový proužek, přičemž "při pohledu proti světlu nebyly zcela zřejmé záznamy, proto byl dán rychloměrový proužek proti tmavé podložce a v úseku Jablunkov - Bocanovice v závěru jízdy byla patrná registrace červeného světla". Rozbor tohoto proužku měl provést dynamik N., který prý však sdělil, že není možno registraci červeného světla na rychloměrovém proužku rozborovat. Soud dále konstatoval, že zcela funkční byl vlakový zabezpečovač, což se prověřilo i při prováděném pokusu. Soud vycházel rovněž z posudku znalce prof. D., který dospěl k závěru, že jedinou možnou příčinou nehody byla nesprávná technologie výkonu služby stěžovatelem.
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením odvolání státního zástupce i stěžovatele zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že soud I. stupně doplnil dokazování (po předchozím zrušujícím usnesení krajského soudu) o znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, z něhož vyplývá, že stěžovatel buď nesprávně pochopil nebo interpretoval návěst "výstraha" a nesprávně reagoval na zvuk houkačky vlakového zabezpečovače, neboť "kromě toho, že obsloužil tlačítko bdělosti, nečinil jiná opatření". Stav zabezpečovacího zařízení prý byl předmětem komisionálního zjištění a byl shledán bezchybným. Žádné poruchy nebyly zjištěny ani v předchozích dvou letech a běžné přírodní vlivy prý správnou činnost zabezpečovacího zařízení nemohly narušit. K otázce rychloměrového proužku soud uvedl, že podle vyjádření znalce byl jeho rozbor "v rámci šetření nehodové události vykonán", a to odpovědně a správně. Trestná činnost stěžovatele prý byla prokázána rovněž svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, zejména protokolem o ohledání místa činu s přiloženým plánkem zabezpečovacího zařízení a fotodokumentace z místa nehodové události, a policejní zprávou o prošetření a obhlídce dopravní nehody. Bylo provedeno rovněž prověření funkčnosti brzdového zařízení, prohlídka rychloměru a zápis z ověřovacího pokusu.
K odvolacím námitkám stěžovatele krajský soud uvedl, že prý na ně v podstatě reagoval již soud I. stupně především tím, že přibral soudního znalce ing. D., jehož posudek údajně nelze pokládat za nepřesvědčivý nebo odborně nezpůsobilý. Krajský soud nesouhlasí ani s námitkou, že jmenovaný znalec není kvalifikován k posouzení otázek zabezpečovací techniky, jelikož "toto je ve znaleckém posudku vysvětleno" a obhajoba nevznesla takové námitky a důkazy, jež by bylo možno hodnotit podle zásady "in dubio pro reo".
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítanou protiústavnost spatřuje v první řadě v tom, že neodkladné a neopakovatelné úkony byly provedeny v rozporu s trestním řádem, čímž došlo k porušení ústavních práv stěžovatele již od počátku trestního řízení. Již bezprostředně po nehodě prý totiž byla konstatována existence červeného světla na rychloměrném proužku, což vedlo k závěru o pochybení stěžovatele. Protiprávnost jednání však stěžovatel popřel, což opřel o neexistenci svislých čárek, jež by označovaly začátek a konec registrace kódu červeného světla na rychloměrném proužku; poukázal i na zjištění specialisty N. Orgány činné v trestním řízení však vycházely z toho, že záznam červeného světla existoval a nepostupovaly tak, aby stěžovateli včas sdělily obvinění z trestného činu; učinily tak až dne 19. 5. 1995 a toto sdělení stěžovateli doručily dne 22. 5. 1995. Stěžovatel se totiž sice nacházel v nemocničním ošetření, nicméně sdělení obvinění prý mohl převzít a následně činit příslušné kroky ke své procesní obraně. Z důvodu pozdě provedeného sdělení obvinění se stěžovatel nemohl - alespoň prostřednictvím svého obhájce - účastnit na provádění úkonů, jako např. zkoušky zabezpečovacího zařízení. Veškeré úkony provedené před sdělením obvinění prý proto měly být považovány za neprocesní. Obecné soudy však tuto jeho námitku neakceptovaly a porušily tím principy spravedlivého procesu a rovnosti účastníků řízení. Jako procesně neúčinné označil stěžovatel následující úkony:
* zápis o podání vysvětlení sepsaný dne 11. 5. 1995 s orgány Generální inspekce ČD,
* komisionální prohlídku - ověřovací pokus ke stavu přenosu návěstí oddílových návěstidel na stanoviště lokomotivy, vykonaná dne 28. 4. 1995,
* komisionální prohlídku měření a ověření funkční činnosti vlakového zabezpečovacího zařízení provedená dne 12. 5. 1995,
* prověrku činnosti traťového zabezpečovacího zařízení provedenou ve dnech 28. 4. 1995 - 3. 5. 1995. Tento úkon prý byl navíc proveden až po opravě předmětného zabezpečovacího zařízení a není ani zřejmé, v který den a hodinu jednotlivě naměřené hodnoty byly pořízeny (č.l. 137), a to navíc za jiného počasí než v době srážky vlaků,
* přezkoušení přenosu návěstních znaků na stanoviště strojvedoucího,
* ověřovací pokus provedený dne 18. 5. 1995, a to údajně opět až po opravě zabezpečovacího zařízení,
* po celé trestní řízení byla opomenuta otázka kontroly posloupnosti návěstních znaků oddílových návěstidel za jedoucím vlakem, avšak "bylo soudy rozhodováno tak, jako by byly tyto kontrolní úkony v souladu s trestním řádem provedeny",
* zjišťování vzdálenosti VVN 400 kV, o kterém nebyl stěžovatel uvědoměn.
Na tato pochybení prý stěžovatel obecné soudy upozorňoval, leč ty se s těmito námitkami nevypořádaly, z těchto procesně neúčinných úkonů při svém rozhodování vycházely a námitky stěžovatele neakceptovaly s "právně naprosto irelevantním" poukazem na časový odstup. K zařazení rychloměrového proužku do trestního spisu došlo až po 11 měsících, a to až po žádostech stěžovatelova obhájce.
Stěžovatel dále tvrdí, že neexistuje procesně hodnotný důkaz, z něhož by mohlo být dovozeno spáchání předmětného trestného činu. Obecné soudy prý totiž zcela přešly otázku údajů na rychloměrovém proužku, byť bylo jejich povinností vypořádat se s rozdílnými obsahy výpovědí svědků k otázce kvality i kvantity záznamu červeného světla a v tomto směru odkazuje na obsah svého odvolání. Stěžovatel upozorňuje i na výpověď svědka N. - s níž se prý ani obecné soudy ani posudek znalce nevypořádaly - který uvedl, že na rychloměrovém proužku záznam o červeném světle není, čímž prý prokázal nevinu stěžovatele. Stejný svědek údajně po shlédnutí záznamu na rychloměrovém proužku vypověděl, že došlo pouze k jednomu stisknutí tlačítka VZ a v tomto případě nelze hovořit o tom, že by na lokomotivu přicházel kód červeného světla z příslušného návěstidla. S tímto důkazem se prý obecné soudy rovněž nijak nevypořádaly.
Stěžovatel proto namítá, že obecné soudy zcela přešly skutečnosti svědčící v jeho prospěch a k závěrům o jeho vině dospěly na základě nedostatečných a procesně neúčinných důkazů, když "poukázaly shodně bez opory v dokazování na znalecký posudek znalce D. jako jediný a správný hodnověrný důkaz". K osobě tohoto znalce stěžovatel uvádí, že není skutečným odborníkem v oblasti zabezpečovací techniky (což prý bylo v řízení prokázáno) a že také vznikly pochybnosti co do jeho podjatosti. Sám znalec totiž údajně ve svém posudku uvedl, že posouzení některých speciálních technických záležitostí přesahuje jeho odborné znalosti, a přizval k jejich posouzení dalšího odborníka (doc. Z. D.). Stěžovatel se domnívá, že znalec má být osobou se speciálními odbornými znalostmi a že znalec D. takovéto znalosti nemá, jestliže bylo nutno přizvat odborníka dalšího. Tento odborník (profesor D.) prý však nebyl podroben zjištění své odbornosti, nesložil znalecký slib a nebyl v hlavním líčení vyslechnut. Stěžovatel tvrdí, že za těchto okolností předmětný znalecký posudek neměl být vůbec použit jako důkaz a navíc z něj není ani patrno, kterou část posudku vypracoval znalec D. a kterou profesor D. Pokud soud přibral nového znalce, měl tak učinit usnesením (§115 odst. 2 trestního řádu). Znalecká činnost v oboru železniční dopravy má jednotlivá odvětví předmětu činnosti, přičemž zapsáním znalce do seznamu v oboru železniční dopravy automaticky neznamená jeho odbornou erudovanost ve všech odvětvích této činnosti.
Stěžovatel konečně namítá, že odvolací soud rezignoval na svou funkci přezkumné instance, jelikož po prvním podaném odvolání a po zrušení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 2. 1997 (č.j. 5 T 103/96-454) dal soudu I. stupně pokyny, aby se vypořádal s námitkami ohledně rychloměrového proužku, došetřil možnost, že velmi vysoké napětí mohlo způsobit poruchu zabezpečovacího zařízení a aby zaměřil znalecký posudek "na objasnění námitek týkajících se rozboru rychloměrového proužku ve vztahu k nevyznačení červeného signálu a toliko jednoho stlačení tlačítka vlakového zabezpečovače a posouzení stavu, proč nedošlo k zastavení vlaku". Tyto pokyny prý však nebyly splněny a odvolací soud na jejich splnění netrval.
Předmětem dokazování se navíc údajně nestala technická dokumentace činnosti VZ a zejména tlačítka vlakového zabezpečovače, v důsledku čehož nemohl stěžovatel uplatnit námitku nesprávnosti závěrů znalce, pokud jde o nutnost stlačení a nikoliv pouze doteku tlačítka bdělosti. I v tom stěžovatel spatřuje porušení svého práva na obhajobu.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Ústavní soud dopěl k těmto závěrům.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud již také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Ústavní soud dále uvádí, že s ohledem na svoje ústavní vymezení a funkci hodnotí napadená rozhodnutí obecných soudů a proces předcházející jejich vydání nikoliv izolovaně, nýbrž jako celek. Pouze takový přístup totiž odpovídá materiálnímu pojetí ústavnosti a koresponduje rovněž s přístupem Evropského soudu pro lidská práva.
V souzené věci Ústavní soud shledal, že námitky stěžovatele se v podstatě koncentrují na to, že (1.) některé úkony provedené před sdělením obvinění byly provedeny v rozporu s trestním řádem, neboť se prý nejednalo o úkony neodkladné a neopakovatelné a z tohoto důvodu neměly být vůbec proti stěžovateli použity, (2.) neexistuje procesně použitelný důkaz svědčící proti stěžovateli, (3.) obecné soudy se nevypořádaly s výpovědí svědka N., že na rychloměrovém proužku nebyl záznam o červeném světle, (4.) znalec ing. D. nemá speciální odborné znalosti a jeho posudek neměl být vůbec použit a (5.) poté, co krajský soud zrušil odsuzující rozsudek okresního soudu a dal pokyny, které okolnosti mají být ještě došetřeny, ke splnění těchto pokynů nedošlo a krajský soud tak rezignoval na svou funkci přezkumné instance.
K první skupině námitek stěžovatele - brojících proti použití některých úkonů proti stěžovateli a učiněných ještě před sdělením obvinění - Ústavní soud poukazuje na ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu, podle něhož je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V daném případě stěžovatel tvrdí, že úkony provedené před sdělením obvinění (zejména prověřování přenosu návěstí, funkčnosti zabezpečovacího zařízení) nelze označit za neodkladné a neopakovatelné. Touto námitkou se však již dostatečně zabýval Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 14. 1. 1998, sp. zn. 6 To 317/97 (kterým zrušil předchozí odsuzující rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku), když konstatoval, že vzhledem k charakteru předmětné železniční nehody a jejího šetření nebylo možno tyto úkony provádět až po sdělení obvinění, nýbrž bezprostředně po nehodě (č.l. 503). Toto vysvětlení považuje Ústavní soud v této konkrétní věci - s ohledem na její podstatu - z ústavně právního hlediska za přesvědčivé a přijatelné; zde nemohl přehlédnout ani tu okolnost, že jednotlivé osoby podílející se na provádění namítaných úkonů byly následně vyslechnuty obecnými soudy, takže stěžovatel a jeho právní zástupce měli možnost se k jejich výpovědím náležitě vyjádřit a klást jim dotazy, čehož také využívali.
Další námitky stěžovatele se týkají toho, že prý proti němu neexistoval žádný procesně použitelný důkaz a že se obecné soudy řádně nevypořádaly s výpovědí svědka N. Tyto námitky podle názoru Ústavního soudu ve skutečnosti brojí toliko proti způsobu provedeného dokazování, což však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Jak totiž vyplývá ze shora popsané rekapitulační části tohoto usnesení, obecné soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele na základě řady důkazů (ověřovací pokusy, zjištění na místě nehody, znalecký posudek, výpovědi svědků); i kdyby se s nimi Ústavní soud neztotožňoval, nemůže zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů tím, že by je v tomto konkrétním případě zpochybnil. O tzv. "extrémní nesoulad" ve smyslu odborné judikatury se totiž v daném případě nejedná. Svědek N. sice skutečně vypověděl, že záznam červeného světla na rychloměrném proužku již znatelný nebyl a tuto skutečnost vysvětlil tím, že proužek prošel vícero rukami a je tedy silně znehodnocen teplem pocházejícím od prstů prohlížejících (č.l. 107, obdobně č.l. 387 a násl.). Několik dalších svědků však prohlásilo, že na rychloměrném proužku byl bezprostředně po jeho vytažení záznam červeného světla viditelný (např. svědek P. Schiller, č.l. 379; N. Szotkovski, č.l. 430; ing. M. Grim, č.l. 432). Stěžovatel se proto dopouští omylu, pokud usuzuje, že výpověď svědka N. prokázala jeho nevinu; rovněž není pravda, že by se obecné soudy s jeho výpovědí - v rámci celého provedeného dokazování - nevypořádaly.
Pokud jde o zpochybnění důkazu znaleckým posudkem ing. D., Ústavní soud - v obecné rovině - uvádí, že jeho úkolem v zásadě nemůže být posuzování odborné způsobilosti soudních znalců, ustanovených obecnými soudy. Proto v souzené věci Ústavní soud neakceptuje námitky, že znalec D. není skutečným odborníkem v oblasti zabezpečovací techniky; ani ze skutečnosti, že na něho advokát stěžovatele (v souvislosti s projednáváním jiné věci) podal trestní oznámení (č.l. 526), nelze dovozovat zpochybnění jeho nepodjatosti. K těmto okolnostem se ostatně dostatečně vyjádřil Okresní soud ve Frýdku-Místku v usnesení ze dne 19. 2. 1999 (č.l. 535), kterým tohoto znalce z oboru železniční dopravy přibral. K pochybení podle názoru Ústavního soudu nedošlo ani tím, že v předmětném znaleckém posudku ing. D. uvedl, že k posouzení některých odborných záležitostí přizval - se souhlasem soudce Okresního soudu ve Frýdku-Místku - doc. Ing. Z. D., CSc. Z. D. totiž v daném řízení zjevně nevystupoval jako znalec, který by musel být přibrán samostatným usnesením soudu. Jediným znalcem, odpovědným za vypracování a obsah tohoto posudku, byl ing. D., a skutečnost, že v posudku je zmíněno jméno doc. D., proto nikterak neznamená, že by část tohoto posudku vypracoval D. sám a že z tohoto důvodu je posudek neplatný.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatele, že krajský soud rezignoval na svoji funkci přezkumné instance, neboť prý ignoroval to, že okresní soud nerespektoval jeho pokyny k doplnění řízení obsažené ve zrušujícím usnesení ze dne 14. 1. 1998. Jak totiž vyplývá z tohoto usnesení (č.l. 503), pokyny odvolacího soudu soudu I. stupně se týkaly nutnosti vypracovat znalecký posudek a vypořádat se s námitkami stěžovatele, pokud jde o výsledky rychloměrového proužku, týkající se jen jednoho stlačení tlačítka vlakového zabezpečovače a skutečnosti, že na tomto proužku nebyla zaznamenána červená barva. Jak však vyplývá již z výše uvedené části tohoto usnesení, okresní soud pokyny odvolacího soudu respektoval a přibral znalce ing. D., který se ve svém posudku zmíněnými okolnostmi zabýval (zejména č.l. 593). Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel ve skutečnosti pouze nesouhlasí s výsledkem soudního řízení, což však samo o sobě nemůže představovat protiústavní zásah do jeho základních práv.
Závěrem Ústavní soud konstatuje - jak již uvedl na jiném místě - že v souzené věci neshledal extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a mezi právními závěry z těchto zjištění vyvozenými. Podstata ústavní stížnosti napadá toliko způsob provedeného dokazování, což však nemůže zpochybnit spravedlnost procesu jako celku.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu