ECLI:CZ:US:2002:1.US.164.01
sp. zn. I. ÚS 164/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. J. G., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2000, sp. zn. 38 Ca 237/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti ze dne 12. 3. 2001 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2000, čj. 38 Ca 237/2000 - 26, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě podané stěžovatelem (v původním řízení žalobce) proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu.
Žalobou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 14. 3. 2000, čj. FŘ-7464/11/99, a zároveň požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Zmíněným rozhodnutím finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č. 990000100 na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1995, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 6 dne 31. 3. 1999, čj. 69631/99/006912.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že řízení bylo zastaveno podle ustanovení §250d odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") z toho důvodu, že žaloba byla stěžovatelem podána opožděně. Podle názoru stěžovatele však žaloba opožděně podána nebyla. Stěžovatel byl v daňovém řízení zastoupen zástupcem s neomezenou plnou mocí. Podle ustanovení §17 odst. 7 zákona č. 377/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vzhledem k tomu, že rozhodnutím finančního ředitelství nebylo stěžovateli jako daňovému subjektu uloženo něco vykonat, mělo být rozhodnutí finančního ředitelství doručeno výhradně zástupci stěžovatele. Rozhodnutí finančního ředitelství však bylo doručeno nejen zástupci stěžovatele s neomezenou plnou mocí, ale i samotnému stěžovateli. Stěžovatel zastává stanovisko, že rozhodnutí finančního ředitelství bylo doručeno v rozporu s ustanovením §17 odst. 7 zákona č. 377/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a proto nelze počítat běh lhůty pro podání žaloby u soudu ode dne, kdy bylo napadené rozhodnutí doručeno jeho zástupci s neomezenou plnou mocí. Podle stěžovatele je pro posouzení dodržení lhůty rozhodný den, kdy bylo předmětné rozhodnutí finančního ředitelství doručeno poslednímu z adresátů uvedených v záhlaví rozhodnutí, tj. v daném případě stěžovateli. Jeho zástupci bylo rozhodnutí doručeno 21. 3. 2000 a stěžovateli až 3. 4. 2000. Na základě tohoto názoru byla předmětná žaloba stěžovatelem podána ve stanovené dvouměsíční lhůtě, tedy včas. Stěžovatel dále uvedl, že po doručení rozhodnutí finančního ředitelství kontaktoval svého právního zástupce, který stěžovatele informoval o tom, že může ve lhůtě dvou měsíců od doručení podat správní žalobu k soudu. Na základě toho, že rozhodnutí bylo adresováno stěžovateli a současně i jeho zástupci, dospěl zástupce k závěru, že lhůta pro podání žaloby nemůže začít běžet dříve než dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí stěžovateli.
Stěžovatel dále poukázal na to, že podle jeho zjištění finanční ředitelství opakovaně postupovalo v rozporu se zákonem č. 337/1992 Sb., neboť již jednou zaslalo své rozhodnutí nesprávně stěžovateli, ačkoli ze samotného rozhodnutí vyplývalo, že stěžovatel je zastoupen a rozhodnutí mělo být doručeno výhradně jeho zástupci. Podle názoru stěžovatele soud tím, že zastavil řízení pro opožděné podání žaloby, znemožnil stěžovateli uplatnit jeho práva před soudem v rámci řízení o přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů. Došlo tak k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2000, čj. 38 Ca 237/2000 -- 26, bylo zjištěno, že řízení o žalobě proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 14. 3. 2000, čj. FŘ-7464/11/99, a o žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, bylo zastaveno. Městský soud posoudil předpoklady pro věcné projednání žaloby a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána ve stanovené lhůtě. Stěžovatel byl v předmětném daňovém řízení zastoupen daňovou poradkyní ing. Š. S., přičemž se jednalo o neomezenou plnou moc pro daňové řízení. Žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství o zamítnutí odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 6, bylo doručeno zástupkyni stěžovatele s neomezenou plnou mocí pro daňové řízení dne 21. 3. 2000. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o rozhodnutí, kterým by daňovému subjektu bylo ukládáno něco osobně vykonat, je třeba považovat za den doručení rozhodnutí o zamítnutí odvolání den 21. 3. 2000, kdy bylo doručeno zástupkyni s neomezenou plnou mocí. Od tohoto data také začala běžet lhůta k podání žaloby. Žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 26. 5. 2000, tedy po marném uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v §250b odst. 1 OSŘ.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak Ústavní soud již několikrát judikoval (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 60/97), Ústavní soud není všeobecnou supervizní instancí, jejímž úkolem by bylo podrobně přezkoumávat průběh řízení před obecnými soudy a zkoumat veškerá jejich pochybení. Jeho úkolem je posuzovat konformitu rozhodování soudů s Ústavou ČR ve sporných případech. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv a zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k porušení základních práv.
V předmětné ústavní stížnosti stěžovatel napadl, podle jeho názoru nezákonný, postup Městského soudu v Praze, který nejprve posuzoval včasnost žaloby stěžovatele, tj. zda žaloba byla podána ve lhůtě stanovené zákonem č. 377/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Podle názoru Ústavního soudu Městský soud v Praze při svém rozhodování zcela správně aplikoval ustanovení §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého, má-li příjemce - daňový subjekt - zástupce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li příjemce osobně v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci. Jak bylo zjištěno z obsahu spisu, stěžovatel měl v předmětné věci zástupce s neomezenou plnou mocí. Bylo tedy zcela postačující, aby bylo doručeno pouze tomuto zástupci, neboť se nejednalo o případ, kdy by bylo uloženo daňovému subjektu něco vykonat. Ode dne doručení rozhodnutí zmíněnému zástupci začala běžet dvouměsíční lhůta k podání žaloby u soudu. Zástupce stěžovatele měl proto, po doručení rozhodnutí dne 21. 3. 2000, informovat stěžovatele o doručení rozhodnutí a dohodnout s ním další postup. Nemohl totiž předpokládat, že rozhodnutí bude doručeno i stěžovateli a kdy se tak stane. Pokud finanční ředitelství doručilo, nad rámec svých povinností uložených zákonem, své rozhodnutí i stěžovateli (dne 3. 4. 2000), je třeba toto doručení považovat z hlediska ustanovení §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků za zcela nadbytečné a zároveň i právně irelevantní pro posuzování dodržení lhůty k podání žaloby. Zástupce stěžovatele se dopustil pochybení, pokud po doručení rozhodnutí finančního ředitelství o této skutečnosti neinformoval stěžovatele a neprojednal s ním možnost podání žaloby u soudu v souladu s ustanovením §250b odst. 1 OSŘ, podle něhož žaloba musí být podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak a zmeškání lhůty nelze prominout.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že Městský soud v Praze správně posoudil podání žaloby stěžovatelem jako opožděné. Nemohlo proto dojít k porušení práva navrhovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Na základě tohoto zjištění učinil Ústavní soud závěr, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu