ECLI:CZ:US:2002:1.US.190.02
sp. zn. I. ÚS 190/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti E. H., zastoupeného Mgr. M. V., advokátkou, proti postupu Městského soudu v Praze a jeho rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 38 Ca 93/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem byla stěžovateli zamítnuta žaloba, kterou podal proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru č. 167 ze dne 15. 1. 2001. V odůvodnění rozsudku ze dne 28. 2. 2002, čj. 38 Ca 93/2001 - 35, Městský soud v Praze mimo jiné uvádí, že se stěžovatel podanou žalobou domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí policejního prezidenta, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, ve věcech služebního poměru č. 2219/2000, ze dne 27. 10. 2000, o propuštění stěžovatele ze služebního poměru.
Městský soud v Praze na základě žaloby v rozsahu tvrzených důvodů nezákonnosti přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Dále uvedl, že v daném případě z dokladů založených v předloženém spisovém materiálu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel na základě dohody o pracovní činnosti, uzavřené s Nemocnicí s poliklinikou Český Brod, jezdil jako řidič s vozidly nemocnice a že za tuto práci obdržel odměnu. Námitka stěžovatele, že dohoda o pracovní činnosti neobsahuje předepsané náležitosti, a je tedy neplatná, byla shledána nedůvodnou. Jak dále uvedl, v případě propuštění ze služebního poměru z důvodů uvedených v §107 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. není dán prostor, na rozdíl od propuštění ze služebního poměru podle §106 odst. 1 téhož zákona, pro uvážení služebního funkcionáře, zda je takové opatření vzhledem k okolnostem případu nezbytné.
Citovaný rozsudek, jakož i samotný postup Městského soudu v Praze, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že byl ze služebního poměru propuštěn bez splnění hmotně právních podmínek pro aplikaci ustanovení §107 odst. 1 zákona č. 182/1992 Sb. a služební funkcionář aplikací tohoto ustanovení porušil zákon, a toto porušení bylo následně potvrzeno i výše zmíněným rozsudkem. Rozhodnutím policejního prezidenta č. 167 ze dne 15. 1. 2001 i zmíněným rozsudkem bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud ČR vydal nález, kterým zruší výše uvedený rozsudek.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze, který ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Úkolem Ústavního soudu ČR je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud ČR zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již bylo Ústavním soudem ČR judikováno, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud ČR hodnotil, zda postup Městského soudu v Praze, při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení, nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
V tomto směru Ústavní soud ČR konstatuje, že Městský soud v Praze v napadeném rozsudku správně interpretoval i aplikoval ustanovení §107 odst. 1 a §152 odst. 2 písm. b) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Postupem a následně rozhodnutím Městského soudu v Praze nedošlo k porušení práv stěžovatele dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a správně konstatoval, že jednáním stěžovatele byl naplněn důvod propuštění ze služebního poměru dle §107 zákona č. 186/1992 Sb.
Proto Ústavní soud ČR stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu