ECLI:CZ:US:2002:1.US.349.02
sp. zn. I. ÚS 349/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 3 To 670/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 72 T 245/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, jako soudu prvního stupně, ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 72 T 245/99, byl stěžovatel (v původním řízení obžalovaný) uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen podle §241 odst. 1 TrZ k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 písm. a) TrZ a §59 odst. 1 TrZ byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel R. P. dne 9. 4. 1999 kolem 9.15 hod. v O. - D., ul. Z. B., před domem č. 2, přistoupil ke Z. H., kterou nejprve vyzval k tomu, aby s ním nastoupila do výtahu zmiňovaného domu. Když jmenovaná odmítla, uchopil ji kolem ramen a dotlačil ji dovnitř výtahu, jenž se v tu dobu nacházel v přízemí domu. Následně výtah uvedl do chodu s tím, že v mezipatře 15. a 16. poschodí provoz zastavil a Z. H. poté sdělil, že "chce dostat nebo se s ním vyspat". V návaznosti na její odmítavou reakci jmenovanou uhodil rukou do tváře a poté jí přikázal, aby se opřela hlavou o stěnu výtahu. Když tak učinila, strhl jí kalhoty a spodní prádlo, a poté na Z. H. vykonal soulož. Vzápětí jmenovanou ještě přiměl k tomu, aby mu sála pohlavní úd, přičemž veškerému jeho počínání se Z. H. aktivněji nebránila, s ohledem na vzniklou situaci a své poznatky o osobě R. P..
Uvedený rozsudek napadli v zákonné lhůtě odvoláním stěžovatel i okresní státní zástupce.
Stěžovatel odůvodnil odvolání prostřednictvím svého obhájce, kde namítl, že se žalovaného skutku nedopustil. Soud prvního stupně podle stěžovatele nehodnotil všechny důkazy ve vzájemných souvislostech a při rozhodování o vině bral v úvahu pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a důkazy obhajoby označil za nevěrohodné. Stěžovatel opětovně argumentoval tím, že poškozená měla motiv znepříjemnit mu život a vztah s jeho současnou přítelkyní. Poukázal na rozpory ve výpovědi poškozené, které svědčí o tom, že poškozená určité informace blokovala a neuváděla je pravdivě, přičemž rozpor nedokázala vysvětlit. Výpovědi svědků R. S. a R. Š. hodnotil jako zprostředkované na základě sdělení poškozené, a tudíž jako nepřímý důkaz, na rozdíl od výpovědí svědků D. S., P. J. a M. K., tvořících přímý důkaz o jeho nevině. Rozpory v jejich svědecké výpovědi odůvodnil časovým odstupem, který uběhl od jejich první svědecké výpovědi. Navrhl, aby byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn.
Okresní státní zástupce ve svém odvolání napadl výrok o trestu. Nesouhlasil s argumentací soudu prvního stupně a podmíněné odsouzení stěžovatele považoval za mírné. Stěžejním podkladem pro úvahy o výši trestu mělo být pravomocné odsouzení stěžovatele z roku 1997 pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 TrZ, a zdůraznil, že projednávaného skutku se stěžovatel dopustil v roce 1999. Toto předchozí odsouzení mělo být zohledněno při posuzování osobních poměrů stěžovatele, s přihlédnutím k charakteristice projednávaného skutku, k místu jeho spáchání, k chování stěžovatele v průběhu útoku, jež se vyznačovalo určitým stupněm násilí. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "TrŘ") a podle §259 odst. 3 TrŘ rozhodl v souladu s obsahem podaného odvolání.
V rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem navrhl krajský státní zástupce uložení souhrnného trestu ve vztahu k odsouzení stěžovatele Okresním soudem v Ostravě ze dne 3. 8. 2001, pod sp. zn. 5 T 168/2001, pro trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 TrZ, ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 TrZ a vydírání podle §235 odst. 1 TrZ.
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, přezkoumal podle §254 odst. 1 TrŘ zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení z hlediska vytýkaných vad. Dospěl k závěru, že odvolání okresního státního zástupce je důvodné, zatímco odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Na základě §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 TrŘ rozsudkem ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 3 To 670/2001, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 TrŘ nově odsoudil stěžovatele podle §241 odst. 1 TrZ, za použití §35 odst. 2 TrZ, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §39a odst. 2 písm. b) TrZ byl stěžovatel pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Svým výrokem zrušil odvolací soud výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 5 T 168/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve výroku o vině zůstal napadený rozsudek nezměněn.
V odůvodnění odvolací soud uvedl, že výrok o vině napadeného rozsudku nevykazuje vady. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná, mají oporu v provedených důkazech a jsou řádně odůvodněna. Soud prvního stupně nepochybil, pokud závěr o vině stěžovatele opřel o svědeckou výpověď poškozené, která setrvala na své původní výpovědi učiněné v přípravném řízení. Pokud si nepamatovala podrobně okolnosti případu, je možné to považovat, s ohledem na časový odstup dvou let od předmětné události, za obvyklé. Věrohodnost její výpovědi pak potvrzují svědek R. S. a R. Š., s nimiž přišla bezprostředně po spáchání trestného činu do styku. Současně odvolací soud poukázal na závěry znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze, odvětví biologie, z něhož vyplývá, že mezi profily DNA smíšeného biologického materiálu (pravděpodobně sekretu horních dýchacích cest a spermií), a profily DNA poškozené a stěžovatele byla zjištěna shoda. Obhajobu stěžovatele, že měl s poškozenou intimní styk 16 dnů před inkriminovanou událostí a zkoumané sperma mělo tedy pocházet právě z tohoto dobrovolného intimního styku, soud prvního stupně považoval zcela důvodně za nelogickou. Stejně jako soud prvního stupně, i odvolací soud vyhodnotil svědecké výpovědi P. J., D. S. a M. K. jako nevěrohodné. Vzhledem k okolnosti, že soud prvního stupně nepochybil ani při právní kvalifikaci, pokud uznal stěžovatele vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 TrZ, odkázal odvolací soud v dalším právě na odůvodnění napadeného rozsudku. Na závěr svého odůvodnění se odvolací soud zabýval podklady, na základě nichž byl vysloven souhrnný trest odnětí svobody. Rozsudek odvolacího soudu obsahoval poučení, že lze proti němu podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, podle §265a TrŘ, prostřednictvím soudu prvního stupně.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2002, napadl stěžovatel výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 3 To 670/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 72 T 245/99, ze dne 18. 7. 2001. V ústavní stížnosti vznesl námitky, které jsou v zásadě shodné s těmi, které uplatnil již v rámci svého odvolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí obecných soudů považuje za nezákonná, jsoucí v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Skutková zjištění podle jeho názoru nekorespondují, resp. jsou v hrubém nesouladu, s provedenými důkazy. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94. Navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž zruší rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může Ústavní soud zabývat také věcně. Po přezkoumání formálních náležitostí a předpokladů Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost nesplňuje základní předpoklady stanovené zákonem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přísluší mu zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci pouze v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod navrhovatele a náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ústavní stížnost je tudíž koncipována jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv, a před jejím podáním musí být vyčerpány všechny přípustné procesní prostředky. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V daném případě odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 TrŘ ve výroku o trestu a sám rozhodl na podkladě skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně správně a úplně zjištěn v souladu s §259 odst. 3 TrŘ. Stěžovatele poučil o přípustnosti dovolání proti jeho odsuzujícímu rozsudku.
Dovolání jako nový procesní institut byl začleněn do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002. Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 TrŘ obsahuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Mezi tato rozhodnutí náleží mimo jiné také odsuzující rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
V daném případě se jedná o odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího, vydaný podle §259 odst. 3 TrŘ po zrušení výroku o trestu napadeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 TrŘ, proti němuž připustil odvolací soud dovolání a stěžovatele o tom řádně poučil.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možné dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovateli nic nebránilo, aby z důvodu procesní jistoty podal vedle dovolání i ústavní stížnost. V případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání by tak dodržel zákonnou lhůtu 60 dnů pro podání ústavní stížnosti, jejíž běh počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem k ochraně práva by, v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání, bylo rozhodnutí odvolacího soudu, od jehož doručení by plynula stanovená lhůta 60 dnů.
Stěžovatel měl, s odkazem na poučení odvolacího soudu, podat ve shora uvedené zákonné lhůtě mimořádný opravný prostředek - dovolání. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 72 T 245/99, vyplývá, že dovolání nepodal, a tudíž nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Podle §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dovolání podle zákona č. 141/1961 Sb. je právě takovým prostředkem. Proto nezbylo soudci zpravodaji než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2002
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu