ECLI:CZ:US:2002:1.US.223.01
sp. zn. I. ÚS 223/01
Usnesení
I. ÚS 223/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 3 To 41/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 1 T 14/2000. Tímto usnesením bylo rozhodnuto tak, že u Z. B. pominuly důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu a současně byly důvody jeho vazby změněny na důvody uvedené v §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně dne 16. 9. 1999, když předtím byl obviněn z trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 2, tr. zákona a trestného činu podvodu dle §250, odst. 1, 4 tr. zákona. Do vazby byl stěžovatel vzat dle §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Na základě stížnosti obviněného pak Krajský soud v Brně zrušil usnesení městského soudu a vzal jej do vazby z důvodu dle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti usnesení, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byly důvody vazby změněny z důvodu dle §67 odst. 1 písm. a) na důvody dle §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že existují konkrétní skutečnosti, které plně odůvodňují obavu, že by v případě propuštění na svobodu v trestné činnosti, pro niž je stíhán, pokračoval. Soud především poukázal na skutečnost, že se stěžovatel měl trestné činnosti dopouštět po velmi dlouhou dobu, velkým množstvím útoků a touto trestnou činností měl způsobit škodu mnohonásobně přesahující škodu velkého rozsahu. Podle znaleckého posudku mělo být útoků nejméně 668. V trestné činnosti měl stěžovatel pokračovat i poté, co jeho společnost již neměla dostatek finančních prostředků na vyplácení tichých společníků a v této době se měl dopouštět další trestné činnosti, a to zpronevěry. Odvolací soud se v podstatě s argumentací soudu I. stupně ztotožnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu (čl. 8 Listiny základních práv a svobod). V postupu obecných soudů se prý projevila libovůle v rozhodování, neboť rozhodnutí nebyla podložena konkrétními skutečnostmi, které by odůvodňovaly trvání vazby. Obecné soudy nikdy dostatečně konkrétně neuvedly, z jakých důkazů a jakých prokázaných skutečností vychází jejich tvrzení, kterými odůvodňují nutnost trvání vazby. Stěžovatelem vzneseným námitkám obecné soudy vůbec nevěnovaly pozornost. Stěžovatel dále uvedl, že v trestné činnosti nemůže pokračovat již proto, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs a ztratil oprávnění k podnikání. Na základě probíhajícího trestního stíhání se stal v regionu známou a neoblíbenou osobou, což by mu znemožňovalo navazovat jakékoliv obchodní vztahy.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že podstatná část námitek je opakováním výhrad, které stěžovatel uplatnil v rámci opravného prostředku. Těmito námitkami se odvolací soud zabýval a své stanovisko vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud v Brně odkázal na své rozhodnutí a má za to, že v řízení před krajským soudem nebyla porušena ústavní práva stěžovatele.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadeného usnesení vrchního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především - s odkazem na svoji ustálenou judikaturu - konstatuje, že institut vazby svojí povahou i způsobem zákonné úpravy spadá do oblasti trestního práva procesního. Jedná se toliko o zajišťovací opatření a jeho smysl proto nespočívá v tom, aby byl obviněný sankcionován či vychováván, jako tomu je u ukládání trestů. Vazba tedy nesmí být interpretována ani jako prejudikování odsuzujícího rozsudku o vině obžalovaného, jelikož takové její pojetí by zjevně odporovalo ústavnímu principu presumpce neviny, zakotvenému v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obsahem právního institutu vazby je proto vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného, jehož cílem je zabránit tomu, aby bylo dosažení účelu trestního řízení zmařeno nebo ztíženo. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156).
V souzené věci stěžovatel především namítá, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněné. Ústavní soud zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny základních práv a svobod). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu takovéhoto odůvodnění rozhodnutí je zcela na místě, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121).
V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy (tzn. Vrchní soud v Olomouci ani Krajský soud v Brně, který vydal usnesení předcházející usnesení napadenému) dopustily zmíněného protiústavního pochybení. Podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li dány "konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení. Z ústavně právního hlediska je nutno požadovat, aby vazební rozhodnutí byla odůvodněna konkrétními skutečnostmi, z nichž lze na zmíněnou obavu usuzovat.
V souzené věci však obecné soudy (především pak soud I. stupně) existenci vazebního důvodu odůvodnily náležitě konkrétně, neboť především shledaly, že stěžovatel páchal trestnou činnost pro níž je stíhán dlouhodobě (znalci dokonce uvádějí, že spáchal nejméně 668 útoků), že trestným činem podvodu způsobil škodu ve výši nejméně 11 234 109 Kč a trestným činem zpronevěry ve výši nejméně 34 813,40 Kč. Jestliže stěžovatel namítá, že v současnosti již není k trestné činnosti motivován a nemá ani možnost v ní pokračovat, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že námitky stěžovatele ve skutečnosti brojí toliko proti skutkovému posouzení jeho vazebních důvodů a zjevně nedosahují ústavněprávní roviny. V daném případě obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily, v čem spatřují konkrétní skutečnosti odůvodňující další existenci vazebních důvodů. Je tedy zřejmé, že námitky stěžovatele v tomto směru - jako již bylo uvedeno - brojí toliko proti způsobu hodnocení skutkových okolností případu, což přísluší obecným soudům a nikoliv Ústavnímu soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 14. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu