Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.01.2002, sp. zn. I. ÚS 336/99 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 5/25 SbNU 35 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.336.99

sp. zn. I. ÚS 336/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999, č.j. 25 Co 456/98-105, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 5. 1998, č.j. 12 C 1121/95-90, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999, č.j. 25 Co 456/98-105, se zrušuje. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 5. 1998, č.j. 12 C 1121/95-90, se zamítá. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 5. 5. 1998, č.j. 12 C 1121/95-90, rozhodl Okresní soud v Mělníku k návrhu žalobce T. K. (dále jen "stěžovatel"), proti žalovaným Stavebnímu bytovému družstvu v K., České republice - Okresnímu úřadu v M. a Městu K., o určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí tak, že se zamítá žaloba, kterou se stěžovatel domáhal, aby prvnímu, eventuálně druhému a třetímu žalovanému jako vydávajícím byla uložena povinnosti uzavřít se žalobcem jako příjemcem do 3 dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání nemovitostí podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., a to části stavebního pozemku č. parc. 721 o výměře 68 m2, části stavebního pozemku č. parc.722 o výměře 173 m2, části stavebního pozemku č. parc. 723 o výměře 209 m2 a části stavebního pozemku č. parc. 725 o výměře 61 m2 , vše v katastrálním území a obci K., které vznikly z původního pozemku č. parc. 133/27 - zahrada zapsaného v knihovní vložce č. 452 pozemkové knihy pro k. ú. K. (dále jen "nemovitosti") do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále Okresní soud v Mělníku zamítl žalobu na vydání těchto nemovitostí prvním eventuálně druhým a třetím žalovaným do 3 dnů od právní moci rozsudku a zamítl i žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost strpět vypracování geometrického plánu k oddělení předmětných částí pozemků vydávaných shora uvedenou dohodou stěžovateli a vyvinout k tomuto účelu potřebnou součinnost. Současně rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení. Okresní soud v Mělníku v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel především z toho, že konfiskace celé majetkové podstaty firmy M. K. proběhla již ze zákona ke dni účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., to jest ke dni 30. 10. 1945, tedy mimo rozhodné období. Soud prvního stupně dále - pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že k přechodu majetku na stát došlo v rozhodném období - uvedl, že se zabýval i dalšími nutnými předpoklady k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti odkázal na ustanovení §3 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 tohoto zákona, pokud je státním občanem ČSFR a má trvalý pobyt na jejím území. V případě úmrtí takové osoby před uplynutím lhůty uvedené v §5 odst. 2 citovaného zákona, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČSFR a mají trvalý pobyt na jejím území, fyzické osoby v pořadí tam uvedeném. Okresní soud dále uvedl, že na základě doposud předložených podkladů nelze bez dalšího pátrání zjistit, zda závěť, kterou stěžovatel předložil, je platnou poslední vůlí zůstavitele M. K. a proto dospěl k závěru, že stěžovatel by mohl být oprávněnou osobou pouze podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c) citovaného zákona, a to jako dítě (poznámka: jako jedno ze dvou dětí) osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 citovaného zákona, "pokud by skutečně takovým způsobem nemovitosti do vlastnictví státu přešly". Okresní soud v Mělníku se dále zabýval otázkou, "zda byla řádně podána výzva k vydání nemovitostí" podle ustanovení §5 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož "k vydání věci vyzvě oprávněná osoba povinnou osobu do 6 měsíců, jinak její nárok zanikne". Okresní soud uvedl, že "nálezem ústavního soudu č. 164/1994 Sb., byla jednak zrušena podmínka trvalého pobytu oprávněné osoby na území republiky a byl změněn odst. 2 §5 tak, že bylo zrušeno ustanovení "ode dne účinnosti zákona". Pokud žalovaní namítali, že žalobce nebyl občanem republiky ke dni účinnosti zákona, je toto jejich tvrzení pravdivé, ovšem podle názoru soudu postačí, že žalobce získal občanství České republiky na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, č.j. VS/2-53/1159/93-299 ze dne 17. 12. 1993 a složil státoobčanský slib dne 11. 1. 1994. Zá této situace získal žalobce občanství ČR ještě v době, kdy nenabyl účinnosti" citovaný nález Ústavního soudu, který zrušil podmínku trvalého pobytu ke dni 1. 11. 1994. Okresní soudu v Mělníku v odůvodnění rozsudku uvedl, že "žalobce vlastně až následně mohl svoje nároky uplatnit jako osoba, která neměla v předchozím období v republice trvalý pobyt. Postačí, jestliže žalobce ke dni uplatnění nároku měl občanství ČR". Konstatoval však, že stěžovatel (poznámka: žalobce) jako oprávněná osoba podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c) citovaného zákona by měl nárok pouze na jednu polovinu vydávaných nemovitostí, pokud by byl ve sporu úspěšný. Okresní soud v Mělníku při zjišťování toho, zda všichni tři žalovaní jsou povinnou osobou postupoval podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (podle něhož jsou povinnými osobami stát nebo právnická osoba, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drželi s výjimkami tam uvedenými) a dovodil, že by jedinou povinnou osobou (ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona) mohl být první žalovaný, tj. Stavební bytové družstvo v K., které jako vlastník obytných domů vystavěných na předmětných pozemcích (nemovitostech) má vůči nim zřízeno právo trvalého užívání. Okresní soud se konečně zabýval i námitkou žalovaných, podle níž nemovitosti nelze vydat, neboť byly po převzetí státem nově zastavěny stavbami (poznámka: obytnými domy ve vlastnictvi Stavebního bytového družstva v K.). Okresní soud proto uzavřel, že uvedené nemovitosti žalobci nelze podle ustanovení §8 odst. 3 citovaného zákona vydat, i pokud by skutečně oprávněnou osobou byl. To by byl také důvod pro zamítnutí žaloby, pokud by byl nesprávný názor soudu, kdy došlo k přechodu majetku na stát. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 1999, č.j. 25 Co 456/98-105, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, i když z jiných důvodů. Vycházel přitom z toho, že v případě žaloby na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. je nutno splnit určité podmínky, tj. zda ten, kdo nárok uplatňuje, je oprávněnou osobou podle tohoto zákona, zda nárok uplatnil předepsaným způsobem a včas, zda majetek, jehož vydání se domáhá, přešel na stát způsobem v zákoně předepsaným, zda žalovaný je osobou povinnou a případně další podmínky, na něž citovaný zákon pamatuje. Odvolací soud se proto v prvé řadě zabýval otázkou, zda je stěžovatel (jako jedno z dětí zemřelého M. K.) oprávněnou osobou. Krajský soud s odkazem na ustanovení §5 odstavec 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění před nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., v prvé řadě uvedl, že podmínka státního občanství ČR (ČSFR) musí být splněna nejpozději do posledního dne, kdy mohl být nárok uplatněn, tedy do 1. 10. 1991. Současně poukázal i na to, že pokud měl citovaný nález Ústavního soudu umožnit uplatnění restitučních nároků těm občanům ČSFR (později ČR), kteří je nemohli uplatnit v důsledku nenaplnění neústavní podmínky trvalého pobytu nejpozději ke dni 1. 10. 1991, lze uzavřít, že osoba uplatňující restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění citovaného nálezu ÚS, musela podmínku státního občanství splňovat nejpozději ke dni 1.10. 1991 a současně ke dni 1. 11. 1994 (srov. rozsudek NS ČR ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 645/97). Krajský soud v Praze následně uvedl, že stěžovatel se stal občanem ČR až dnem 11. 1. 1994 (nebyl jím tedy ke dni 1. 10. 1991), a proto v jeho případě není dána zákonná podmínka státního občanství a není tedy ani oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Krajský soud proto prohlásil, že je třeba žalobu zamítnout již z tohoto důvodu a nezabýval se již zkoumáním, zda jsou splněny další, v citovaném zákoně uvedené, podmínky, neboť by to bylo nadbytečné. Odvolací soud pouze pro úplnost dodal, že právní názor soudu I. stupně, podle něhož nemovitosti přešly do vlastnictví státu před rozhodným obdobím, nelze "bez dalšího" považovat za správný. Poukázal totiž na to, že majetek otce stěžovatele byl sice konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., avšak o odvolání proti výměru o konfiskaci rozhodl Krajský národní výbor v Praze až dne 26. 1. 1950. Bylo by proto nutno zkoumat - pokud by žaloba nebyla zamítnuta proto, že žalobce není není oprávněnou osobou - zda uvedené správní rozhodnutí nebylo důsledkem politické perzekuce nebo důsledkem postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu §2 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., jak o tom hovoří judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Citované rozsudky Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které uvádí, že oba obecné soudy svým postupem porušily jeho právo vlastnit majetek zaručené mu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatel porušení tohoto práva spatřuje v tom, že Krajský soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Mělníku z toho důvodu, že stěžovatel není oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nesplňoval podmínku státního občanství ČSFR nejpozději ke dni 1. 10. 1991, přičemž nositelem státního občanství ČR by měl být zároveň ke dni 1. 11. 1994. Krajský soud tedy potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně - z jiného důvodu, než pro který zamítl žalobu okresní soud. Stěžovatel dále prohlásil, že k uvedenému právnímu závěru dospěl odvolací soud aplikací zákona č. 87/1991 Sb. v porovnání jeho znění před a po jeho novele nálezem Ústavního soudu publikovaném pod č. 164/1994 Sb., přičemž sám konstatuje, že "V restitučním zákoně není stanoven okamžik, k němuž musí být podmínka státního občanství naplněna". Ke svému závěru tedy prokazatelně dospěl výkladem právní normy. Nesprávnost napadeného rozsudku Okresního soudu v Mělníku spatřuje stěžovatel v tom, že soud nedostál své povinnosti a nevypořádal se beze zbytku s otázkou určení doby, kdy došlo k přechodu vlastnictví na stát (tj., zda v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb. nebo před ním). Stěžovatel v této souvislosti poukázal i na názor odvolacího soudu vyjádřený v odůvodnění jeho rozsudku, podle něhož nelze právní názor soudu I. stupně na to, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu před rozhodným obdobím, považovat "bez dalšího" za správný. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, podle něhož se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999, č.j. 25 Co 456/98-105, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 5. 1998, č.j. 12 C 1121/95-90, zrušují a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem trvá. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a předpoklady a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízeni - Krajský soud v Praze a Okresní soud Mělník a vedlejší účastník řízení Město Kralupy nad Vltavou. Další vedlejší účastníci Stavební bytové družstvo Kralupy nad Vltavou a Okresní úřad Mělník se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdali. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že k ústavní stížnosti nemá co dodat, a že veškeré důvody vedoucí k rozhodnutí v souzené věci jsou popsány v odůvodnění jeho citovaného rozsudku. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Okresní soud v Mělníku ve svém vyjádření uvedl, že spis byl již zaslán Ústavnímu soudu, a že soudkyně, která souzenou věc rozhodovala již u tohoto soudu nepůsobí. Proto pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 5. 5. 1998, č.j. 12 C 1121/95-80. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Město K. ve svém vyjádření poukázalo na to, že nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. došlo k rozšíření okruhu oprávněných osob - občanů ČR bez ohledu na to, zda mají či nemají na jejím území trvalý pobyt. Vedlejší účastník dále uvedl, že stěžovatel nesplnil podmínku státního občanství požadovanou zákonem, neboť v době od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991 nebyl státním občanem ČSFR a stal se státním občanem ČR až dne 11. 1. 1994. Stěžovatel proto v řízení před oběma soudy neprokázal, že je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Město K. proto navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a prohlásilo, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost je částečně důvodná. Stěžovatel v podstatě namítá, že oba obecné soudy svým postupem při nalézání práva porušily jeho právo vlastnit majetek zaručené mu čl. 11 odst. 1 Listiny. Pokud jde o tuto námitku, Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vícekrát konstatoval, že ochrana zaručená v ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny je chápána především jako ochrana vlastnického práva jako takového, vlastnického práva konstituovaného, tedy již existujícího a nikoli jako ochrana pouze tvrzeného nároku na ně, o kterém má teprve být v soudním řízení rozhodnuto (srov. např. I. ÚS 115/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 295). V tomto směru nelze tedy ústavní stížnosti přisvědčit. Ústavní soud však konstatuje, že při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti nelze pominout její procesní stránku. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, zamítavý rozsudek soudu I. stupně sice potvrdil, avšak z jiného důvodu, než pro který byla zamítnuta žaloba Okresním soudem v Mělníku; zkoumáním toho, zda byly splněny další podmínky uvedené v zákoně č. 87/1991 Sb. se již nezabýval. Okresní soud v Mělníku se v odůvodnění svého zamítavého rozsudku v prvé řadě opřel o názor, podle kterého konfiskace majetkové podstaty firmy stěžovatelova otce proběhla ze zákona ke dni účinnosti dekretu č. 109/1945 Sb., tj. ke dni 30. 10. 1945, tedy mimo rozhodné období, což byl také jeden z důvodů, který uvedl stěžovatel ve svém odvolání proti zamítavému rozsudku soudu I. stupně. Oproti tomu Krajský soud v Praze potvrdil napadený rozsudek proto, že v případě stěžovatele (který ke dni 1. 10. 1991 nebyl státním občanem ČSFR) není dána zákonná podmínka státního občanství a není tedy ani oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud se již nezabýval zkoumáním, zda jsou splněny další, v citovaném zákoně uvedené, podmínky. Ústavní soud se proto domnívá, že Krajský soud v Praze, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku z jiného důvodu než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým - aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru Okresního soudu v Mělníku, a neumožnil jim se k němu vyjádřit - v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (viz také nález IV. ÚS 218/95). Ústavní soud již vícekrát zdůrazňoval povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o.s.ř. z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, které "prozařují" celým právním řádem. Podle jeho názoru nejsou-li dle ustanovení §221 odst. 1 o.s.ř. podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o.s.ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné (věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení - viz Bureš, J. - Drápal, M. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C.H. Beck 1997, str. 641) Změna právního náhledu odvolacího soudu je proto důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, kdy se z ústavněprávního hlediska účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy (viz také nálezy: sp. zn. III. ÚS 139/98 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 12. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1999, str. 93; sp zn. III. ÚS 257/98 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 13. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 2000, str. 65). Taková situace nastala i v souzené věci. Ústavní soud proto usuzuje, že v případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvého stupně, se v konkrétním případě jednalo o překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, neboť by to bylo nadbytečné. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999, č.j. 25 Co 456/98-105, zrušil. Ústavní soud však nevyhověl ústavní stížnosti v části, ve které stěžovatel navrhoval zrušení rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 5. 1998, č.j. 12 C 1121/95-80. To proto, že odvolací soud - který se (v důsledku výše konstatovaného překvapivého rozhodnutí) nezabýval stěžovatelem namítanými odvolacími důvody a tedy věcnou správností napadeného prvostupňového rozhodnutí - v následném řízení o odvolání tuto věcnou správnost posoudí a rozhodne, maje při tom prostor i pro případné zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu prvého stupně. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. ledna 2002