ECLI:CZ:US:2002:1.US.285.02
sp. zn. I. ÚS 285/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného Mgr. K. W., advokátem, proti usnesení Policie ČR, obvodního oddělení 1 Pardubice ze dne 11. 2. 2002, č. j. ORPA - 47/PA -1-TČ-2002, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 28. 3. 2002, č. j. Zn 2359/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Policie ČR, obvodního oddělení 1 Pardubice odložila věc kvalifikovanou jako krádež podle §247 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Na základě oznámení jednatele společnosti G-M. Cz s. r. o., pana J. D. (dále jen "stěžovatel"), a vlastním šetřením orgánů Policie ČR byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán výše uvedený čin. Jelikož se však nepodařilo zjistit skutečnosti, které by opravňovaly zahájit trestní stíhání, byla věc dle §159a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, odložena.
Okresní státní zastupitelství v Pardubicích v záhlaví označeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Policie ČR zamítlo. V odůvodnění tohoto usnesení se zejména uvádí, že ve stížnosti proti citovanému usnesení Policie ČR namítá stěžovatel, že policie řádně nevyšetřila vniknutí jak do kanceláře, tak i do samotné budovy, kde se kancelář nachází. Ze spisového materiálu, který byl přezkoumán, bylo zjištěno, že stížnost důvodná není. Z protokolu o ohledání místa činu bylo zjištěno, že dveře a zárubně v prostoru zámku nenesou známky mechanického poškození. Vzhledem k dále zjištěným skutečnostem bylo konstatováno, že policejní orgán postupoval v souladu se zákonem, když věc kvalifikoval jako trestný čin krádeže dle §247 odst. 1, 2 trestního zákona, neboť se nepodařilo jednoznačně prokázat, že pachatel překonal násilím překážku zabraňující vniknutí do objektu.
V záhlaví uvedená usnesení Police ČR a okresního státního zastupitelství stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž zejména uvedl, že orgány Policie ČR a státní zástupkyně okresního státního zastupitelství nepostupovaly při posuzování výše uvedené věci tak, jak měly a mohly, nezhodnotily náležitě veškeré poznatky, nekonaly ve věci dostatečné kroky vedoucí k objasnění případu a nesprávným posouzením věci znemožnily stěžovateli uplatňovat způsobenou škodu jako pojistnou událost. Tímto dle stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně chráněného práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále i k porušení §2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a §13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ČR vydal nález, kterým by zrušil obě napadená usnesení (v petitu chybně uvedeno č.j. ORPA - 47/PA - 1- TČ-20002, správně má být č. j. ORPA - 47/PA-1-TČ-2002), a dále přikázal Policii ČR věcí se znovu zabývat a provést další šetření.
Úkolem Ústavního soudu ČR je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad zákonností rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, jestliže nedošlo rozhodnutím těchto orgánů k porušení základních práv a svobod chráněných normami ústavního pořádku ČR.
Jak již Ústavní soud ČR judikoval, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C. H. Beck, 1997, str. 345).
Stěžovatel ovšem v souzené věci uvádí, že rozhodnutím orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny, v souvislosti s porušením ustanoveních §2 odst. 5, 6 trestního řádu a §13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Ve skutečnosti však stěžovatel napadá uvedená rozhodnutí proto, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními provedenými policejními orgány. Ta se nekryjí s jeho tvrzeními o vloupání do kanceláře firmy, kterou zastupuje. V ústavní stížnosti napadá provádění důkazů v rámci prověřování ve smyslu §158 an. trestního zákona.
K tomu Ústavní soud ČR uvádí, že není jeho úkolem ukládat policejním orgánům provádění konkrétních důkazů. Jeho úkolem by mohlo být pouze zjištění, zda při provádění konkrétních důkazů nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv. Tuto námitku však stěžovatel neuplatnil. Dále je úkolem Ústavního soudu ČR zjistit, zda právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích nejsou případně v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými závěry, a to v té míře, že by znamenaly zásah do základních práv stěžovatele. V daných rozhodnutích k takovému zásahu zjevně nedošlo. V tomto směru je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nicméně lze konstatovat, že stěžovatel se snažil nepřímo uplatnit svůj nárok na náhradu škody prostřednictvím ústavní stížnosti podané Ústavnímu soudu ČR, namísto toho, aby se s tímto nárokem přímo obrátil na věcně a místně příslušný obecný soud.
V odložení věci Policií ČR a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státní zástupkyní nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu ČR. Neexistuje totiž ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána., resp. aby oznamované jednání bylo kvalifikováno jako určitý trestný čin.
Proto Ústavní soud ČR ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu