ECLI:CZ:US:2002:1.US.204.02
sp. zn. I. ÚS 204/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného advokátem JUDr. F. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 7 T 77/2001, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 12 To 45/02, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové shora označeným usnesením vzal stěžovatele do vazby, neboť shledal existenci důvodů vazby uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), c) trestního řádu. Krajský soud ve výroku uvedl, že výkon vazby se obžalovanému započítává od okamžiku výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu Náchod, sp. zn. 2 T 183/2000, tj. od 7. února 2002 od 00.00 hodin.
V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud zejména uvedl, že na stěžovatele a dalších 5 obžalovaných byla dne 27. 8. 2001 podána obžaloba pro trestné činy podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona. V souvislosti s touto trestnou činností byl stěžovatel v minulosti vzat do vazby, z které byl propuštěn, neboť nastoupil výkon trestu, uložený mu trestním příkazem Okresního soudu Náchod, sp. zn. 2 T 183/2000. Tento trest měl stěžovatel vykonat dne 6. 2. 2002 ve 24.00 hod. Dne 6. 2. 2002 se u krajského soudu konalo veřejné zasedání, v jehož průběhu stěžovatel předložil pracovní smlouvu, kterou uzavřel a dále lékařskou zprávu o tom, že jeho otec je nemocen. Krajský soud nicméně shledal existenci tzv. útěkového vazebního důvodu, protože stěžovatel byl ohrožen uložením vysokého trestu odnětí svobody v trvání sazby 8-12 let, byl již několikrát trestán a v minulosti se krátce po výkonu trestu odnětí svobody začal dopouštět nyní projednávané trestné činnosti. Z této skutečnosti prý vyplývala rovněž existence tzv. předstižného vazebního důvodu. Stěžovatel si totiž trestnou činností opatřoval prostředky k životu, neboť jeho oficiální příjmy neodpovídaly způsobu jeho života a jeho majetkovým poměrům. Navíc krajský soud shledal, že v současnosti jsou na stěžovatele podány další dvě obžaloby pro majetkovou trestnou činnost. Předloženou lékařskou zprávu, pracovní smlouvu a prohlášení jeho sestry I. M., žádající propuštění stěžovatele na svobodu, krajský soud označil za účelové.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové potvrdil a v podstatě odkázal na vazební důvody, které krajský soud dostatečně podrobně a plasticky vyložil.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítl, že napadenými usneseními obecných soudů byly porušeny článek 8 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Protiústavnost napadených usnesení spatřuje stěžovatel v tom, že byl vzat do vazby ještě v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, takže přijaté opatření "není ničím jiným, než jakýmsi zákonný podklad postrádajícím pojistným opatřením". Stěžovatel se v této souvislosti odvolává na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 57/99, z něhož dovozuje, že pokud by byl propuštěn na svobodu a teprve následně by na něj byla uvalena vazba, mohl by se dovolávat svých práv dle §§75, 77 trestního řádu. Těchto práv prý však byl rozhodnutím soudu "o budoucí vazbě" zbaven.
Proto navrhl, aby byla napadená usnesení obecných soudů zrušena.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Je tedy zřejmé, že rozhodnutí o vzetí do vazby představuje citelný zásah do práva na osobní svobodu a že tedy tento zásah je nutno interpretovat značně restriktivně. Zároveň však platí, že možnosti Ústavního soudu přezkoumávat důvodnost vzetí do vazby jsou značně limitovány, neboť věc hodnotí pouze z hlediska ústavnosti a nikoliv s ohledem na běžnou zákonnost.
Toto obecné konstatování je nutno mít na zřeteli rovněž při posuzování souzené věci. Ústavní stížnosti se totiž v podstatě odvolává na právní názor Ústavního soudu, vyslovený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 57/99 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 13, str. 363 a násl.; obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 315/99, tamtéž, sv. 16, str. 165 a násl.). V předmětných nálezech Ústavní soud skutečně vyslovil právní názor, že "rozhodnutí o vazbě osoby odpykávající trest odnětí svobody, k níž má dojít teprve v budoucnu, je evidentně protiústavní, neboť ve své podstatě představuje zneužití faktu, že obviněný, jenž při propouštění z výkonu trestu by jinak musel být zadržen a na bázi tohoto zadržení by se mohl dovolávat práv příslušejících obviněnému ve smyslu ustanovení §75, §77 trestního řádu, tedy mimo jiné i práva být vyslechnut, je bez dalšího již konstatovaným rozhodnutím "o budoucí vazbě", však těchto práv zbaven. Má-li tedy být osoba, která je propouštěna z výkonu trestu v situaci, kdy je proti ní vedeno trestní řízení pro další trestný čin, vzata do vazby, může se tak stát jedině při splnění podmínek uvedených v citovaných ustanoveních trestního řádu, neboť jiný postup by představoval nejen její diskriminaci, ale současně i porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 3 Listiny ..., jakož i čl. 5 odst. 1, 3 Úmluvy ...".
V daném případě však Ústavní soud shledal, že se jedná o podstatně odlišnou situaci, než která byla dána v případech obou citovaných nálezů. Společným rysem těchto judikátů Ústavního soudu je totiž to, že příslušné osoby - nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody - byly vzaty do vazby, aniž by předtím byly řádně vyslechnuty soudem. Právě proto Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 315/99 judikoval, že s ohledem na podstatu ústavně zaručených základních práv "nemůže být rozhodující, zda o uvalení vazby na stěžovatele bylo rozhodováno v době, kdy se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, a nikoliv bezprostředně po jeho zadržení či zatčení, nýbrž zda byla přiměřeně respektována jeho základní procesní práva" (sv. 16, str. 165).
V souzené věci však Ústavní soud z protokolu o veřejném zasedání Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 7 T 77/2001, zjistil, že stěžovatel byl řádně vyslechnut, a to za přítomnosti obhájce, jehož prostřednictvím předložil soudu písemné doklady (pracovní smlouvu, lékařskou zprávu, prohlášení jeho sestry I. M.), jimiž se obecné soudy řádně zabývaly (viz výše). Proto Ústavní soud dovozuje, že v daném případě stěžovatelova ústavně zaručená základní práva jichž se dovolává respektována byla a že ani k porušení kogentních ustanovení trestního řádu (§75, §77) nedošlo.
Ze všech uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu