ECLI:CZ:US:2002:1.US.252.02
sp. zn. I. ÚS 252/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti Ing. P. F., zastoupeného advokátkou JUDr. V. S., proti usnesení Policie ČR Obvodního oddělení Brno - Žabovřesky ze dne 2. 1. 2002, sp. zn. MRBM-2376/ZAB-TČ-2001, a proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 2 Zn 1046/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Policie ČR - Obvodní oddělení Brno-Žabovřesky byla odložena věc podezření z trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona, neboť se nejedná o trestný čin a věc není na místě vyřídit jinak. Tohoto jednání se měla dopustit MUDr. A. F. (bývalá manželka stěžovatele) tím, že stěžovateli nepředala klíče od vyměněného zámku od vchodových dveří bytu, byť k tomuto bytu v Brně, V. ulice č. 16, oba bývalí manželé mají právo společného užívání. Policejní orgán dále konstatoval, že po provedeném šetření zhodnotil všechny skutečnosti a dospěl k závěru, že nebyla naplněna skutková podstata výše uvedeného trestného činu. Proto rozhodl ve smyslu ustanovení §159 odst. 1 trestního řádu.
V záhlaví označeným usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně byla stěžovatelova stížnost do citovaného usnesení Policie ČR jako nedůvodná zamítnuta. V odůvodnění tohoto usnesení státní zastupitelství zejména uvedlo, že ze spisového materiálu je zřejmé, že podezřelá opakovaně učinila pokus o předání klíčů stěžovateli. Pokud dosud k jejich předání nedošlo, stalo se tak - dle názoru státního zastupitelství - nevhodnou komunikací a schválnostmi, které si bývalí manželé navzájem dělají.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, především právo na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Domnívá se, že policejní orgán nepostupoval v souladu se zákonem a se zásadami právního státu a neposkytl ochranu jeho "porušenému právu nájemce". Policejní orgán - prý v rozporu s provedenými důkazy - nepokračoval v trestním stíhání MUDr. A. F. a to i přes to, že její jednání naplňovalo jak po formální, tak i po materiální stránce znaky skutkové podstaty trestného činu dle §249a odst. 2 trestního zákona. Stěžovatel má zato, že policejní orgán nerozhodl správně, když za dostačující považoval argumentaci MUDr. F. a její "alibistické přípisy" ve vztahu ke splnění její povinnosti zajistit stěžovateli nový klíč od bytu ve společném nájmu. Ani městské státní zastupitelství prý tyto nedostatky neodstranilo a jeho usnesení považuje stěžovatel za nedostačující, neodborné a provedeným důkazům neodpovídající.
Stěžovatel dále Ústavnímu soudu sděluje podrobnosti související s užíváním předmětného bytu, podtrhuje některé důkazy a předestírá i vzájemnou "komunikaci" mezi ním a jeho bývalou ženou. Současně upozorňuje na předchozí trestní řízení vedené proti němu, kdy se prý jednalo o "tentýž stav", avšak on byl v postavení obviněného a odsouzen. Podle jeho názoru se jedná o naprosto totožné případy, které však orgány veřejné moci posoudily odlišně. Je přesvědčen, že v dané věci měly tyto orgány postupovat shodně a právo na ochranu mu neodpírat.
Proto stěžovatel navrhl, aby byla v záhlaví označená rozhodnutí jako protiústavní zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Z ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plyne, že ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy .
V souzené věci Ústavní soud dále konstatuje - s poukazem na dřívější judikaturu - že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343 a násl.).
Ústavní soud odkazuje i na svoji další judikaturu, podle níž " Ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje." ( usnesení sp. zn. I.ÚS 84/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 291 ).
Za této situace Ústavní soud shledal, že důvod odchýlit se od zmiňované ustálené judikatury Ústavního soudu v souzené věci není dán.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu