ECLI:CZ:US:2002:1.US.238.01
sp. zn. I. ÚS 238/01
Usnesení
I. ÚS 238/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. G., zastoupené JUDr. D. S., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Ca 404/2000, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 6. 6. 2000, č. j. 5266/130/1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 2 odst. 2,3 a čl. 4 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Ca 404/2000, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 6. 6. 2000, č. j. 5266/130/1999. Naposled citovaným rozhodnutím Finanční ředitelství v Ostravě změnilo k odvolání stěžovatelky rozhodnutí Finančního úřadu v Havířově ze dne 26. 4. 1999, č. j. 33706/99/370912/6231, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec až prosinec 1995, leden až prosinec 1996, a leden až prosinec 1997, v celkové výši 1 423 418 Kč tak, že částku snížil na 1 397 969 Kč. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl.
Stěžovatelka je toho názoru, že Finanční ředitelství v Ostravě nepostupovalo v případě jejího odvolání striktně podle kogentního ustanovení §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), neboť mělo pouze zkoumat, zda správce daně dodržel v prvoinstančním řízení zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Krajský soud tento postup v řízení o přezkoumání zákonnosti správního rozhodnutí potvrdil jako správný, ač v jiné věci konstatoval, že odvolací orgán nemůže doplňovat výsledky daňového řízení. Stěžovatelka dále uvedla, že žádala o nahlédnutí do spisového materiálu a to konkrétně do části spisu, obsahujícího způsob výpočtu daně podle pomůcek, což jí nebylo umožněno, resp. jí to bylo umožněno až v řízení před krajským soudem (rozhodnutím FŘ č. j. 4877/150/99 ze dne 24. 9. 1999 bylo zamítnuto její odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí o zamítnutí její žádosti o nahlédnutí do spisu ze dne 8. 6. 1999). Stěžovatelka namítá, že správce daně prý použil jako pomůcky mj. sdělení o výši rabatu od tří jiných subjektů, zabývajících se prodejem zlata, stříbra a hodinek, které však na rozdíl od ní byli zároveň i výrobci a přímí dovozci zlatých šperků a jejich rabat je tedy vyšší. Podle stěžovatelky v rozporu se zákonem č. 563/1991, o účetnictví, bylo dále jako důvodů pro použití pomůcek uplatněno neuchování prvotních dokladů jako paragonů a kontrolních pásek, neprovádění fyzických inventur a nevedení skladové evidence pomocí skladových karet a nevedení záznamů podle ust. §39 odst. 3 - 6 zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatelka uzavřela, že podle ní jí správce daně neprokázal nesprávnost a neúplnost vedení účetnictví ani neplnění záznamních povinností a celá daňová kontrola tak byla postavena na obecných tvrzeních.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v zásadě odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který podle něj v ničem neporušil stěžovatelčina základní práva a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Finanční ředitelství v Ostravě uvedlo, že pokud vyzvalo stěžovatelku k předložení namítaných důkazních prostředků, učinilo tak v souvislosti s ověřováním dodržení zákonných podmínek pro způsob stanovení daně, který při dodatečném stanovení daně z přidané hodnoty použil správce daně. V odvolacím řízení bylo pouze zkoumáno, zda předložené důkazní prostředky umožňovaly stanovit daň dokazováním či nikoliv. Finanční ředitelství je toho názoru, že použilo při stanovení daně pomůcky, které nejsou v rozporu s ustanovením §31 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., a dále v zásadě odkázalo na ust. §7 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jsou účetní jednotky povinny vést účetnictví úplně, průkazným způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem, jakož i na ust. §31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., podle kterého lze jako důkazních prostředků použít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nebyly získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě jakož i z příslušných spisových materiálů Finančního ředitelství v Ostravě a Finančního úřadu v Havířově především vyplývá, že v daňovém řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka nevedla řádně své účetnictví. Jak konstatoval krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, za situace, kdy údaje o ceně zdanitelných plnění uskutečněných stěžovatelkou, které uvedla ve svých daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty nebylo možno porovnat s údaji o ceně uskutečněných zdanitelných plnění vyplývajících z účetnictví a tím ověřit jejich správnost, stěžovatelka nesplnila svoji zákonnou povinnost a správce daně byl oprávněn stanovit daň za použití pomůcek podle ust. §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. I s dalšími námitkami stěžovatelky se soud v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádal.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší zabývat se věcnou správností či legalitou rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, č. 5, Praha 1995, a další) a znovu do detailu přezkoumávat, resp. "předělávat" řízení, které před těmito orgány proběhlo v souladu s příslušnými právními předpisy za dodržení ústavně zakotvených práv účastníků. Jestliže účetnictví nebylo vedeno správně a průkazně, a zejména pokud správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyložil důvody, které jej vedly k jeho vydání, nelze dospět k závěru, že by správní orgány při vyměření daně podle pomůcek postupovaly v rozporu se zákonem, nebo že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatelka dovolávala. Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla žaloba stěžovatelky zamítnuta (§250j odst. 1 o. s. ř.); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí a také on své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Ústavněprávní argumentace stěžovatelky je v zásadě takového charakteru, jako by Ústavní soud byl další přezkumnou instancí v rámci příslušných orgánů veřejné moci; taková pozice mu však, jak již shora s odvoláním na jeho konstantní judikaturu naznačeno, nemůže příslušet.
Pouze pro úplnost možno k stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. 90 Ústavy České republiky dodat, že citované ustanovení je především kompetenční normou, která vymezuje úkoly soudní moci. Ústavně zaručené subjektivní právo z tohoto ustanovení bezprostředně dovodit nelze. Takové ustanovení samo o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného ústavního práva a jeho institucionální zárukou ve formě existence soudní moci (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 17/2000, publikované pod č. 25, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19). Citovaná ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR tedy přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů - přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) - nicméně významně souvisejí s tzv. právem na spravedlivý proces (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 16/97, publikovaný pod č. 52, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8).
Jelikož Ústavní soud v daném případě, jak již bylo konstatováno, nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. října 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu